Barokní „kafkárna“ stále oslovuje

Národní galerie v Praze a Archiv hl. m. Prahy spojily síly a výsledkem by mohla být kandidatura na „výstavu roku“. V Clam-Gallasově paláci na Starém Městě probíhá expozice díla Giovanniho Battisty Piranesiho – umělce z 18. století –, která propojila nadčasové umělecké hodnoty a zájem či vkus dnešního publika.

Radan Wagner 26.12.2014

Giovanni Battista Piranesi: Pohled na křižovatku antických cest Via Appia Antica a Via Ardeatina (z cyklu Římské antické památky, 1756). Lept, 400 x 645 mm (Národní galerie v Praze). foto: Národní galerie v PrazeČeská pozice

Giovanni Battista Piranesi: Pohled na křižovatku antických cest Via Appia...

Podtitul výstavy Geniální grafik italského baroka není tentokrát nepodloženě a spíše marketingově nadsazen. Piranesi (1720–1778) je představitelem epochy, která se zrodila na sklonku předešlé renesance a ortodoxně se rozvinula v průběhu 17. století. Baroko však již nenabylo jednotícího rázu a zahrnovalo tak – dle místa, času či autora – celkem rozmanité projevy a akcenty. Společným jmenovatelem však bylo (či mělo být) především služebnictví papežské církvi v boji proti rozmáhající se reformaci.

Giovanni Battista Piranesi: Pantheon – pohled do interiéru (z cyklu Římské veduty, 1768). Lept, 481 x 563 mm (Národní galerie v Praze).

Giovanni Battista Piranesi: Pantheon – pohled do interiéru (z cyklu Římské veduty, 1768). Lept, 481 x 563 mm (Národní galerie v Praze).

Z uměleckého hlediska byly ale zvolené dramatické prostředky dlouho odsuzovány jako synonymum zmatku a úpadku – jako „nejvyšší stupeň bizarnosti a vrchol směšnosti“, a to ještě koncem 18. století. Renesance ve svém ideálu rozumu, logiky a uměřené harmonie uspokojovala ducha, ale zklamala život, který se hlásil „o slovo a odplatu“. Nastavený řád se stal těsným a omezujícím zvláště pro emotivní projevy.

Také proti strnulosti církve se reformace obrátila a šířila se nenápadně celou Evropou. Katolictví se až konáním pověstného Tridentského koncilu (1545–1563) sešikovalo a vzchopilo k protiútoku. Dřívější humanisticky založené umění bylo povoláno zpět do služeb zatvrzelých náboženských ideálů bez dodatečných odchylek a korekcí.

Od dynamických staveb

Hlavní úlohu v tomto katolickém tažení měla sehrát architektura v patřičném divadelním dramatu s opulentní výpravností, kde jedinec ztrácí svůj význam a velikost. Také Piranesi se chtěl stát autorem nových dynamických staveb. To se mu však až na výjimku (kostel Santa Maria del Priorato v Římě) nezdařilo, ale oblíbeného tématu se napříště nevzdal. Studoval, kreslil a do leptů zachycoval antické památky, které byly v mnohém ohledu baroku inspirací.

Giovanni Battista Piranesi: Veduta s bazilikou San Paolo fuori le Mura (z cyklu Římské veduty, 1757–1758). Lept, 408 x 618 mm (Národní galerie v Praze).

Giovanni Battista Piranesi: Veduta s bazilikou San Paolo fuori le Mura (z cyklu Římské veduty, 1757–1758). Lept, 408 x 618 mm (Národní galerie v Praze).

Piranesi vydal svou první knihu vedut roku 1743 a zanedlouho si otevřel obchod s vlastní tvorbou. Díky právě se rozvíjejícímu „turismu“ se jeho práce začaly šířit a sbírat. K městským výjevům časem přibyl zřejmě nejslavnější cyklus Carceri (Žaláře) a další záznamy lokalit (Tivoli, Castel Gandolfo, Cori či proslulé dórské chrámy z Paesta). Vedle této grafické práce vytvářel také korkové modely antických měst či nábytek a další vybavení interiérů. Veškerou tuto činnost mohou zhlédnout také návštěvníci výstavy v Clam-Gallasově paláci.

