Volební právo pro cizince: Hloupý populismus, či snaha udělat pořádek?

Dvě třetiny vrcholných manažerů, právníků a advokátů v průzkumu ČESKÉ POZICE se domnívají, že cizinci trvale žijící v České republice by u nás volební právo mít neměli. „Cizinec, byť trvale žijící, je stále cizinec. Pokud splní podmínky, může se stát občanem, a tím získat i volební právo,“ oponuje návrhu ministra Jiřího Dienstbiera jeden z respondentů.

Cizinci žijící v České republice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cizinci žijící v České republice. | foto: Lidovky.cz
Cizinci žijící v České republice.

Všech 220 tisíc cizinců žijících trvale v České republice by se v budoucnu mohlo stát součástí politického zápolení. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) plánuje, že by dostali právo volit, nejdříve na lokální, posléze i na sněmovní úrovni. Doposud mohou v Česku k volbám pouze přistěhovalci z Evropské unie, a to ještě jen k obecním. 

„Bylo by to zejména vstřícné gesto, signál, že o tyto lidi máme v zemi zájem,“ řekl Dienstbier na začátku června Lidovým novinám o otevření politiky cizincům. 

Jaký mají na Dienstbierův návrh názor vrcholní manažeři, právníci a advokáti oslovení v průzkumu ČESKÉ POZICE? Přes dvě třetiny z nich (67,47 procenta, 56 respondentů) nesouhlasí s ministrovým plánem, aby cizinci trvale žijící v Česku směli volit od obecní až po sněmovní úroveň. Necelá třetina (30,12 procenta, 25 respondentů) se naopak s Dienstbierovým návrhem ztotožňuje.

Měli by mít cizinci žijící trvale v České republice volební právo, jak navrhuje ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier?

Odpovědělo 83 vrcholných manažerů firem, právníků a advokátů.

Tito respondenti s návrhem Jiřího Dienstbiera nesouhlasí:

