Británie a Evropa se nerozcházejí, ale vracejí tam, kde vždy byly

Podle Brendana Simmse, irského historika na Cambridgeské univerzitě, je brexit krokem v historickém kontextu vztahů ostrovní Británie a kontinentální Evropy. Ve své knize Britain’s Europe: A Thousand Years of Conflict and Cooperation pak z britské perspektivy mapuje jejich historii.

Petr Pietraš 8.7.2020
Lidé ve čtvrtek protestovali proti odchodu z EU. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé ve čtvrtek protestovali proti odchodu z EU. | foto: Reuters
Lidé ve čtvrtek protestovali proti odchodu z EU.

V referendu těsná většina Britů rozhodla o odchodu Velké Británie z Evropské unie (brexitu). Důvodů bylo mnoho, například teroristické útoky islamistů, z nichž někteří přišli do Evropy jako uprchlíci. Z britského pohledu odmítnutí Evropy vojensky zasáhnout v Sýrii do ní přeneslo válku. Ani tvrdé a bezohledné zacházení s Řeckem v průběhu krize eura se nesetkalo v Británii se sympatiemi a bezzubá reakce na ruskou anexi Krymu posílila přesvědčení Britů, že společná evropská bezpečnostní a zahraniční politika jsou pouhá prohlášení.

Obrazové zpravodajství zachycující desetitisíce migrantů vstupujících do Německa pak vyvolalo obavy, že evropská neochota chránit své vnější hranice povede k nekontrolované migraci do Británie. Podle Brendana Simmse, irského historika přednášejícího na Cambridgeské univerzitě, je brexit krokem v historickém kontextu vztahů ostrovní Británie a kontinentální Evropy. A ve své knize Britain’s Europe: A Thousand Years of Conflict and Cooperation (Britská Evropa. Tisíc let konfliktu a spolupráce) z britské perspektivy mapuje jejich historii.

Složité vztahy

Pro britskou státnost jsou na rozdíl od kontinentální Evropy rozhodující dva faktory. Za prvé, že i král podléhá právu, a za druhé, schopnost parlamentu vybírat sekulárním byrokratickým aparátem daně. Oproti evropským monarchiím neměli angličtí králové velký majetek a záviseli na dotacích, přičemž Evropa pomohla anglickému parlamentu získat respekt. Angličtí králové totiž potřebovali peníze na válku s Francií, čímž narostla moc parlamentu, který o nich rozhodoval. Současně se díky diskusím v něm neustále zlepšovala kvalita zahraničněpolitických rozhodnutí.

Vztahy Anglie a evropských mocností byly vždy složité, což ukazuje koncil v Kostnici v letech 1414 až 1418, jehož cílem bylo ukončit papežské schizma a reformovat katolickou církev. V zásadě šlo o shromáždění přestavitelů států celé Evropy, podobně jako jsou dnes summity EU.

Vztahy Anglie a evropských mocností byly vždy složité, což ukazuje koncil v Kostnici v letech 1414 až 1418, jehož cílem bylo ukončit papežské schizma a reformovat katolickou církev. V zásadě šlo o shromáždění přestavitelů států celé Evropy, podobně jako jsou dnes summity EU. Angličané úzce spolupracovali s Němci kvůli změně hlasování, které upřednostňovalo italské církevní zástupce náchylné ke korupci.

Návrh spočíval v hlasování podle pěti národů – Italica, Gallicana, Germanica, která obsahovala Skandinávii, Polsko, Litevsko, Chorvatsko, Maďarsko a Čechy, Anglica a Hispanica. Francie byla proti a snažila se změnu blokovat. Výsledky koncilu byla skromné – nejenže se nepodařilo ukončit schizma, ale ani prosadit reformy. Navíc byl porušen slib bezpečnosti pro Jana Husa, což vedlo k husitským válkám.

Dvě základní linie

Základní otázkou anglické, později britské bezpečnosti, která trvá dodnes, je, zda zvolit kontinentální nebo námořní strategii, jež se opírá o argument, že kdo ovládá moře, kontroluje světový obchod. Kdo kontroluje světový obchod, kontroluje světové bohatství, a tudíž celý svět. Anglie byla ohrožena ze tří stran – na jihu Francií, na západě Irskem a na severu Skotskem –, přičemž obava z ohrožení vedla k vytvoření robustních státních institucí.

Obrana Anglie nezačínala v Doveru, ale už na druhé straně Lamanšského průlivu. Moře nepředstavovalo v anglické strategii hranici, ale spojnici s předmostím na evropském kontinentu. Z námořní strategie se vyvinuly dvě základní linie britské zahraniční politiky – ovlivňovat politický vývoj na evropském kontinentu, ale aktivně se na něm nepodílet, a vytvořit chybějící zázemí. V důsledku toho se britská politika snažila o rovnováhu na evropském kontinentu

Obrana země nezačínala v Doveru, ale už na druhé straně Lamanšského průlivu. Moře nepředstavovalo v anglické strategii hranici, ale spojnici s předmostím na evropském kontinentu. Několik set let angličtí králové ovládali část území dnešní Francie, které považovali za součást svého panství. Ohrožení z Evropy bylo i hnací silou k britské unii dvou království, anglického a skotského, k nimž bylo připojeno Irsko. Vznik Spojeného království byl motivován především bezpečností vůči kontinentálním mocnostem.

