Rada prezidentu Klausovi: Nikde není smluvně dáno, kdy euro přijmeme

Téměř polovina vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ se domnívá, že by si Česko nemělo vyjednat výjimku z povinnosti zavést euro.

Odpovídalo 132 vrcholných představitelů firem. foto: Česká pozice

Odpovídalo 132 vrcholných představitelů firem.

Prezident Václav Klaus 30. srpna během setkání s českými velvyslanci prohlásil, že chce pro Českou republiku trvalou výjimku z povinnosti zavést euro. „Jestli bych měl (k euru – pozn. red.) něco nového veřejně nastolit, pak by to byl jedině opt-out z naší povinnosti přijmout euro. Ale toho se vláda bojí,“ řekl prezident. Zřejmě tím reagoval na projev premiéra Petra Nečase před českými velvyslanci o den dříve. Podle něho by postoj ČR k euru neměl být a priori skeptický, neměla by však o přijetí společné evropské měny usilovat za každou cenu.

Prezident Klaus je dlouhodobým odpůrcem přijetí eura. Už dříve uvedl, že společná měna je riskantním politickým a až následně ekonomickým projektem, při jehož vzniku nebyly brány v úvahu jednoduché ekonomické argumenty a teorie. Chce, aby se ČR zařadila k Dánsku, Velké Británii a Švédsku, které výjimky mají a nemusejí euro zavádět. Ostatní členské země Evropské unie musejí měnu přijmout po splnění požadovaných kritérií.

Tentokrát se počet kladných a záporných odpovědí na výrok prezidenta Klause, že by si ČR měla vyjednat výjimku z povinnosti přijmout euro, téměř shodoval. Souhlasilo s ním 47,5 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE. Záporně jich pak odpovědělo 49,2 procenta.

Mezi zápornými odpověďmi byly i tyto dvě:

Je mnoho důvodů, proč euro přijmout. A stejně mnoho důvodů, proč ho nepřijmout. To vše je však irelevantní, protože do eurozóny nyní nevstupujeme. A nikdo nás k tomu ani z její strany netlačí. A nikdy netlačil, ani když jsme výjimku neměli. Naopak, eurozóna není na další členy připravená. Až bude, budou i jasnější kritéria a podmínky a jak bude vypadat a do čeho bychom vstupovali.

Výjimku bychom si měli vyjednat, až se situace stabilizuje. A až budeme vědět, jak bude eurozóna fungovat, a posoudíme, zda do ní chceme, nebo nechceme vstoupit. Nyní je nesmysl něco řešit a rozhodovat, jestliže jsme to až dosud neřešili a nerozhodli.“

„Již dnes neexistuje žádný nástroj, jak přinutit členský stát Evropské unie, který dosud euro nepřijal, aby ho přijal.“

Kladně naopak odpověděli následující tři respondenti:

„Dle mého právního názoru je vyjednávání již zbytečné. Česká republika se zavázala přijmout euro za podmínek, kdy měla platit maastrichtská kriteria pro všechny členské státy eurozóny a bylo jednoznačně smluvně dohodnuto, že budou nadále mít fiskální volnost a nebudou se nijak podílet na sanaci dluhů jiných zemí ani na jiných mezistátních transferech. Nic z toho již neplatí.

Proto neplatí ani náš závazek přistoupit k jednotné měně. Navíc závazek přijmout euro potvrdilo referendum za uvedených podmínek. Vstup do eurozóny za současných podmínek by tedy mělo předem potvrdit referendum, protože se zásadně změnily parametry. Z toho důvodu nemůže být původní referendum považované za platný demokratický souhlas občanů.“

„Dnes nikdo nemůže nic predikovat. Je to jako věštění z křišťálové koule. Obecně bych s panem prezidentem souhlasil, nejsem si však jistý, zda jde čistě po ekonomické podstatě věci a nedává-li do toho příliš osobních antipatií a emocí vůči EU. Tomu sice rozumím, ale není nezbytné je neustále zdůrazňovat.

Domnívám se, že vznikne tvrdé euro (nebo nová marka), jež sdruží supertvrdé jádro EU. A tam bych se nebál vstoupit.

„Projekt společné evropské měny sleduji od začátku s jistou rezervou. Má zřejmě stejné chyby jako kuponová privatizace. I při ní si ekonomové mysleli, že mohou provádět reformy, aniž by byl předem jasně nastaven legislativní rámec. Jak to dopadlo, není třeba připomínat, pocítili jsme to všichni.

Ukazuje se, že projekt eura je především politický. Politici jsou však bohužel většinou ekonomickými analfabety, a proto zpravidla zapomenou, že ,o peníze jde až v první řadě‘, jak také říká Václav Klaus. Aktuální problémy Řecka a dalších států skupiny ,vepřových ekonomik‘ (PIIGS) ukazují, že je třeba systém fungování jednotné společné měny jasně ukotvit a reformovat.