  • Od toho máme institut občanství. Pokud chceme zrovnoprávnit tuto kategorii osob, nemusíme tak činit způsobem, který navrhuje Jiří Dienstbier.
  • Rozhodně ne. Představa volebního práva pro osoby, jež nejsou státními občany, je součástí širší ideje (spíše ideologie) demontáže státu, která se v Evropě stala módou posledních desetiletí. Samozřejmě, že s lidskými právy to nemá nic společného, nejde o to, že by volební právo někomu bylo či mělo být upíráno. Chce-li být stát tak „velkorysý“, že cizinci trvale žijícímu na jeho území poskytne volební právo, proč není velkorysý v jiném směru a neumožní takové osobě získat zdejší státní občanství?
    Filozofové, politici i právníci se celkem shodují v tom, že právo a povinnost (či moc a odpovědnost) mají kráčet ruku v ruce. Volební právo je ovšem – takto pojato – pouze právem, z něhož žádná odpovědnost pro „státního ne-občana“ nevyvěrá.
    Spíše směšné (přesněji tragikomické) pak v dnešní době moderních komunikačních možností je, že státní občan nemůže uplatňovat – ať se v okamžiku voleb nachází kdekoliv na této planetě – volební právo ve své vlasti jednoduchým dálkovým způsobem. Přijde-li nějaký IT odborník s řešením tohoto problému, aniž by narazil u politiků, měl by kromě vysoké odměny dostat Nobelovu cenu. Právo volit svou státní reprezentaci s lidskými právy nejen souvisí, nýbrž je skutečně neoddiskutovatelným právem člověka a občana, má-li panovat demokracie.
  • Volební právo jen pro ty, co platí daně! A nejlépe i u tuzemců.
  • Takové výkřiky považuji za hloupý populismus, hodný pozornosti zpravodajských služeb České republiky, protože podle mého názoru přestavuje hrozbu budoucí činnosti namířené proti svrchovanosti České republiky. Myslím, že pokud by se to stalo, byla by to cesta k postupné ztrátě národní identity, která by Českou republiku rozplizla do nějakého nic uprostřed Evropy. Nemám nic proti tomu, aby u nás trvale žili cizinci odkudkoli, ale jako hosté, kteří respektují historii, současnost i pravidla života v České republice. Pokud se jim to nelíbí, ať odejdou, a chtějí-li v České republice volit, mají možnost za stanovených podmínek získat České občanství.
  • A proč by měli mít? Hlasovací právo je spojeno odjakživa s plným občanstvím, loajalitou k vlastnímu státu, jeho dějinám. Občanství udělené cizincům je věcí splněných, jasně specifikovaných podmínek a slavnostního slibu loajality ke státu, jehož občanství cizinec nabývá (viz praxe USA). Dienstbierův návrh nelze ani nazvat populismem, snad hloupostí nebo špatným úmyslem. Praxi s americkým občanstvím zná Dienstbier osobně velmi dobře, neboť je jeho držitelem (pragmatickým rozhodnutím svého otce-diplomata a jeho volby synova narození na území USA v průběhu služebního umístění).
  • Ze slušnosti odpovídám – rozhodně ne, takto to nelze dělat. Je to důsledek právního nihilismu v této zemi, že se něco takového vůbec může stát. Neznám stát, kde je poloviční občanství.
  • Volební právo je sice jedním z ústavně zaručených základních práv a svobod, ale jedná se zásadně o právo občanské, tj. náleží pouze občanům daného státu. Pokud se cizinci trvale žijící v České republice chtějí podílet na dalším vývoji a směřování našeho státu, potom ať si zažádají o státní občanství a spolu s ním nabudou i právo volit. Nevidím však žádný racionální důvod, proč bychom měli volební právo přiznávat i cizincům.
  • Ve světle událostí na Ukrajině i našich historických zkušeností je myslím vhodné rezervovat toto právo pouze pro občany ČR.
  • V žádném případě nedoporučuji. Česko má být atraktivní z pohledu trhu práce, vzdělání, právní stability a podnikání, a nikoli proto, že dáváme cizincům volební právo. Vidíme, jak putinovská demagogie pracuje s ruským občanstvím, a nerad bych v Karlových Varech měl ruské městské zastupitelstvo. Ať si zkusí pan ministr s Rusy žít v reálu, nikoli přes kavárenské akademické debaty.
  • Měli by si počkat na občanství. To by mělo být udělováno selektivně. I když je to otázka míry. Řídil jsem firmy ve třech cizích zemích a všude jsem měl právo volit v místních volbách, nikoli ovšem do tamějších celostátních parlamentů.
  • Volit by měli pouze občané daného státu. Cizinec, byť trvale žijící, je stále cizinec. Pokud splní podmínky, může se stát občanem, a tím získat i volební právo.
  • Nesouhlasím s tím, aby cizinci bez našeho státního občanství, byť zde trvale žijí, měli v ČR volební právo. Tento i další Dienstbierovy nápady – pozitivní preferování cikánského obyvatelstva, adaptace dětí homosexuálními páry atd. – svědčí nejen o nadbytečnosti jeho ministerstva, ale i o nebezpečnosti nápadů tohoto Američana.
  • V České republice je již dosti zmatků na to, aby se vytvářely další. Dovedu si totiž představit různé kreativce, kteří by s těmito potenciálními voliči manipulovali takovým způsobem, že by se většinová společnost následně nestačila divit. Při volební účasti cca 18 procent rozhoduje již fakticky téměř každý odevzdaný hlas. Tento experiment navrhuji proto zastavit hned na samém počátku.
  • Volební právo, aktivní i pasivní, je prakticky nejdůležitějším politickým participačním základním právem. Ti, kdo volí či jsou voleni do veřejných funkcí, vytvářejí politickou moc. A tuto možnost nemá mít kde kdo, nýbrž jen lidé spojení se státem, jehož politickou moc mají vytvářet, dlouhodobým a hlubokým poutem v podobě státního občanství. Státoobčanský svazek mezi občanem a státem vytváří mezi nimi svým způsobem osudové společenství, které občana, a jen jeho,  legitimuje k tomu, aby o svém státu politicky rozhodoval. Je to vztah vzájemných práv a povinností, vztah, který má být brán vážně a s plnou zodpovědností na obou stranách.
    Není lehké stát se českým státním občanem a naše státní občanství je velmi cenná hodnota, dokonce lze říci výsada; touží po ní mnozí. Proto ani politická moc v České republice nemá být k dispozici kde komu, nýbrž jen občanům, kteří – snad – si budou vědomi odpovědnosti, která je spojena s jejich volebním rozhodováním, a závažnosti důsledků, které pro ně samé i pro jejich spoluobčany politické rozhodování přináší. Výjimky z pravidla, že volební právo mají jen občané, mají být spíše úzké. Postačí uplatnit jen ty, k nimž jsme povinni, a které již nyní uplatňujeme na základě našeho členství v EU, tedy zaručení volebního práva v komunálních volbách pro cizince z členských států Evropské unie, kteří jsou v dané obci přihlášeni k trvalému pobytu.
  • Volit, stejně jako být volen (což myslím Jiří Dienstbier nenavrhuje, ale logicky by měl), by mělo přináležet jen českým občanům. Nebo že by to byl první testovací balónek, jak se dostat k hlasovacímu právu podle objemu zaplacených daní (trvale žijící v ČR zde platí daně)?

