Americký pohled na opatrný pocit naděje čapkovské generace

Ve filozofické rovině se Čapkova generace ubírala od vitalismu Henriho Bergsona přes antiracionalismus k distingovanému liberalismu či pragmatismu. Karel Čapek toto směřování v mnohém sám formuloval.

Thomas Ort, Umění a život v modernistické Praze. Karel Čapek a jeho generace,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Thomas Ort, Umění a život v modernistické Praze. Karel Čapek a jeho generace,... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Thomas Ort, Umění a život v modernistické Praze. Karel Čapek a jeho generace,...

Často se domníváme, že v podstatě známe vlastní historii i kulturní přesahy, jak je vnímají i v zahraničí. Zpětné vazby se nám však odsud příliš nedostává, snad jen ve vypjatých, pro média atraktivních politických okamžicích. O to více je třeba zpozornět, objeví-li se nezaujatý autor a nahlíží naši minulost s potřebně vítaným odstupem.

Takovým, a spíše výjimečným případem je u nás nedávno vydaná kniha Umění a život v modernistické Praze. Karel Čapek a jeho generace, 1911–1938 Thomase Orta, profesora historie na Queens College, respektive City University of New York, kde vede dějiny středoevropské kultury. Nejde ani tolik o zásadní faktografický přínos jako o způsob podání i akcentaci spíše zasunutých informací, a zejména o celistvý pohled a kontext.

Zdravý trend

Ortovu knihu příznivě přijali zahraniční slavisté a následně i veřejnost, především díky recenzi v Times Literary Supplement, snad nejvlivnějším současném anglofonním literárním časopisu. Je příkladem zdravého trendu – propojení odbornosti, poučenosti a čtivosti bez přebytečných a spíše lokálních maličkostí. V žádném případě nejde o povrchní pojetí, které by se ohánělo pražskými atrakcemi, jako je Franz Kafka či Golem.

Ortova kniha je příkladem zdravého trendu – propojení odbornosti, poučenosti a čtivosti bez přebytečných a spíše lokálních maličkostí

I z poznámkového aparátu lze usoudit na seriózní a dlouhodobě připravovanou studii srozumitelnou zahraničním čtenářům, jimž byla původně určena. Její přínos je ale zjevný i pro tuzemskou kulturní scénu, a to mírou a povahou záběru. Na našem knižním trhu se totiž většinou setkáváme buď s odbornými statěmi, nebo s beletristickým „čtivem“. Mezi tyto póly se málokterý český autor pouští, snad z obavy (i nakladatelů) o nejasné zaměření na cílovou skupinu.

Ortova kniha o převážně kulturní atmosféře našeho hlavního města je volným pandánem k dílu Vídeň na přelomu století Carla E. Schorskeho, poctěnému Pulitzerovou cenou – v podobném duchu, „odborně čtivém“ stylu, sleduje na základě politických, sociálních i kulturních stavů a procesů vídeňské centrum s důrazem na plynulý příběh malíře Gustava Klimta.

Ve službě budoucnosti

Vídeň, ač Praze v mnohém blízká, se však nalézala v poněkud jiné situaci a zjevné jsou i rozdílné pozice kulturních elit v rámci hierarchie společnosti. Navíc Ort o Praze v některých aspektech se Schorskem nesouhlasí.

V Praze se procitající moderna či avantgarda mínila dát do služeb budoucnosti a snad až ke kýženému vlastnímu státu s národní reprezentací

A v úvodu píše: „Tato kapitola navazuje na knihu Schorskeho Vídeň na přelomu století a zároveň zpochybňuje teorii kulturního rozvoje, která je v ní prezentována, a tvrdí, že na rozdíl od Vídně a Budapešti se v Praze zdejší modernističtí umělci neodcizili svému sociálnímu a národnostnímu prostředí. České přijetí kubismu bylo naopak součástí vzpoury proti introvertní estetické kultuře Rakousko-Uherska na přelomu století a pokusem znovu navázat plodný vztah s vnějším světem, který byl ve Vídni a Budapešti oslaben.“

A to je vskutku zásadní a pravdivá výtka upozorňující na paušální a tedy nepřesný popis dané situace dokonce i od renomovaného badatele. Kultura, respektive umění, byla ve Vídni podporována coby záchranný tah na oddálení hrozícího rozkladu mnohonárodnostní monarchie. V Praze se naopak procitající moderna či avantgarda mínila dát do služeb budoucnosti a snad až ke kýženému vlastnímu státu s národní reprezentací.

