Řecký flám. Řecký bankrot. Fatální rizika.

Dle 76,5 procenta vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ by Mezinárodní měnový fond a EU měly nechat Řecko padnout.

Odpovídalo 133 vrcholných představitelů firem. foto: Česká pozice

Odpovídalo 133 vrcholných představitelů firem.

Před více než rokem se Řecko dostalo do vážných finančních problémů a začal mu hrozit bankrot. Proto mu loni v květnu Mezinárodní měnový fond (MMF) a Evropská unie poskytly tříletou půjčku ve výši 110 miliard eur. Ve středu sice řecký parlament odhlasoval záchranný plán, který Řecku umožňuje získat pátou část z loni slíbené pomoci, ale těchto dvanáct miliard eur řeší financování Řecka jen v příštích měsících.

Celkový řecký dluh by měl letos dosáhnout 350 miliard eur. A jen na úrocích budou muset Řekové v příštích letech ročně splácet více než osm procent HDP. V důsledku nízké řecké konkurenceschopnosti je však pro ně téměř neřešitelným úkolem dostat svůj rozpočet do vysokých přebytků. A Evropa, především Německo a Francie, zatím není dohodnuta na novém záchranném balíku pro Řecko, který by mu poskytl čas aspoň do roku 2014. Musel by pravděpodobně být nejméně 90 miliard eur a na jeho pokrytí by se měli podílet i soukromí věřitelé. Za této situace se 76,5 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE domnívá, že by MMF a EU měly nechat Řecko zbankrotovat.

Jsou o tom přesvědčeni i tito dva respondenti:

„Už to dávno měly udělat. Všechny prostředky a úsilí na záchranu Řecka budou dalšími zbytečně vyhozenými a následně chybět jinde.

„To se mělo stát již před rokem. Nyní nejde o hledání optimálního řešení, ale o minimalizaci škod a reakci na jednání ulice – vybírání vkladů z bank – a investorů.

Další dva vrcholní manažeři se sice nedokázali rozhodnout kladně ani záporně, ale jejich odpovědi jsou výstižné:

USA nechaly zbankrotovat banku Lehman Brothers, což je stálo a stojí majlant, aby nezkolabovaly další investiční banky a nemovitostní trh. Evropská unie a Mezinárodní měnový fond se obávají podobného scénáře u evropských států. Americké a evropské investiční banky propustily lidi, zbavily se špatných aktiv a rozjely životaschopné a ziskové podnikání.

Bohužel pro EU, Řecko ani po obrovské částce, která mu byla půjčena, příliš životaschopně nevypadá.Doufám, že EU a MMF půjčkami získaly čas na vytvoření plánu B, který restrukturalizuje dluh Řecka, aby dokázalo hospodařit bez cizí pomoci, anebo bude vyloučeno z eurozóny, aniž by je současně následovaly další státy.“

„Obávám se, že bankrot Řecka je nevyhnutelný a finanční pomoc MMF a EU jej pouze oddálí. Již nyní má Řecko horší rating než například Kuba.

Dle médií je situace řeckého státu, především jeho veřejných financí, katastrofální. Řecko do eurozóny vstoupilo de facto podvodem, protože předtím zfalšovalo statistiky o své ekonomice a fiskálním vývoji. Udělalo si ,velký flám‘, ale za cizí peníze. Jeho dluhy jsou natolik vysoké, že jakékoli oddalování bankrotu situaci ještě zhorší, především v ostatních členských státech eurozóny. Dluhová služba by při každoročním tempu splácení s ohledem na výkon řecké ekonomiky pouze rostla a splátky jistiny by se nikdy neuskutečnily. To není radostná perspektiva.

Negativní vývoj v Řecku by však současně mohl přinést nepřehlédnutelné ekonomické otřesy ve všech členských státech eurozóny, čehož se většina politiků i ekonomů bojí.

Tyto dvě kladné odpovědi jsou ohledně vývoje Řecka pesimistické:

„Řekové nebudou schopní se uskrovnit a splácet své dluhy, a proto musejí zbankrotovat. Mohou toho mnoho privatizovat včetně ostrovů a restrukturalizace dluhu je jediným řešením. Vše ostatní je vyháněním čerta ďáblem.“

„Je vůbec nějaká jiná varianta? Čím dříve se to stane, tím méně peněz se vyhodí na takzvanou záchranu. Pokud mluvíme o záchraně, pak vlastně jde o záchranu investic zejména německých a francouzských bank. A ty určitě věděly, nebo měly vědět, kam a s jakým rizikem své, respektive klientské peníze investují.

