Krize se stala životním stylem lidí, kteří nevědí, kam jdou

Ve společnosti, kde neexistují žádné zákazy, pouze všudypřítomné „Yes, we can“, se stala charakteristickým stavem mysli deprese a únava.

foto: Foto: István LékoČeská pozice

Nápis na jedné berlínské zdi: „Statt zu befehlen, der Verweis auf das eigene Wohl und den Rest macht dann die Angst.“ („Místo rozkazu, odkaz na vlastní dobro a strach se postará o zbytek.“)

V rozkazu činíme něco, co bychom sami od sebe nečinili, ale autorita či moc druhého nás přiměje. V rozkazu proto čelíme druhému člověku, vůči kterému se vymezujeme právě tím, že stojí v mocenské hierarchii nad námi. Pisatel nápisu se však nachází v situaci jiné. Nikdo mu nerozkazuje, činí jen to, co je, jak sám uzná, v souladu s jeho dobrem či blahem. Ale přesto činí jen zdráhavě. Kdyby nebylo strachu, snad by bylo vyhnutí…

Že se lidé často zdráhají činit to, co je v jejich dobru, respektive rádi dělají, co v jejich dobru není, nikoho nepřekvapí. Pisatel ale nejspíš neodkazuje na nedodržované rady nutričních poradců. Samotný odkaz na vlastní dobro s požadavkem učinit něco, co nečiníme zcela rádi, se stal v současných diskusích ekonomické krize jakýmsi politickým evergreenem. Příznačně tento proces upomínání na vlastní dobro vyjadřuje princip too big to fail – příliš velký, aby padl.

Dle tohoto principu přispěchávají jednotlivé ekonomiky na pomoc takovým institucím či dokonce státům, které se v minulosti chovaly nezodpovědně nebo dokonce nesou nemalý podíl na ekonomické krizi. Protože jsou však příliš velké na to, aby mohly padnout bez stržení dalších obětí s sebou, jsou podpořeny. Americký novinář Andrew Ross Sorkin využil princip „příliš velký, aby padl“ v názvu pro dosud patrně nejúspěšnější a mnohokrát oceněnou knihu zabývající se událostmi z roku 2008 a pádem Lehman Brothers (Too Big to Fail: The Inside Story of How Wall Street and Washington Fought to Save the Financial System—and Themselves, US, 2009).

Právě tento nechvalně proslulý princip, který ponouká jednotlivé státy a instituce, aby to s obezřetností nepřeháněly, byl-li by pád pro okolí dost ohrožující a existuje-li někdo, kdo by je mohl zachránit, je dle Sorkina výstižnou metaforou dnešních společností, které vzájemné globální provázanosti obětovaly veškerou soběstačnost, a proto se svou křehkostí rovnají domečku z karet.

Pád hranic vedl k naší křehkosti a úzkosti

Na srdci nám sice leží vlastní ekonomika, ale pohled obracíme směrem k Řecku. Stav je to do značné míry paradoxní – svět každého člověka se v globalizovaném světě rozšířil: cestování, studium, práce v zahraničí patří k samozřejmým možnostem. Avšak naše obzory se spolu s možností geografického přesunu spíše nerozšířily. Pád hranic a geografických omezení vedl ke křehkosti nás samotných, která nám neumožňuje, abychom překročili starost o náš bezprostřední zájem.

Musí být nalezena nová pravidla – ale výlučně na půdorysu propojeného světa, krok zpět již možný neníJak upozorňuje německý sociolog Ulrich Beck ve své knize Německá Evropa. Nové rozložení moci ve znamení krize (Das deutsche Europa. Neue Machtlandschaften im Zeichen der Krise, Frankfurt nad Mohanem, 2012), stáváme se právě v globalizovaném světě sebestřednějšími, neboť jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a přes hranice vykukujeme s podezřením, zda nám v německých, řeckých či kyperských ekonomických opatřeních nebude ublíženo.

Právě ve světě bez hranic nemáme úniku před námi samotnými a vlastními zájmy, o nichž se nemusí hrát ani tak v naší domácí ekonomice jako ve všech okolních. Následně jsme si na princip too big to fail vypěstovali alergii, neboť se zde situace naší bezmocné všudypřítomnosti nejjasněji zhmotňuje. Z tohoto důvodu varuje Ulrich Beck, aby tento stav úzkosti nevyústil v nepřiměřené a nereflektované snahy o uzavírání se zpět do nacionálních států. Nová pravidla musí být nalezena – ale výlučně na půdorysu propojeného světa, krok zpět již možný není.

Dozorci nad vlastním výkonem

Stav uvěznění ve starostech o vlastní blaho analyzuje ve své knize Topologie násilí (Topologie der Gewalt, Berlin, 2011) i myslitel jihokorejského původu Byung Chul Han. Han navazuje ve svém myšlení na Carla Schmitta, který již ve svém díle usouvztažnil paradoxně právě demokratické zřízení s pocitem rezignace, bezmoci a deprese. V demokratické globální společnosti platí, že veškeré hranice a hierarchie byly odstraněny. Nemáme již nepřátelské státy či znepřátelené jednotlivce, čelíme pouze různě vzdáleným přátelům a kolegům.

