Ratingy jsou lepší než předpověď počasí. Ale jen trochu!

V průzkumu ČESKÉ POZICE 60,7 procenta oslovených vrcholných manažerů nepovažuje hodnocení ratingových agentur za věrohodná.

Odpovídalo 136 vrcholných představitelů firem. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Odpovídalo 136 vrcholných představitelů firem.

Tři americké ratingové agentury Standard & Poor’s, Fitch a Moody’s, které působí na celém světě, jsou považované globálně za nejdůležitější a jejich hodnocení je mezinárodně uznávané. Pro jejich činnost jsou nejvýznamnější nezávislost a důvěryhodnost. Nezaměřují se pouze na soukromé společnosti, ale provádí i hodnocení jiných subjektů – například států. V souvislosti s finanční krizí však byla hodnota ratingů těchto tří ratingových agentur značně zpochybněna.

Tyto tři agentury byly často kritizované za to, nepřistupují ke všem hodnoceným společnostem či státům zcela nezávisle. Nedávno například agentura Moody’s zhoršila vyhlídky českého bankovního odvětví ze stabilního na negativní, což vysvětlila ekonomickým útlumem v Evropě. Agentura Standard & Poor’s zase přeřadila rating celé Evropské unie do režimu pozorování s negativním výhledem. Navázala tím na své varování, že sníží rating 15 ze 17 členských zemí eurozóny.

V této souvislosti Evropský kontrolní úřad pro cenné papíry a trhy (ESMA) zahájil vyšetřování zmíněných tří ratingových agentur. To se zaměřuje především na jejich přidělování ratingů vládním i dalším dluhopisům. Pokud ESMA odhalí nesprávný postup, může agenturám udělit vysoké pokuty. Hodnocení ratingových agentur nepovažuje za věrohodná ani 60,7 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE.

Značně kritičtí jsou k jejich činnosti tito čtyři respondenti:

Hodnocení ratingových agentur jsou často založená na chybných předpokladech. Jsou jen určitým vodítkem, nikoli zjevenou pravdou. Hloupá nařízení národních regulátorů, která zakazují penzijním fondům nakupovat dluhopisy s neinvestičním ratingem, vedla ke zneužívání postavení ratingových agentur a jejich výroků. Investičním manažerům to poskytuje alibi a fondy okrádá o výnosy. Rating by měl být jednou, nikoli jedinou informací, na jejímž základě se hodnotí investiční příležitosti, anebo celé státy.

„Stačí se podívat na hodnocení ratingových agentur, která dávaly stejným zemím před pěti a třemi lety, jak například hodnotily trh v oblasti hypoték v USA. Je to stejné jako hodnocení restaurací. Každý se cítí být gurmánem, přičemž jen papouškuje, co slyšel od jiných lidí.

„Už udělaly tolik přehmatů, že se jim nedá věřit.“

Jakékoli hodnocení je vždy subjektivní. A záleží na kvalitě informací, ze kterých ratingová agentura vychází. Tato hodnocení však velmi ovlivňují chování ekonomických subjektů, což může mít i negativní důsledky způsobené ,pouhým‘ výrokem ratingové agentury. Zejména v minulých letech se prokázalo, že některá hodnocení ratingových agentur byla do určité míry zkreslená.

Opačné názory se objevují v těchto třech kladných odpovědích:

Rating agentur většinou ,sedí‘. Věřím v etiku jejich práce ve smyslu neovlivnitelnosti. Pokud by pracovaly účelově, ztratily by věrohodnost, a tím i svůj byznys. Rating je jako teploměr, stát by se neměl ani snažit jej ovlivnit.

„Je to jejich byznys. V opačném případě by byly k ničemu.“

„S velkou výhradou. Krátce před pádem investiční banky Lehman Brothers totiž měly její obligace nejvyšší investiční rating od všech tří hlavních světových ratingových agentur. To svědčí o tom, že ratingové agentury jsou určitým způsobem propojené s některými subjekty, které ,nezávisle‘ hodnotí.

Z vlastní praxe mohu uvést spolehlivost ratingu zhruba na 80 procent. V dnešní době nelze asi absolutně věřit ničemu, a určitě ne bezvýhradně ratingovým agenturám. Ty si však stále celosvětově udržují mnohem větší důvěryhodnost než většina vlád. Spíš důvěřuji slovům a hodnocením ratingových agentur než politiků.

Další dva vrcholní manažeři nedokážou zaujmout jednoznačné stanovisko:

Vždycky, když čtu, že nějaká ratingová agentura snížila nějakému subjektu rating, beru to spíš jako signál, že tento subjekt má určité potíže. Nenapadá mě, že ,záměrné ubližuje onomu subjektu na objednávku jiného subjektu‘ nebo ,projev nekompetentnosti agentury‘.

Je to však jen moje subjektivní reakce. Ve skutečnosti totiž nevím nic o metodice hodnocení ani o politických souvislostech začlenění ratingových agentur do globálního systému.“

„Zajímavá otázka. Lobbistické snahy po celém světě jsou však značné, a proto bych se spíš klonil k odpovědi ne.“

Následující čtyři záporné odpovědi nešetří výhradami:

V současné době nepovažuji činnost ratingových agentur za přínosnou. Jejich princip je v pořádku, ale pokulhává realita. Vždycky je někdo, komu jejich závěry mohou sloužit. A stále častěji se ptám, kdo na jejich závěrech nejvíc vydělává.

