Celník Rousseau v Praze v plné parádě

Dílo Henriho Rousseaua je v těchto dnech poprvé k vidění v pražské Národní galerii. Návštěvníkům je Rousseau ukázán v kontextu tvorby jiných známých umělců, kteří rozpoznali jeho talent a obdivovali ho.

Radan Wagner 1.10.2016
Henri Rousseau, Bouře na moři (ca 1989) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Henri Rousseau, Bouře na moři (ca 1989) | foto: Národní galerie v Praze
Henri Rousseau, Bouře na moři (ca 1989)

Dnes už těžko můžeme vnímat původní vyznění některých výjimečných děl minulosti. Naše optika se mění spolu s osobní zkušeností i společnou vizuální pamětí. Nedávno ještě ovládaly většinový vkus těsné konvence a překročení jejich hranic vyvolávalo skandální reakce. Jedním z vysmívaných umělců byl francouzský malíř Henri Rousseau známý spíše jako Celník – „nedělní malíř“, kterého však obdivovali významní avantgardisté. V těchto dnech se rozbíhá v Národní galerii v Praze první Celníkova rozsáhlá retrospektiva uspořádaná z domácích i světových sbírek.

Nová a vstřícnější strategie Národní galerie je zjevná již umístěním výstavy na rušnější Staroměstské náměstí do paláce Kinských. Také vnější a netradičně nápaditá propagace na fasádě budovy je novinkou. Tyčí se tu plošná maketa, umělcova nadživotní postava známá z jeho autoportrétu. Také ve vstupní dvoraně je divák vtahován k návštěvě mimořádné přehlídky prostřednictvím kulis v rousseaovském stylu – jde o hustou džungli, kterou umělec tak často a rád maloval.

Nejen Rousseau

Henri Rousseau je považován za „naivního“ umělce i dobrotivého, ba prostého člověka. Při bližším pohledu se jedná spíš o rozporuplnou a tajemnou postavu, jež se náhle vynořila na pařížské scéně na prahu důchodového věku.

Samotná expozice, jež je rozdělena do několika sálů, je střízlivě a přehledně koncipovaná. Mohou tak vyniknout slavná Francouzova plátna, ale i díla jeho kolegů či přátel. Můžeme konečně obdivovat artefakty Pabla Picassa, Maxe Ernsta, Paula Cézanna, Georgese Seurata, Fridy Kahlo a dalších dnes již nesporných klasiků 20. století. Tato světově proslulá jména jsou smysluplně doplněna českými tvůrci: Emilem Fillou, Janem Zrzavým, Adolfem Hoffmeistrem, Josefem Čapkem či Jiřím Kolářem. Mohlo by se zdát, že výstava je „vypolstrovaná“ – tedy vylepšená atraktivními, avšak cizorodými kusy. V tomto případě však je koncept zřejmý, naznačené příbuznosti a souvislosti zasazují Rousseaua hlouběji a názorněji do jeho času a prostoru. Jinak nenápadný malíř byl totiž zbožňován jako svérázný nositel a inspirátor nových projevů. (U nás byl adorován zvláště ve 20. letech, v období, kterému vládl zpravidla exotický poetismus, který byl vlastní především generaci pokrokového Devětsilu).

Henri Rousseau (1844 – 1910) je považován za „naivního“ umělce i dobrotivého, ba prostého člověka. Při bližším pohledu se jedná spíš o rozporuplnou a tajemnou postavu, jež se náhle vynořila na pařížské scéně na prahu důchodového věku. Rousseau pocházel ze skromných poměrů, od mládí se věnoval hudbě, ve vojenské kapele hrál na saxofon. Zaměstnán byl nejprve jako písař u soudu, později pracoval coby zřízenec na Úřadu potravní daně. (Ve skutečnosti tedy nebyl nikdy celníkem; tuto přezdívku mu dal o dvacet let mladší přítel – bohémský dadaista Alfred Jarry). Až po své čtyřicítce – roku 1884 – začíná malovat intenzivněji, avšak stále jen ve volných chvílích. Záhy však překvapivě obdržel povolení malovat kopie obrazů ve státních muzeích včetně Louvru. A teprve zde je třeba hledat vlastní počátek Rousseauovy umělecké dráhy. Již následujícího roku si pronajal ateliér a prvně se zúčastnil dvěma obrazy Salonu nezávislých. Avšak i v tomto svobodomyslném prostředí se jeho malby setkávají s posměšky. A četní avantgardní kritikové je pokládali za směšně staromilské či akademické; ortodoxní kritikové zas za nepřijatelně revoluční.

Uctívaný Picassem

Rousseau rozvíjí své malířství v době vrcholícího rozkladu impresionistické estetiky. S barvou, světlem i perspektivou pracuje zcela jinak,osobitě a náměty nenalézá v přírodě, ale spíš ve své mysli. Obrazy citují skutečnost jen velmi volně a jsou více snovými výjevy insitního umělce. Mají nadreálnou povahu – vyrůstají ze spletité směsi intuice a napodobování, mísí exotismus i všední banality a celé děje. Tato umělcova „simultánnost“, evokující čistou infantilitu, byla objevná. Vznikl tak jistý paradox. Nejenže Rousseau nevěděl, že je „nový“, ale pokládal se za „starého“ a chtěl jím být stejně jako jeho velké vzory v Louvru. „Trefil“ se však do širšího pohybu dějin umění, do právě rozbíhajícího se zlomu ohlašujícího nutnost nové etapy.

