25 alb, která stojí za zapamatování

Bilance nejzajímavějších opusů domácí i světové hudební scény roku 2012.

foto: © Warner Bros., Sargent House, Warner Bros., Lovely Sorts of Death, Bella Union, EMI, Monitor, Virgin, 100promotion. Montáž Česká pozice - Alessandro Canu.Česká pozice

ČESKÁ POZICE vybrala (zcela subjektivně a bez ohledu na pořadí) patnáct zahraničních a deset domácích alb roku, respektive období od prosince 2011 do prosince 2012. Neměly by uniknout pozornosti hudebních fajnšmekrů i laiků. (Klikněte pro kompletní playlist.)

Zahraniční alba

Kendrick Lamar: Good Kid, M.A.A.D. City

Pokud měla rapová a hiphopová scéna v uplynulém roce krále, byl jím Kendrick Lamar. Pětadvacetiletý Američan nejen že dosyta nakrmil své fanoušky, ale i spoustu nových přilákal. Dokázal také ohromit odbornou veřejnost – snad na žádné jiné album libovolného žánru nebyly hudebními kritiky sepsány takové ódy jako právě na Lamarův studiový debut Good Kid, M.A.A.D. City, na němž restartoval pouliční rap. Tím se také staví do role velkého mystifikátora - jeho texty jsou mnohem chytřejší a poutavější, než se na první poslech může zdát, čímž vychovává posluchače k větší toleranci. Lamar je výjimečným vypravěčem a nedivte se, pokud vás jeho osobní příběh, protkaný vzpomínkami na rodinu, přátele a rodné město, vcucne a vyplivne až po poslední písni Compton. Za zmínku také stojí hvězdy hostující na albu – ať už Drake, Pharell Williams nebo Dr. Dre.        

Portico Quartet: Portico Quartet

Britská post-jazzová formace už se stačila stát miláčkem českého publika – za poslední dva roky dvakrát okouzlila publikum zaplněného Paláce Akropolis a v létě 2012 i ostravského Gongu. Kapele prospěla personální změna na postu hangového bubeníka, nový kolega Keir Vine nasměroval Portico Quartet do vln ambientnějšího zvuku a hypnotických samplů. Nebude snad hříchem říci, že jejich eponymní nahrávka patří k tomu nejzajímavějšímu, co moderní jazz roce 2012 nabídl.

The Mars Volta: Noctourniquet

Kdo zná tvorbu americko-mexických The Mars Volta, dobře ví, jaké magořiny je schopen skládat šéf skupiny Omar Rodríguez López. V případě alba Noctourniquet však poněkud zvolnil ve prospěch melodičnosti, což se projevilo jednak v tom, že nové skladby jsou přístupnější, a také posílila muzikantská chemie a kapela zní mnohem soudržněji. Připočteme-li fantastickou preciznost, s jakou byly písně aranžovány a produkovány, můžeme hovořit o nejlepší rockové desce roku. Pokud měla generace 70. let své Led Zeppelin, ta dnešní má své The Mars Volta.

Frank Ocean: Channel Orange

Vedle ďábelské zpěvačky Janelle Monae se současná americká R&B scéna může pyšnit pětadvacetiletým talentem Frankem Oceanem. Svým přiznáním k homosexualitě má na svědomí zřejmě první coming out mezi afroamerickými interprety (vezměme v potaz, jak je například hiphopová scéna v tomto směru maskulinní a ortodoxní). Vedle pozoruhodné schopnosti předhazovat posluchačům jednu silnou melodii za druhou vyniká Ocean i umem napsat citlivé texty přesahující zamilovaná klišé R&B – příkladem budiž téměř desetiminutový opus Pyramids, v němž zpívá o Kleopatře, která opustila svou rodnou zem, aby se stala prostitutkou, se kterou muži jednají neuctivě.

Flying Lotus: Until The Quiet Comes

Kalifornský hudební génius Steven Ellison alias Flying Lotus sice kvůli vyčerpání české fanoušky koncertem nepotěšil, nicméně jeho čtvrtá deska jim může čekání na tuzemskou premiéru famózního beatmakera uspokojivě zkrátit. Jak osmnácti písněmi prochází motiv snu, promítající se i do roztříštěné kompozice alba, střídají se nálady a rytmy jednotlivých songů. „Reprezentativním vzorkem“ propracovaného zvuku nádherného alba Until The Quiet Comes je neurotická skladba Tiny Tortures doplněná o stejně „hračičkovitý“ klip (v hlavní roli Elijah Wood).