Tito respondenti souhlasí s návrhem Jiřího Dienstbiera:

  • Dokonce bych pro ně zavedl volební povinnost. Volební povinnost by měli i všichni ostatní občané, kteří čerpají nějaké benefity od státu (sociální dávky, bezplatné vzdělání a další). Občané, kteří „pouze“ platí daně a nic po státu nechtějí, by měli volební účast dobrovolnou.
  • Platí zde daně, a pokud mají trvalý pobyt, tak by měli mít možnost ovlivnit dění kolem sebe. Pomůže jim to se identifikovat se zemí, kde žijí.
  • Když zde žijí trvale, přispívají svou prací k HDP, umějí přijatelně česky, pak by měli snadněji obdržet i státní občanství. Je logické, že ten kdo přispívá svou prací a svými daněmi k naplnění státní pokladny, by měl mít právo rozhodovat i o užití těchto peněz, tedy mít volební právo.
  • V České republice je takových cizinců poměrně málo. Ne všichni budou chtít toho práva využít. Pokud zde daněmi spolufinancují stát, měli by mít právo hlasovat o jeho správě a správě jimi odvedených daní.
  • Ano, ale nikoliv od okamžiku získání trvalého pobytu, ale až poté, co budou žít v Čechách delší dobu, například 20 let. Do té doby jsou to stále cizinci s volebním právem v jejich rodné zemi, kteří žijí rovněž u nás.
  • Ano, bezesporu aspoň na municipální úrovni. O to větší odpovědnost je na státních orgánech, které žádosti o trvalý pobyt cizinců posuzují. 
  • Ano, ale omezené. V komunálních volbách už mohou volit občané z ostatních zemí EU, podle mě by v nich a i těch krajských mohli volit i občané s trvalým pobytem ze třetích zemí, ovšem do obou komor Parlamentu ČR by měli volit pouze občané ČR, tam už nejde o tvář obce či regionu, ale o legislativu, tedy zásadní pravidla našeho spolužití. A o těch by měli rozhodovat lidé, kteří jsou tu dost dlouho na to, aby uměli náš jazyk, a jsou ochotni se případně i vzdát cizího občanství ve prospěch našeho.
  • Co to znamená, že někdo trvale žije v České republice a jak se to dá zjistit? Jak se dá zjistit, zda cizinec nežije kromě České republiky trvale také v jiné či jiných zemích? Jaké cizince máme na mysli? Cizinci, občané členských států EU již omezené volební právo mají. Bez ohledu na výše uvedené pochybnosti se domnívám, že by Česká republika mohla ostatním trvale žijícím cizincům přiznat alespoň volební právo v obecních volbách.
  • Pokud tady platí daně a další zákonné odvody včetně zdravotního a sociálního pojištění, nevidím jediný důvod, proč jim odpírat volební právo. Chraň bůh, vůbec nemyslím následující poznámku a řečnickou otázku s rasovým podtextem, což raději vypichuji. Občané české národnosti, co se nám tady evidentně a cíleně obrazně řečeno poflakují po ulicích a nikdy nebudou pracovat, jen vytěžují sociální systém, přeci také volí. Zatímco pracující cizinec s trvalým pobytem na území ČR, lhostejno jaké národnosti, právo rozhodnout se jaké preferuje směřování země, kde žije, nemá? Souhlasím s Jiřím Dienstbierem, udělejme v tom pořádek.