Díky své šťastné povaze a vnitřnímu přesvědčení byl noblesním, houževnatým a vyrovnaným „starcem“, který si byl vědom své velikosti. A tomuto osobně vyzařujícímu kouzlu i stále pozoruhodnějšímu dílu propadli mnozí „profesionální“ malíři i významní básníci.

Pomalu, ale jistě – ba sebejistě – se ubíral svou cestou a vedl nanejvýš skromný život obohacený jen bujnými večírky, které ve svém ateliéru pravidelně pořádal. Neznal hranice mezi dovoleným a nedovoleným a namísto posedlého pozorování přírody v plenéru dával přednost instinktu a nespoutané imaginaci. Oddával se každodennímu úžasu s až dětskou bezelstností, do které se však ve výsledku vkrádal tušený řád s mystickým zabarvením. Díky své šťastné povaze a vnitřnímu přesvědčení byl noblesním, houževnatým a vyrovnaným „starcem“, který si byl vědom své velikosti. A tomuto osobně vyzařujícímu kouzlu i stále pozoruhodnějšímu dílu propadli mnozí „profesionální“ malíři i významní básníci. Mezi prvními byli: Alfred Jarry, Gulliaume Apollinaire, Jean Cocteau, Henri Matisse, Georges Braque, Paul Signac či Paul Gauguin. Jeho nezvyklému exotismu i podnětnému více pohledovému obraznému vyprávění však podlehl nejvíce Pablo Picasso. Právě on se stal iniciátorem pověstného banketu uspořádaného k Ceníkově poctě.

V Picassově ateliéru v Bateau-Lavoir na Montmartru bylo veselo. Psal se listopad roku 1908 a již třiašedesátiletý Rousseau, který měl za sebou jednu, navíc nepovedenou, výstavu se stal králem proslulého bohémského večírku. Picasso byl z jeho umění nadšen. Legendární oslava však vznikla vlastně proto, že se mu podařilo koupit „za babku“ u vetešníka jedno z Celníkových pláten. Fernanda Olivier, tehdejší Picassova milenka, vzpomínala na tuto bujarou událost (dnes bychom řekli happening) takto: „Výzdoba byla úplně hotová, sloupy, trámy a strop byly ozdobeny listovím. V pozadí, proti malovanému oknu, bylo odděleno místo určené Rousseauovi. Byl to jakýsi trůn, udělaný ze židle postavené na bednu s pozadím ze závěsů a lampionů. Nad tím se skvěl nápis: „Čest Rousseauovi“. Za stůl sloužilo dlouhé prkno postavené na kozách. Hovořilo se a zpívaly popěvky, složené k této příležitosti. Rousseau proslovil několik slov, breptaje radostným pohnutím (...) a pak zahrál na své housle krátký kousek. Nakonec nám zazpíval svůj zamilovaný popěvek: „Ouvej, ouvej, ouvej, jak mě zuby bolej...“. Dříve však než jej dokončil, znaven alkoholem, usnul a počal slabě chrápat... Byl milý svou slabostí a dojemnou ješitností. Když se probral, na oplátku vzdal Picassovi poklonu: „My dva jsme největší malíři své doby, ty v egyptském žánru a já v moderním.“

Vymyšlené Mexiko

Rousseaua vždy obestíral mýtus a jen někdy bylo možné rozeznat pravdu od fantazie. Málokdo zřejmě tušil, že byl svobodným zednářem (těžko by mohl být přijat do takové lóže nevinný „prosťáček“). A také Rousseauova smyšlenka o jeho pobytu v Mexiku dlouho dokonale mámila své okolí. „Důvěryhodný stařík“ přesvědčivě vzpomínal na léta svého exotického pobytu. Legenda o tom, že strávil sedm let v Mexiku jako příslušník vojenské hudby francouzského expedičního sboru, byla nadále s důvěrou přijímána. Nakonec se ukázalo, že malíř v Mexiku nikdy nebyl a své obrazy exotických krajin si vymýšlel nebo studoval z herbářů.

Současná výstava v Praze nabízí tedy plátna Rousseaových snů a vizí pečlivě malovaných v podmanivých barvách (zvláště v černých odstínech byl mistrem). Tato první česká souborná přehlídka měla premiéru v Paříži a pokračování v Benátkách. Národní galerie má tuto mimořádnou příležitost jistě také proto, že jeden z nejslavnějších Celníkových obrazů patří od roku 1923 do její sbírky. Autoportrét nazvaný Já, portrét – krajina je jedním z nejpůjčovanějších děl českých sbírek. Vedle tohoto rozměrného ikonického plátna zaujme na výstavě slavná práce Zaklínačka hadů evokující tentokrát Indii. Také další „naivní“ obrazy ze zahraničních sbírek jsou mimořádné. Za všechny jmenujme Boj tygra s buvolem. Národní galerii se podařila skvělá i zábavná výstava.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.