Japandroids: Celebration Rock

Mládí, dravost, energie, jednoduché riffy, garážová syrovost a silně návykové popěvky – tím lze stručně charakterizovat tvorbu kanadského dua Japandroids. Jejich druhé album Celebration Rock by se zase dalo onálepkovat sloganem „Tracyho tygr po pankáčsku“. Ne nadarmo bylo album hudebními publicisty vynášeno do nebes, rozjetí mladíci za sebou místo spouště zanechávají koňskou dávku pozitivní energie. Celou jízdu dobře vystihuje pasáž ze skladby Fire’s Highway: „Let’s throw away your gypsy fears and turn some restless nights to restless years.“ Japandroids jdou na věc pěkně od podlahy a dávají do hudby veškerou energii.

Crippled Black Phoenix: Mankind (The Crafty Ape)

„Superkapelám“ se často se stává, že kromě hvězdného muzikantského složení na nich není „super“ vůbec nic. To však není případ progrockových Crippled Black Phoenix, kteří prostřednictvím svého nového koncepčního dvojalba dali průchod zdravé dávce vzteku nad bolístkami společenského řádu. Mohou sice evokovat epické zvukové kulisy a kytarové rukopisy 70. let, přetvářejí je však a výsledkem je svižný a povedený moderní rock.

Of Montreal: Paralytic Stalks

Jak přiblížit zatím poslední album amerických Of Montreal (nenechte se mýlit, název vymyslel zpěvák Kevin Barnes, když se s ním v roce 1996 rozešla slečna z Montrealu). Tak nějak by mohli znít Beatles, kdyby tvořili v 21. století na opačné straně Atlantiku. Eklektičtí popaři Of Montreal často v rámci jediné skladby několikrát pozvolně proplouvají žánry, od zábavného country frázování až k psychedelickým hlukovým stěnám. Nejsou však popovou kapelou v klasickém slova smyslu – na Paralytic Stalks většina písní přesahuje stopáž pěti minut, závěrečný majstrštyk Authentic Pyrrhic Remission trvá dokonce minut třináct.

The Flaming Lips: Heady Fwends

Oklahomská rocková legenda The Flaming Lips o sobě dala v polovině roku vědět světovým rekordem, když odehrála osm koncertů během jediného dne. Leccos to vypovídá o jejich přístupu k hudbě – na doraz a s maximálním nasazením, o čemž se mohli přesvědčit i návštěvníci posledního ročníku Colours of Ostrava, kde kapela předvedla audiovizuální spektákl. Není divu, že jsou někdy označováni za nové Pink Floyd, což je vzhledem k faktu, že Flaming Lips vznikli před téměř třiceti lety, poněkud paradoxní. Na nové album si také přizvali své kamarády, a Heady Fwends se proto může pyšnit hosty jako Nick Cave, Yoko Ono či Erykah Badu.

Converge: All We Love We Leave Behind

Varování: nové album massachusettské hardcorové formace není nic pro slečinky. Tato rychta, tvrdší než biceps námořníka, prýští energií na všechny strany a nekompromisně hustí do posluchačů agresivní kytarové riffy ve zběsilém tempu. Silnější nátury zvládnou album na jeden zátah. My, měkkýši, sice vezmeme zavděk několika kratšími pauzami, to však neznamená, že by se nejednalo o skvostnou desku, která ve svém žánru zřejmě neměla v roce 2012 konkurenci.

Tindersticks: The Something Rain

Že britská hudební scéna - co se budování nových trendů týká - zaostává za americkou, není tajemství. Přesto se mezi ostrovními interprety najdou kapely jako Tindersticks, které zní nezaměnitelně a nevyužívají přitom tisíckrát omleté odkazy Beatles či Oasis (co na tom, že v několika momentech vzdáleně připomínají Radiohead). Za dosavadní dvaadvacetiletou kariéru dokázali perfektně vybrousit svůj zvuk. Naléhavý barokní pop, posmutnělý jako anglické počasí, řízlý jazzovým feelingem a orchestrálními aranžemi (jak krásně zní fagot, saxofon, hammondky, housle a elektrická kytara pohromadě!) by neměl uniknout nikomu, kdo má rád poctivou hudbu.