Z námořní strategie se vyvinuly dvě základní linie britské zahraniční politiky – ovlivňovat politický vývoj na evropském kontinentu, ale aktivně se na něm nepodílet, a vytvořit chybějící zázemí. V důsledku toho se britská politika snažila o rovnováhu na evropském kontinentu, kde se postupně vedle napoleonské Francie objevily další těžké politické váhy – sjednocené Německo, rakouská říše a carské Rusko.

V zámoří bylo současně budováno první impérium na americkém kontinentě, které se rozpadlo, když 13 kolonií vyhlásilo nezávislost a vznikly Spojené státy americké. Jejich nezávislost byla v přímém evropském kontextu, protože snaha vybírat v koloniích daně kvůli financování konfliktů ve starém světě narážela na odpor. Válka za nezávislost byla evropskou záležitostí, protože se do ní vměšovaly další její mocnosti.

Ohrožená bezpečnost

Na rozpad prvního impéria reagovala Británie vytvořením druhého impéria, čímž se stala globální mocností. Jeho strategický význam v evropském kontextu potvrdil Winston Churchill na začátku druhé světové války, když po kapitulaci Francie panovaly obavy, že by Hitler mohl dobýt i Británii. Zámořské impérium představovalo týl, který nejen dodával jednotky a vojenský materiál, ale především představoval základnu pro případné osvobození Británie.

Podle britského geostratéga Halforda Mackindera britskou bezpečnost nejvíce ohrožoval vzestup mocnosti, která ovládne střední Evropu a následně celou Eurasii. Kandidáty byly Německo a Rusko. Po první světové válce proto Londýn podporoval vznik samostatných států ve střední Evropě, nárazníkové zóny, jež brzdí nástup ekonomické hegemonie Berlína a imperiálních ambicí Moskvy.

Na kontinentu představovalo Německo stále větší problém. Na jedné straně bylo bariérou proti ruským ambicím, na druhé hrozilo, že přeroste v evropského hegemona. Podle britského geostratéga Halforda Mackindera britskou bezpečnost nejvíce ohrožoval vzestup mocnosti, která ovládne střední Evropu a následně celou Eurasii. Kandidáty byly Německo a Rusko. Po první světové válce proto Londýn podporoval vznik samostatných států ve střední Evropě, nárazníkové zóny, jež brzdí nástup ekonomické hegemonie Berlína a imperiálních ambicí Moskvy.

Británie bojovala v obou světových válkách od začátku do konce a v obou případech se snažila zabránit, aby jedna mocnost ovládala celý evropský kontinent. Britský diplomat Cen O’Neill byl přesvědčen, že německý nacionální socialismus je specifickou formou organizující instinkty a schopnosti německého národa. Nejlepším řešením proto bylo změnit Německo v prosperující, ale defenzivní stát, jakési super Švédsko. Po druhé světové válce se Británie vojensky opět ocitla na evropském kontinentě a její armáda na něm zůstala dalších skoro 60 let.

Návrat ke globální orientaci

Zahraničněpolitická linie britské politiky se nezměnila ani po druhé světové válce. Churchill navrhl vznik Spojených států evropských, které bude Británie podporovat, ale nestane se jejich členem. Současně se opět objevily obavy, že by Německo svou ekonomickou silou mohlo ovládnout evropské společenství. Rozpad druhého impéria a ekonomické potíže ale vedly ke vstupu Velké Británie do něho.

Brexit není z britské historické perspektivy krizí, ale krokem, jenž sleduje vlastní zahraničněpolitickou vizi. Británie se opět vrací ke globální orientaci, ekonomické a bezpečnostní spolupráci se zeměmi bývalého impéria. Ostrovní Británie chce ovlivňovat dění na evropském kontinentu, ale současně se ho nechce účastnit.

Její členství však nadále naráželo na odlišné zahraničněpolitické představy Londýna a kontinentálních zemí, což ukazuje řada výjimek, neochota připojit se k schengenskému prostoru a odmítnutí společné měny. Především požadavek podřízení se zahraniční jurisdikci vyvolával v britských politických kruzích odpor.

Brexit není z britské historické perspektivy krizí, ale krokem, jenž sleduje vlastní zahraničněpolitickou vizi. Británie se opět vrací ke globální orientaci, ekonomické a bezpečnostní spolupráci se zeměmi bývalého impéria. Spojuje je společný jazyk, právní tradice a relativně silná armáda disponující jadernými zbraněmi a schopná působit i v zámoří.

Odchod Britů z EU není pouze britskou záležitostí i Evropa má na něm podíl. Při vyjednáváních před brexitem Brusel nenabídl tehdejšímu britskému premiérovi Davidu Cameronovi žádný kompromis, který by mohl doma prodat jako úspěch a pomohl mu otupit ostří brexitové kampaně. Británie a Evropa se nerozcházejí, ale vracejí tam, kde vždy byly. Ostrovní Británie chce ovlivňovat dění na evropském kontinentu, ale současně se ho nechce účastnit.

Brendan Simms, Britain’s Europe: A Thousand Years of Conflict and Cooperation.

Britain’s Europe: A Thousand Years of Conflict and Cooperation

Britská Evropa. Tisíc let konfliktu a spolupráce

AUTOR: Brendan Simms

VYDAL: Allen Lane 2016

ROZSAH: 352 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 12.7.2020 02:43 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.