Piranesi – architekt, grafik, archeolog a designér – se vymykal mnohdy běžné dobové produkci. Zvláště jeho Žaláře či archeologická alba byla a jsou působivá. Jeho práce se již za jeho života prodávaly od Irska a Skandinávie až po Rusko. Ani česká a moravská šlechta nezůstala pozadu a Piranesiho díla se stala pýchou nejednoho pražského paláce či venkovského sídla.

Není bez zajímavosti, že současná výstava probíhá v paláci postaveném podle návrhu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, jehož tvorba byla Piranesimu jedním z prokazatelných inspiračních pramenů. (Předešlá pražská výstava Piranesiho se konala v roce 1972 v prostorách Národní galerie).

Memento mori

Piranesiho veduty byly svéráznými dobovými pohlednicemi pro poučené a zámožné – pro vzdělance oplývajícími vědomím historické kontinuity (to navíc podporovala právě rodící se moderní archeologie). Jeho styl – smysl pro celkovou atmosféru i věrné detaily – působí dodnes.

Giovanni Battista Piranesi: Válcová věž (z cyklu Žaláře, 1749–1750). Lept, 556 x 418 mm (Národní galerie v Praze).

Giovanni Battista Piranesi: Válcová věž (z cyklu Žaláře, 1749–1750). Lept, 556 x 418 mm (Národní galerie v Praze).

Cyklus Žaláře je však navíc nesen mimořádnou fantazií a smyslem pro bizarnost i tísnivou atmosféru v duchu barokní připomínky: memento mori. Jedná se tedy o umělcovy vzrušené představy starověkých vězení s nekonečnými chodbami, schodišti a průhledy – o šerosvitné labyrinty s nepatrnými bloudícími postavami uprostřed rozlehlého prostoru s nejasným řádem. Tyto grafické pohledy přesahují topografický rámec a směřují k počátkům existenciální tísně moderního člověka.

Ne náhodou si tyto možná i „verneovky pro dospělé“ oblíbily takové veličiny jako Victor Hugo, Honoré de Balzac, Charles Baudelaire či Aldoux Huxley. Paralely nalezneme však i v poměrně nedávných kulturních dějinách. Piranesiho pochmurné Žaláře byly nejednou zmíněny v souvislosti s romány Franze Kafky či dalšími filozofujícími existencionalisty. Za sebe bych přidal ještě jedno jméno: Maurits Cornelis Escher – nizozemský umělec 20. století (také grafik a architekt) zobrazoval v podobné prostorové spleti nejen paradoxy či hříčky perspektivy, ale i relativitu viděného a vnímaného.

Giovanni Battista Piranesi: Triumfální oblouk (z cyklu Grotesky, 1747–1749). Lept, 390 x 541 mm (Národní galerie v Praze).

Giovanni Battista Piranesi: Triumfální oblouk (z cyklu Grotesky, 1747–1749). Lept, 390 x 541 mm (Národní galerie v Praze).

Piranesiho dílo je nejen cenným dokumentárním – formálním – počinem, ale i mimořádnou – obsahovou – emocionální ukázkou. Jeho brilantní řemeslná dovednost tyto hodnoty ještě umocňuje. Piranesi byl geniálním tvůrcem italského baroka, avšak svou velikostí přesáhl, jak se zdá, hranice místa i času.

 Výstava, která si zasluhuje mimořádnou pozornost, byla sestavena ze zápůjček řady institucí: z fondu Národní galerie v Praze, Arcidiecézního muzea v Kroměříži, Moravské galerie v Brně, Moravské zemské knihovny v Brně, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národního památkového ústavu v Kroměříži, ze zámku Rájec nad Svitavou i ze soukromých sbírek.

Giovanni Battista Piranesi (1720-1778): Geniální grafik italského baroka

Giovanni Battista Piranesi: Pyramida Gaia Cestia (z cyklu Římské veduty, 1761)....

Giovanni Battista Piranesi: Pyramida Gaia Cestia (z cyklu Římské veduty, 1761). Lept, 390 x 535 mm (Národní galerie v Praze).

  • Národní galerie v Praze
  • Clam-Gallasův palác
  • Husova 20, Praha 1 
  • Výstava potrvá do 1. února 2015.
  • Vstupné: 100 Kč základní, 50 Kč snížené, 150 Kč rodinné

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.