Výkon musí být podáván bez ustání, neboť je nám tvrzeno, že budoucnost je v našich rukách

Takové společnosti, které v sobě popřely veškerou negativitu ve prospěch jakési stálé otevřenosti, nazývá Han pozitivními společnostmi. Člověk v nich nečelí vnějším příkazům a nadřízeným, neboť rozkazy plně zniternil, takže se stal sám dozorcem nad svým vlastním výkonem. Výkon pak musí být podáván bez ustání, neboť je nám tvrzeno, že budoucnost je v našich rukách, a je tak na nás, co ze sebe ve zcela otevřeném světě možností učiníme.

Avšak tento přetlak možností, který může být z určité perspektivy vnímán jako výdobytek, je dán jedině spolu s přetlakem rizika spočívajícího v křehkosti propojených společností. Oba přetlaky se potom projevují v hledání úniku, který ve společnosti, kde neexistují žádné zákazy, žádné Ne, pouze všudypřítomné „Yes, we can“, mnozí nalézají až v charakteristickém stavu mysli jednadvacátého století: tím je deprese a všudypřítomná únava.

V tomto smyslu je příznačné, že problémem současnosti není ani tak zneužívání tvrdých drog, jako zneužívání psychofarmak. Jak upozorňuje americký psychiatr Allan Frances ve své knize Normální. Proti inflaci psychiatrických diagnóz (Normal. Gegen die Inflation psychiatrischer Diagnozen, 2013) zemřelo v minulých letech na koktejl psychofarmak v Americe více lidí než na předávkování ilegálními drogami. Charakteristická pro nebezpečné nadužívání psychofarmak není touha po novém vzrušujícím zážitku, ale touha po oddechu od vlastního života a věčné konfrontace se sebou samým, se svými výkony a selháními.

Deštné tance

Paradoxní bezmoc ve světě, v kterém jedinec údajně nikdy neměl více moci, jak naložit se svou svobodu, není jen záležitostí jednotlivců. Zakouší ji, jak se stává v posledních letech stále zjevnější, především politici. V knize Krize bez konce. Esej o moderní zkušenosti času (La crise sans fin: Essai sur l'expérience moderne du temps, Paříž, 2012) si francouzská filosofka Myriam Revault d'Allonnesová všímá, že demokratizace, která spočívá v politickém zmocnění jednotlivců, vyústila v globální společnosti ve ztrátu moci nejen jednotlivců, ale i státních či nadnárodních institucí.

Úkolem politika dnes není jednat, ale předstírat práci na odstranění problému tak dlouho, dokud problém sám od sebe nezmizí, anebo dokud se alespoň nevyjeví problém naléhavější. Úplnou bezmoc politiky řídit chod společnosti, která se stala společností světovou, ostatně předpovídal již německý sociolog Niklas Luhmann, který setkání nejvýše postavených státníků typu G8 neváhal přirovnat k deštným tancům severoamerických indiánů. Na déšť či zlepšení ekonomiky nemají podobné sešlosti dopad vůbec žádný, jediný smysl spočívá v předávání pocitu, že se na problému – samozřejmě v nejlepším zájmu občana – pracuje.

Demokracie v globálním světě je institucionalizovanou nejistotou, která podvrací půdu, na které sama stojí

Schopnost vynášet nad sebou samým vlastní rozkazy je tradičně chápána jako jedna z filosofických definic svobody, které jedinec do značné míry dosáhl. Avšak všudypřítomná nejistota ho příliš svazuje na to, aby byl schopen jednat s jasným záměrem a s vědomím smysluplnosti svého jednání. Demokracie v globálním světě je v tomto ohledu institucionalizovanou nejistotou, která podvrací půdu, na které sama stojí. Jednat s vírou ve své jednání lze totiž jen tam, kde existuje nějaký jakkoliv elementární stupeň jistoty a předvídatelnosti.

Ve své nejistotě je člověk příliš spjat se sebou samým, než aby si utvořil dostatečný prostor pro jednání, které předpokládá schopnost odpoutat se od pohroužení do sebe samého a odpovídat na druhého i z jiného úhlu pohledu než jako na bolestivě všudypřítomné ohrožení vlastních zájmů.

D'Allonesová, Han ani Beck nepochybují o tom, že to, co nazýváme krizí, ještě potrvá. Krize se totiž stala životním stylem lidí, kteří nevědí, kam jdou, strašně se přitom bojí a na kladení jakýchkoliv cílů shází odvaha. Již Alexis de Tocqueville napsal při své cestě Severní Amerikou během třicátých let devatenáctého století, že se ocitl ve světě, v kterém „minulost nevrhá žádné světlo na přítomnost. Duch kráčí ve tmě“. Můžeme dodat, že na tmu jsme si zvykli, ale aspoň kdyby na nás nikdo nebafal