V případě Itálie každý soudný člověk už několik let tuší, kam se její ekonomika řítí. Případ Francie už je nyní také jasný, i když to zatím ratingové agentury ve svých hodnoceních nezohledňují.“

Tyto agentury nám cpaly v rámci takzvané sekuritizace různé ratingy nových produktů, a proto jsou spoluodpovědné za globální ekonomickou krizi. Je to tragikomické.

Skutečná situace důležitých zemí je mnohem horší. Tyto agentury v nich působí, mají tam silné hospodářské zájmy, a tudíž na ně i jiná kritéria – udržet je za každou cenu stabilní, i kdyby ve svých ratinzích měly lhát ráno, v poledne a večer. Kromě toho se tyto agentury silných zemí, jejich silných firem a jejich vlád bojí. A mají proč. Mohou totiž přijít o peníze, vliv – o všechno. Příkladem může být snížení ratingu USA agenturou Standard & Poor’sa následné odvolání jejího šéfa Devena Sharmy.“

Společným rysem dalších třech kladných odpovědí je větší důvěra k agenturám než politikům:

„Věřím víc hodnocení ratingových agentur než politiků. To, co předvádí v Evropě víc než dva roky tandem Merkozy – absolutní nečinnost –, v USA spojené tiskárny peněz firma Obama a v České republice vláda – zvyšování daní všeho druhu, aniž by škrtala své prebendy –, mě vede k tomu, že i opatrná změna ratingu vypovídá o stavu věci víc a realističtěji než ,ptypede‘ politiků.

„Zejména proto, že někteří neúspěšní politici ratingové agentury zpochybňují.“

„Hodnocení ratingových agentur není ideální a vždy zcela nezávislé, neomylné nebo včasné, ale nepovažuji je za takové gangstery, abych automaticky nedůvěřoval jejich analýzám a hodnocením. Rozhodně jim věřím tisíckrát víc než politikům.

Útoky politiků a regulátorů například na banky, ratingové agentury či auditory považuji za snahu odvést pozornost od vlastních selhání, svézt se na vlně populismu líbícímu se masám a zvýšit regulaci, tudíž vlastní moc. Jde o velmi nebezpečný fenomén, který může v konečném důsledku Evropu poškodit oproti asijské konkurenci – zvýšené náklady na byznys v Evropě, horší flexibilita podnikání, menší konkurenceschopnost oproti bankám odjinud.

Smrtící bude tlak na zmenšování například auditorů či bank, protože to jen ještě zhorší jejich globální pozici. Argument, že jsou vůči státům ,too big to fail‘, zní sice logicky, ale možná jsou banky normální a státy vůči nim příliš malé. Ať žije evropský skanzen, kam se Asijci budou jezdit rekreovat poté, co doma vydělají peníze ve velkém byznysu.

Pochybnostmi všeho druhu o ratingových agenturách oplývají následující čtyři záporné odpovědi:

„Systém ratingu považuji za hru, která má pouze podporovat kolotoč obchodů na burzách. Se skutečnou hodnotou firem a věcí to nemá nic společného.“

Jsou o trochu lepší než předpověď počasí, ale ne o moc. Především se mi zdá, že přicházejí na některé věci na poslední chvíli, a pak objevují objevené.“

Jejich ratingy se nemohou a ani nemají brát zcela vážně. Je to stejné jako státní maturita, která zavádí v rámci ČR hodnocení, jež srovnává maturanty, školy a nepřímo i učitele. Metoda, jak se k takovému výsledku dostaneme, má řadu nedostatků, ale přínosy převažují nad ostatními chybami.

Totéž platí pro ratingové agentury. Něco nějak hodnotí, čemuž se však věří víc, než je zdravé. Zásadní věcí je, aby nesly odpovědnost za svá investiční doporučení, jejich ostatní služby nebyly v rozporu s cílem poskytovat co nejobjektivnější informace a fungovala motivace pracovníků a zejména vedení ratingových agentur. To však jsou jen důležité etické ,drobnosti‘ pro jejich fungování. Podstata je však jinde: z jejich hodnocení se stalo zaklínadlo a má dnes příliš velkou váhu.

Otázkou je, zda na hodnocení dluhu státu nezřídit jasná celosvětová pravidla, vzorce, do nichž si bude moci každý dosadit čísla a vyjde totéž. Dluhy států a jejich schopnost je splácet je důležitá informace, ratingové agentury na to nestačí.

Ratingové agentury založily svou, poměrně výnosnou existenci na subjektivním hodnocení ostatních, aniž by byly schopné poradit, jak věci dělat jinak (správně), a aniž by za své hodnocení a jeho případné dopady braly jakoukoli zodpovědnost. Vyvine-li se situace jinak a ve svém hodnocení se zmýlí, jednoduše konstatují, že se změnily objektivní okolnosti, které nebyly, protože nemohly být, v jejich původním hodnocení zohledněné.

Tento jejich naprosto alibistický přístup naznačuje, že je třeba brát ratingové agentury a jejich posuzování s velkou rezervou.Dalším důvodem k obezřetnosti je způsob, jímž získávají informace nutné k hodnocení. Jsou totiž ,z doslechu‘ – většinou z médií –, a nikoli na základě odborných analýz. Proto je dost nepochopitelné, že zejména evropské subjekty dosud nemají dostatek sebevědomí a odvahy, aby posuzování americkými ratingovými agenturami odmítly.