John Frusciante: PBX Funicular Intaglio Zone + Letur Lefr (EP)

O Johnu Frusciantem bylo řečeno mnoho, ať už o jeho drogové závislosti, která ho před před patnácti lety téměř zabila, či jeho dlouholetém působení v kapele Red Hot Chilli Peppers (co naplat, Fruscianteho kytarový rukopis je v jejich tvorbě naprosto nezastupitelný a z velké části formoval jejich zvuk), se kterou se minulý rok v dobrém rozešel, aby se věnoval sólové kariéře. Ta nabrala pro spoustu fanoušků RHCP nestravitelný směr – Frusciante začal experimentovat ve velkém, upozadil kytary na úkor bláznivých syntetizátorů a elektronických bicích mašinek. PBX Funicular Intaglio Zone je dovršením toho, co Fruscianteho tvorbou dlouho prosakovalo a naplno se ukázalo na EP s názvem Letur Lefr, kde si zcela otevřeně pohrává s hiphopem i osmdesátkovou taneční elektronikou.

Yeasayer: Fragrant World

Jen málokteré místo se může pochlubit koncentrací jmen, tak klíčových pro současnou scénu, jako Brooklyn. Příklady: Animal Collective, Grizzly Bear a Yeasayer. Všechny tři jmenované kapely vydaly v roce 2012 (kvalitní) nová alba, úplně nejlépe však dopadla poslední jmenovaná skupina. Jejich třetí deska Fragrant World boří zeď mezi mainstreamovou chytlavostí a psychedelickou kompozicí a po právu ji lze zařadit mezi vůbec nejpodařenější alba roku. Zbývá jen čekat, až se o podobné kapely začnou zajímat naše hudební stanice, po uši potopené v trapných europopových skopič(ov)inách.

Swans: The Seer

Pro vývoj post-punku a industriálního rocku naprosto zásadní kapela Swans se před dvěma lety probrala z kómatu a v listopadu se dokonce vrátila do Prahy v rámci turné ke třicátému výročí vzniku. Dvanácté, až v nezvyklé míře instrumentální nahrávce s názvem The Seer dominuje titulní více než půlhodinová skladba, pro Swans typicky minimalistická, syrová a místy strašidelná. Není to hudba pro každého. Vytrvalejším se však trpělivost bohatě vyplatí. Swans dokazují, že některé comebacky opravdu stojí za to.

Domácí alba

Kubatko: Krasohled

Nenápadné album (s pořadovým číslem tři) z dílny hračičky Jakuba Holovského, schovávajícího se pod přezdívkou Kubatko, téměř úplně uniklo pozornosti českých médií. Kubatko s šesticí hostujících interpretů (včetně Markéty Foukalové z Lanugo v překrásné skladbě Černý světlo) křižuje nejrozmanitějšími elektronickými subžánry, takže deska mění barvy jako kaleidoskop, přičemž drží jednotnou tvář entuziastického popu s nádhernými a precizními aranžemi. Pokud hledáte české electro album roku 2012, právě jste ho našli (celé k poslechu na Kubatkově Bandcamp profilu ).

Zrní: Soundtrack ke konci světa

Kladenskou skupinu Zrní zřejmě netřeba představovat, čtenáři ČESKÉ POZICE se s ní mohli seznámit v recenzích konceptuální desky Hrdina počítačový hry jde do světa (2011), Soundtracku ke konci světa (2012) a videoreportáži z ruin kladenské huti Poldi. Zrní se stávají na české scéně čím dál populárnější, jejich fanouškovská základna koncert od koncertu narůstá.

Václav Neckář: Dobrý časy

V roce 2011 se stal hrdinou české populární hudby. Kdo by před pěti lety čekal, že někdo takový dokáže zbourat domácí hitparády? Po tom, co se po mozkové mrtvici musel naučit znovu mluvit, sesbíral síly a za pomoci skupiny Umakart se vyšvihl zpátky do sedla – jejich společná píseň Půlnoční se stala hitem loňských Vánoc. Tatáž spolupráce, tentokrát na desce Dobrý časy, dopadla na výbornou. Neckářův vyklidněný hlas pozoruhodně lehce tančí na stroze poetických textech Jaromíra Švejdíka (zpěváka kapely Umakart a autora všech textů). Dobrý časy navíc svedou to, co v současné době téměř žádné album – proniknout k posluchačům napříč generacemi.

Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny

Folkový bard jako jeden z mála písničkářů umělecky přežil změnu režimu a po dvanácti letech vydal autorské studiové album (pokud nebudeme počítat osm let starou poctu Josefu Kainarovi). Na Vzduchoprázdninách jsou stále přítomné Plíhalovy roztomilé říkanky, přibylo však trudomyslnosti. Plíhal zraje, jeho novinka má potenciál zaujmout širší publikum než písničkářovy věrné fanoušky a zapřisáhlé kotlíkáře z povodí Berounky.

Květy: Bílé včely

Písničky „o životě“ bývají často až hříšně patetické a z podstaty věci vlastně i dost přiblblé. To však není případ něžného obra Martina E. Kyšperského z brněnské kapely Květy, která v roce 2012vydala již deváté album, tentokráte pod názvem Bílé včely. Za něj si vysloužila nominace na album roku v obou hudebních cenách, které vznikly v roce 2011 (Apollo a Vinyla), podobně jako bylo nominováno album kapely Zrní. Mnout ruce si může Ondřej Ježek, který obě desky produkoval.

Lenka Dusilová: Baromantika

Od MF Dnes si čtvrté album osobité zpěvačky Lenky Dusilové vysloužilo absolutní hodnocení a není se příliš čemu divit. Těžko říci, kdy naposledy se tuzemští posluchači dočkali tak silného ženského alba (zřejmě by se při takové debatě stočila řeč na Načevu, Ivu Bittovou či Zuzanu Navarovou). Dusilová se svými hosty přišla s krásně křehkým počinem, který působí na domácí poměry pozoruhodně svěže. Rozhodla se také trochu zaexperimentovat, ve skladbě Valerie dokonce koketuje s dubstepovými prvky.

Planety: Peklo, peklo, ráj

Jeden z  objevů letošního roku se celkem tiše krčí někde na severní Moravě, v kraji kapely Priessnitz, na kterou Planety vybalancovanou syrovostí a smyslem pro melodie bezesporu navazují. Svým debutovým albem Peklo, peklo, ráj dokázala skupina něco, co se za poslední roky povedlo málokteré domácí kytarovce – znít přesvědčivě, hrdě se hlásit k hudebním vzorům 90. let, aniž by došlo k tupému vykrádání, a podbarvit hudbu poetickými texty.

DVA: Soundtrack k počítačové hře Botanicula

Skupinu DVA jsme představili v letním rozhovoru. Naprosto okouzlující soundtrack (k poslechu na Bandcampu) ke stejně okouzlující hře Botanicula, ovlivněný folkem, jazzem, ale i elektronickou a ambientní hudbou, se dočkal mimořádné prodejnosti. Přes internet si jej koupilo (i v balíčku s Botaniculou) téměř dvě stě tisíc zákazníků. Pro srovnání – nejprodávanější deskou roku 2011 byl Racek Tomáše Kluse s 29 tisíci prodaných nosičů. Kapela DVA patří už déle ke špičce domácí alternativní scény, hravost a zvuková barvitost však protagonisty neopouští. Jen doufejme, že ON a ONA (Jan a Bára Kratochvílovi) zůstanou ještě dlouho dětmi a budou nám stále dělat takovou radost.

Umakart: Vlci u dveří

Ze strany kritiků jedna z nejlépe přijatých českých desek uplynulého roku. Umakart vyšli po osmi letech ze studia s novým albem a nabídli vyzrálý pop, který se nemusí stydět za podbízivé melodie. Největší síla nahrávky se však skrývá v textech Jaromíra Švejdíka. Ten dokáže, díky pozorovatelskému a vypravěčskému talentu, utkat z detailů každodenního života poutavé příběhy. Nová deska Umakartu byla nominována na cenu Apollo – šance na vítězství nejsou zanedbatelné.

Různí interpreti: Dáreček (Mňága a Žďorp cover album)

Na závěr nelze pomlček o Dárečku, který dostala kultovní valmezská skupina Mňága a Žďorp k pětadvacátému výročí. Třicítka českých a slovenských interpretů (mezi jinými Tata Bojs, Vypsaná fixa, Květy nebo Midi Lidi) adaptovala jejich více či méně známé skladby. Některé covery mohou díky originálnímu přístupu fungovat klidně samostatně.