Adam Štech: Nevím, co chci, ale vím, jak toho dosáhnout

V každé nastupující generaci se najdou malíři nenápadně introvertní či naopak zjevně provokativní. Ke druhému typu lze řadit Adama Štecha.

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii. foto: Nová galerie

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

Adam Štech (*1980), absolvent pražské AVU (2001–2008) a laureát Ceny kritiky za mladou malbu, v těchto dnech představuje své „podivné“ výjevy v Nové galerii, otevřené v loňském roce v pražské Balvínově ulici, pod názvem Žyvot.

Ocitneme-li se mezi těmito zvláštními obrazy, vybavíme si Picassovu prudkou a někdy až exorcistně motivovanou malbu, ale také obrazy legendárního Francise Bacona stiženého alkoholovými démony. Štech, navazující takto na minulé syrově expresivní tendence, však svůj výrazový rejstřík rozšiřuje o další ingredience.

Jeden guláš

V postmoderní době, která už pokořila snad veškerá myslitelná tabu, nabízí již „bezbolestně“ různé citace z dějin umění, ale do toho i svaté obrázky, kýčovité manýry či banální atributy spotřební společnosti. Umění „vysoké“ i „nízké“ jsou jedním gulášem.

Z místních inspiračních zdrojů dále jmenujme ozvěny takzvané „české grotesky“ (Jiří Načeradský, Michael Rittstein, Jiří Sopko) z šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Nebo také hořkou či absurdní komedii, ve výtvarném oboru formulovanou a prezentovanou například slavnou neodadaistickou skupinou Šmidrové (Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak). Zmíněné, již pomalu historické příklady svým vyhroceným postojem a pojetím reagovaly především na danou, tedy neutěšenou společenskou atmosféru.

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

Co však kvasí ve Štechově karlínském ateliéru a potažmo na jeho výstavě? Je to parodie, karikatura, svérázný osobní deník či zkoumání nynějšího stavu hranic mezi ošklivostí a krásou? Od každého trochu.

„Témata nevymýšlím, přijdou sama a jsou často šifrou k tomu, co se děje v mém osobním životě... Vedle touhy po kanonicky krásném obraze přiznávám potřebu jeho destrukce,“ přibližuje svá východiska Štech. Pro své dramatické, robustní nebo ironické kompozice potřebuje náležitý prostor. Energická neuhlazená gesta, mohutná stavebnost i nečekaná organizace prostoru, intenzivní barevné vztahy a střetávání různorodých námětů si žádají své. A tak na výstavě dominují velká plátna či spíše pocit z přítomnosti naléhavé monumentality. Přesto, nebo právě proto (?) takové malby zaujmou a nacházejí si řadu zájemců.

Stavebnice prvků

Štech, jak vidno, je spíše pudovým malířem bez svazujícího či postupně se rozvíjejícího konceptu. Okolní realitu a snad celý (osobní i společný) svět zřejmě vnímá jako neustálé až herakleitovské narážení a tříštění protikladů v nekonečném toku. Filozofovo „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“ je zde skutečně na místě. Z obrazů totiž nepoznáme jakési opěrné body – výchozí a neměnné prvky stavební a hodnotové. Vše je tedy a momentálně tady možné. A vždy svobodné.

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

Takto hrozící chaos vzhlížející k řádu „kočíruje“ Štech vskutku bravurní, ale zbytečně neexhibovanou malbou a jistě i přitažlivými „nápady“. Sebe (umělce) například maluje s obřím nosem či coby ztopořené pánské přirození, rohatou kozu zas s hlavou přiznaně picassovskou a tělem ladovským, nahého muže zobrazuje s podobou Vincenta van Gogha, co mění se v ženu v prostředí naivisticky pojaté zahrady jak od Celníka Rousseaua. Ano, je to takový podivný (totiž vědomý) surrealismus – stavebnice rozličných prvků, a to nejen z dějin umění.

Pro komunikaci s divákem je Štechův způsob zobrazení příznivě návodný. Cosi povědomého, či dokonce notoricky známého má na výstavě před očima, avšak čímsi nově ozvláštněného, a tedy svěžího. Je to zábavné a v lepších případech zneklidňující. „O duchovní inspiraci nic nevím a na základě snů nepracuji,“ odpovídá mi autor těchto obrazů.

Vizuální informace především

Velká témata, která (mu) dnes chybí, hledá právě v období oblíbené moderny 20. století, zvláště pak u jejích klíčových osobností. Patosu či utopickým vizím se však Štech s úspěchem vyhýbá, či mu spíše takové prožívání není vlastní. V jakémsi kolážovitém pojetí nejrůznějších stylů (přednesů) je přirozeně civilnější a zjevně nezávaznější.

„Hledám námět, který mě udrží v napětí, abych se mohl dál učit, jak vystavět obraz. Účel světí prostředky.“

Od původních vizuálních hybridů se v novějších malbách dostává přeci jen k jistému oproštění a zjednodušení – tedy k zdůraznění ústřední anekdoty. A tak se zdá, že autor figuruje v obraze i mimo něj – je aktérem i pozorovatelem v hledané rovnováze. Snaží se držet odstup a racionálnější nadhled. „Hledám námět, který mě udrží v napětí, abych se mohl dál učit, jak vystavět obraz. Účel světí prostředky. Malba je v první řadě vizuální informace,“ zdůrazňuje otevřeně při našem hovoru Adam Štech.

Na výstavě v Nové galerii jsme tedy svědky umělcova pohybu k „vědomému čištění a zpřesňování“ hledaného a účinného výsledku. Namísto chtěně překvapivých (v dávné minulosti jistě notně pobuřujících) motivů a událostí upřednostňuje nyní Štech „přesnost, svobodu a intenzitu“. V souvislosti se svou malbou parafrázuje jím oblíbenou větu punkových Sex Pistols: „Nevím, co chci, ale vím, jak toho dosáhnout.“

Štech, jak současná výstava dokládá, neustrnul – a ve svých brutálních, avšak neškodných paradoxech jde dál; a s menším množstvím munice cílí přesněji. Mnozí sběratelé jeho tvorbu milují a vyhledávají. Otázkou je, zda se nejedná o pouhou sezonní atrakci, která přes své nesporné kvality přeci jen časem omrzí. Příkladů, a to i z nedávné minulosti, je řada. Zatím se však jeví celková konstelace kolem Adama Štecha velmi příznivě. Sám umělec má dobře našlápnuto.

Žyvot

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

Z instalace výstavy Žyvot v Nové galerii.

  • Nová galerie
  • Balbínova 26, Praha 2
  • Výstava potrvá do 14. listopadu.
  • Otevřeno: út–čt 14–19 hod., so 11–15, nebo dle domluvy.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.