Pozorné mapování Prahy

Ort ve svém pozorném mapování tehdejší Prahy neopomíjí ani nepříliš zmiňované problematické momenty, přičemž je bez postranních úmyslů vždy korektní. Připomíná, že v letech 1918 až 1920 se v Praze – a ještě více na Slovensku či na Podkarpatské Rusi – odehrálo antisemitské násilí, ale reprezentace nového státu byla tolerantnější: „Z pohledu Židů skýtalo Československo zdaleka nejpříznivější životní prostředí ve střední a východní Evropě.“

Také o nedotknutelných ikonách tuzemského umění píše Ort objektivněji, než je u nás zvykem. Například uvádí komentář Karla Čapka (1890–1938) k jednomu zajímavému setkání: „Kubišta byl nadšený a schopný voják. V prosinci 1914 jeho dělostřelecká jednotka pomohla potopit francouzskou ponorku, která pronikala do přístavu v Pule. Ačkoliv byl Kubišta za své činy vyznamenán na kapitána, hluboce rozhněval frankofily z řad svých přátel v Praze.

Ort ve svém pozorném mapování tehdejší Prahy neopomíjí ani nepříliš zmiňované problematické momenty, přičemž je bez postranních úmyslů vždy korektní

Když se s ním Josef Čapek setkal, suše to komentoval takto: ,Byl tu teď den v Praze malíř Kubišta, má několik dní dovolenou; je aktivní obrlajtnant, tělem i duší, dobrý Rakušan, slibuje výhody pro středoevropské umění, německé, a současně i naše, když bude francouzská kultura zničena... Hodně mne unavila ta návštěva.“

K samotnému Čapkovi-dramatikovi se váže jiná nepřízeň či podezření. Ort píše: „V prvním plánu se Věc Makropulos zabývá vysoce neobvyklým tématem: úskalím života, který trvá příliš dlouho. Když byla hra uvedena poprvé, kritici předpokládali, že hra je reakcí na hru George Bernarda Shawa, Zpět k Methusalemovi (1921), jejíž inscenace měla premiéru několik měsíců před Věcí Makropulos a také v ní šlo o otázku dlouhověkosti. Přestože Čapek jakoukoliv souvislost v tomto směru usilovně popíral, podobnosti jsou zarážející.“

Kulturní „pocit“

Celou knihou se vine pojem „čapkovská generace“. Ač jde o zjednodušení, snad i polemické, je zřejmé, že ukazuje kulturní (filozofický, občanský, morální) „pocit“ vklíněný mezi předchozí generaci symbolistní/dekadentní, kulminující v devadesátých letech 19. století okolo uměleckého časopisu Moderní revue – a následující, již ryze avantgardní, tedy spíše utopickou, reprezentovanou mezioborovou skupinou Devětsil.

Pojem „čapkovská generace“ je zjednodušením, snad i polemickým, ale ukazuje kulturní (filozofický, občanský, morální) „pocit“

O pojmu z roku 1932 Karel Čapek vtipně prohlásil: „Nemohu za to, že se stalo zvykem mluvit o čapkovské generaci; já ji nevymyslil, i myji si své ruce v nevinnosti. Pokud mohu soudit podle mínění osob, které se v problému generací vyznají patrně líp než já, zní zatykač na čapkovskou generaci asi takto: Vzrůst prostřední. Nos mezi očima, jejž občas jí upírají.