Následující tři záporné odpovědi zvažují důsledky bankrotu Řecka:

V této fázi rozhodně neměly, protože by se tím rozpoutal dominový efekt, který by smetl nejen další členské země EU, ale i některé bankovní domy působící i v Česku. Je však třeba restrukturalizovat řecký dluh. Zdá se však, že v tomto ohledu MMF i EU stále váhají.“

„Není jiná možnost, než že Řecko restrukturalizuje – z velké části nezaplatí – svůj dluh. MMF i ostatní členské země eurozóny mohou sice chřestit zbraněmi a vyhrožovat, že Řecko nechají zbankrotovat, ale reálně to neudělají. Dobře totiž vědí, že by to mělo negativní dopad na ně i na euro. A to dobře ví i Řecko.

Důležité je nastavit nový proces v rámci EU, který by jejím členským státům v budoucnu neumožňoval nezajímat se o rozumnou rozpočtovou politiku a nenést důsledky, jež z toho vyplývají.

„Vedlo by to pravděpodobně k rozpadu nejen eurozóny, ale i EU, a nic by se tím nevyřešilo. Řecko by sice zavedlo drachmu, ale jeho zahraniční dluhy by zůstaly v eurech, a proto by nebyly nikdy splacené. Devalvace pomáhají dlužníkům, pouze pokud mají dluhy v devalvované, nikoli zahraniční měně.

Růst exportu je iluzorní, jelikož Řecko téměř nic nevyrábí a nevyváží. Zlevnění turistických pobytů by bylo pouze krátkodobé, ceny by se rychle vyšplhaly k úrovni ostatních turistických zemí. Německo, Francie a řada jiných států by nakonec musely zachránit své banky, a proto by ani daňoví poplatníci nic neušetřili.

To je smutná skutečnost, ze které můžeme právem obviňovat Řeky, neprozíravé bankéře, neschopné evropské politiky a mnoho jiných. Minulost však změnit nemůžeme, jen se z ní poučit.

Jisté je, že eurozóna nemůže existovat bez společné fiskální politiky, a tedy těsnější politické integrace. EU potřebuje 16stránkovou ústavu, ve které by bylo jasně popsáno, za co odpovídá unie a za co národní státy. Šestnáctistránkovou proto, aby se ji mohly učit děti ve škole, byla všem srozumitelná a mohla se stát základem evropské identity. Ústava USA, která tuto různorodou zemi stmeluje již víc než dvě stě let, dokazuje, že je něco takového možné.

Druhou alternativou je změť národních států žárlivě střežících svou suverenitu, nekonečné spory o dluhy a majetky, které se náhle ocitnou v zahraničí a hranice každých dvě stě kilometrů. A také víza. Jak jinak by se totiž bohatší státy ubránily přílivu emigrantů z chudých zemí? Naprostá ztráta důvěry mezi státy by vedla k růstu vojenských rozpočtů a v několika zemích by se k moci dostali autokrati, či přímo diktátoři.

Je to opravdu svět, ve kterém bychom chtěli žít a jejž bychom chtěli zanechat svým dětem?“

Další tři respondenti s bankrotem Řecka souhlasí:

Měla by to být dobře připravená finanční operace, jež bude načasovaná na co nejranější termín a koordinovaná s největšími věřiteli ze soukromých institucí, které půjčovaly Řecku nebo drží řecké dluhopisy i jeho bank a budou muset většinu těchto investic odepsat. Evropské finanční instituce musejí podržet soukromé evropské banky, které tento krok oslabí, a pomoci Řecku zavést a udržet devalvovanou řeckou měnu po ukončení jeho členství v eurozóně.“

„Bankrot Řecka je neodvratný a jakákoli pomoc ve formě miliard eur jej pouze oddaluje. Je směšné, jak se německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy ze všech sil snaží nevidět realitu a jsou ochotní kvůli eurozóně omezovat svobodu tržního hospodářství, například neuvěřitelné úvahy o povinnosti soukromé sféry podílet se na odkupu řeckých dluhopisů.

Dvacet let po pádu komunismu jde zase o příklad toho, že mocní z členských států eurozóny učiní vše pro to, aby se udrželi u moci. I za cenu popření všeho, na čem jsou tržní svoboda a kapitalismus založené.“

„MMF a EU by měly nechat Řecko zbankrotovat ze dvou důvodů. Za prvé Řecko je příkladem země, která si dlouhodobě žila nad poměry a jejíž obyvatelstvo si zvyklo na praktiky, jež by připadaly úchylné i duchovním tvůrcům komunismu. Kladu si otázku: Kdy obyvatelstvu ostatních členských zemí eurozóny dojde trpělivost a obrátí se ve volbách proti svým vládnoucím elitám, které řeší důsledky řeckého ,blahobytu‘ na úkor zadlužení vlastních daňových poplatníků?

Za druhé v dnešní době, kdy jsou informace jednoduše přístupné prostřednictvím internetu a médií, by řecký bankrot možná otevřel oči aspoň části obyvatel ostatních evropských zemí. Začala by totiž přemýšlet o své odpovědnosti za budoucnost, pokud by byla konfrontovaná s řeckým dosednutím na úplné dno a poté s cestou vzhůru k hladině, kde se sice lze nadechnout, ale nikoli šplouchat v bohatství.