Zvláštní znamení: relativismus, pragmatismus, humanismus, liberalismus. Holduje neřestem státotvornosti a kompromisnosti. Je oficiální, a následkem toho překonaná. Pěstuje přízemní realism a živí se přisluhováním vládnoucímu řádu. A tak dále. Slovem, generace děsně protivná.“

Kritika F. X. Šaldy

„Čapkovskou generaci“ nesl opatrný pocit naděje a od roku 1918 i svobody. Ve filozofické rovině se pak ubírala od vitalismu Henriho Bergsona přes antiracionalismus k distingovanému liberalismu či pragmatismu. Karel Čapek toto směřování v mnohém formuloval i svou prací naplňoval. Toto stále zjevnější „opatrnictví“ mu vyčítal zejména F. X. Šalda – jeho hlavní a silný soupeř s podporou svých stoupenců.

Stále zjevnější „opatrnictví“ vyčítal karlu Čapkovi zejména F. X. Šalda – jeho hlavní a silný soupeř s podporou svých stoupenců

Ort se snaží přiblížit a vysvětlit sílu této „opatrné“ generace a to i z mezinárodního hlediska, ale poznamenává, že tato Čapkova proslulost později vyprchala společně s atmosférou, ke které se jeho tvorba vztahovala. K zajímavým patří stať porovnávající dnešní ne/proslulost společenského Čapka a introvertního Kafky.

Ort poukazuje i na moderní-oslavnou dobu: „Čapkovy hry se hrály téměř okamžitě na Broadwayi, v Londýně a v Berlíně a jeho romány se překládaly do světových jazyků. Dvakrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu a to, že ji nezískal, bylo zčásti způsobeno antifašistickým charakterem jeho pozdních děl a snahou Nobelova výboru neurazit Německo.“

Generace roku 1905

Vlna Čapkovy proslulosti se začala zvedat v roce 1924, ale, jak Orst uvádí, „levicoví radikálové jí odsuzovali jako nedostatečně radikální“. Společný jim byl snad jen odpor ke starému naturalismu a stejně jako Čapek se jasnozřivě distancovali od nových „kolektivních pravd“. Ort pak Čapka a jeho družinu v mezinárodním kontextu přiřazuje k takzvané generaci roku 1905.

„Stejně jako Musil a Mann i on byl přesvědčen o tom, že na zpytování hlubin lidské motivace ani na zprostředkování uceleného obrazu skutečnosti rozum nestačí. I on koketoval s iracionalismem a obhajoval hodnotu intuice. Přesto nakonec i on ustoupil od pokusu zakotvit budoucí kulturu a společnost v intuici nebo ,víře‘ a odmítl radikální politické projekty dvacátých a třicátých let...

Ort přiřazuje Čapka a jeho družinu v mezinárodním kontextu k takzvané generaci roku 1905

Jeho vlastní mistrovské dílo, románovou trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, literární historik René Wellek označil za ,jeden z nejúspěšnějších pokusů o filozofický román v jakémkoliv jazyce‘.“

Přestože „čapkovská generace“ představuje mimořádně hodnotnou a plodnou etapu, neměla to lehké. Z jedné strany na ní tehdy útočil symbolistní F. X. Šalda – „stoupenci pragmatismu ve skutečnosti víru nemají, ale pouze dělají ,jako by‘ ji měli“), z druhé levicový Karel Teige – „přišli jsme nikoliv s návrhy na moderní umění, ale s plány nového života, nové organizace světa a jeho posvěcení“.

Karel Čapek však vnímal naději pro budoucnost méně fanaticky: „Mám-li už volit mezi vírou a kritikou, volím kritiku; neboť víra mne zbavuje kritiky, ale kritika mi umožňuje zachránit aspoň nějaký kousíček víry, dokonce i víry jiných lidí.“

Umění a život v modernistické Praze. Karel Čapek a jeho generace, 1911–1938

Art and Life in Modernist Prague: Karel Čapek and his Generation, 1911–1938, Palgrave Macmillan 2013

AUTOR: Thomas Ort

VYDAL: Argo 2015

ROZSAH: 280 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 28.7.2016 10:31 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.