To nebude lehký úkol a rozhodně jej budou muset financovat členské státy eurozóny. ČR by proto neměla zavádět euro dříve, než eurozóna vyřeší své problémy. Členské státy eurozóny dosud měly z eura jen výhody. ČR proto nemá důvod nyní do eurozóny vstupovat. Nevýhody by totiž aktuálně mnohonásobně převážily výhody. Navíc bychom se museli podílet na sanaci dluhů, které jsme neudělali. Slovensko o tom ví své.“

Tito dva vrcholní manažeři s prezidentem Klausem zásadně nesouhlasí:

Výhody jednotné měny euro převažují nad nevýhodami. Nenechme se zmást současnou krizí eura, jež vznikla neukázněností některých států. Mírová budoucnost prosperující Evropy schopné čelit vnějším výzvám z Asie spočívá v unii států s jednotnou měnou. Na tom nic nezmění ani ruský tlak.“

Je to nesmysl. Zaráží však, že Václav Klaus podepsal přístupové smlouvy s tímto závazkem. Dle svých slov o fundamentálních chybách v konceptu eura přece věděl už v té době.“

V dalších třech kladných odpovědích zazněly opačné názory:

Je jen škoda, že ji pan prezident nevyjednal sám místo trvání na účasti a osobním podpisu na historickém přístupovém dokumentu v Aténách 16. dubna 2003, který měl protokolárně podepisovat jen Vladimír Špidla a Cyril Svoboda, a nikoli Václav Klaus. Také při podpisu Lisabonské smlouvy mohl trvat na tomto dalším druhu opt-outu. Lépe však pozdě než později.“

„Automatické vstupování do spolku, který má vážné problémy, je nonsens. Takový krok – vstup do eurozóny – je racionální, pouze když výnosy převýší náklady. To v tomto desetiletí nenastane. Pouhé plnění takzvaných maastrichtských kritérií může Česko dostat po skluzavce do přerozdělovacího a proinflačního spolku, aniž by mohlo provádět vlastní měnovou politiku. To je velmi drahý špás.“

V době, kdy je eurozóna v totálním rozkladu, se ani v ČR pravděpodobně nenajde politik ochotný – při odporu 95 procent voličů – spáchat veřejně sepuku. Přínosy přistoupení ČR na euro nejsou ani zdaleka stejně vysoké jako náklady, jež jsou s tím spojené. Přijetí eura nám nemůže nikdo nařídit. Jsem proti jeho přijetí v této době a pro výjimku až do chvíle, než členské státy eurozóny začnou dodržovat pravidla, ke kterým se při přijetí eura zavázali.

Kritikou prezidenta Klause nešetří následující respondent:

„Václav Klaus vsadil na ,euroskepsi‘ jako na významnou část svého PR programu. Momentálně mu to vychází, je na koni a dětinsky se z toho raduje. Tu radost mu přeju stejně jako dětem všeho věku. Důvody pro ,vítězné tanečky nad mrtvolou euromyšlenky‘ však časem pominou. Navíc Česko není Británie, liší se mnoha aspekty. V tom Klausova analogie pokulhává.“

Obhajoba Václava Klause se objevuje v této kladné odpovědi:

„Nejsem zastáncem prezidenta Klause, a ani jsem jím nikdy nebyl, protože mi bývaly bližší názorové postoje exprezidenta Havla, ale ke svému překvapení s jeho názory poslední dobou stále častěji souhlasím. Myšlenka jednotné Evropy i otevřených hranic se mi sice moc líbila a dosud líbí, ale socializující sklony bruselských úředníků nevedou k ničemu dobrému!

A jednotná měna vnucovaná diktátem arogantních úředníků v čele s mocnými Němci a Francouzi navzdory její čím dál viditelnější ekonomické neúnosnosti je toho smutným dokladem. Současný bruselský diktát společně s arogantně vnucovanou polickou korektností a navzdory protestům původních obyvatel vnucovaným přílivem nepřizpůsobivých přistěhovalců je nově se rodícím evropským zlem. Je tedy víc než dobře, že se proti tomu dokážou ozvat aspoň některé autority.

V dalších dvou odpovědích je problém přijetí eura dáván do širších souvislostí:

Vyjednání výjimky z povinnosti přijmout euro by pouze bylo zbytečným plýtváním energií. Neplníme totiž a v nejbližších letech ani nebudeme plnit maastrichtská konvergenční kritéria. Ta však dnes neplní ani země, které euro přijaly. Další otázkou je, jestli v době, kdy možná budeme konvergenční kritéria plnit, bude ještě euro ve své původní podobě existovat. Mnohem smysluplnější by bylo věnovat energii vyjednání výjimek v počtu sazeb DPH a v politice výroby a ceny cukru, potažmo v zemědělské a energetické politice.

České vyjednávání podmínek při vstupu do Evropské unie charakterizoval obrovský amatérismus a diletantismus našich zástupců (,diplomatů‘). Jeho výsledky vytvářejí dojem, že ,naši‘ vyjednavači zastupovali spíš zájmy zahraničních států a jejich firem než našich občanů. Potvrzují to i jejich častá následná angažmá coby ,bruselských lobbistů‘.

Ostudné a nedůstojné vstupní podmínky, které jdou na vrub především politikům a státním úředníkům spojeným s ČSSD, diskvalifikují tuto stranu ve všech záležitostech zahraniční politiky, o ekonomických ani nemluvě.“

Zavázali jsme se sice přijmout euro, ale nikde není smluvně dáno, kdy to učiníme. To samo o sobě už přece výjimkou je. A nechci rozebírat, co k tomuto požadavku pana prezidenta mimo ekonomické argumenty vede. Od zavedení společné měny euro krystalizují v české kotlině v zásadě dva názory na euro.

Když posilující koruna notně pouští žilou našim exportérům, se chce zvolat: Sem s ním, neváhejme! Pak se však objeví duch krize a v tu chvíli pomoc vlastní měnovou politikou také není k zahození. Najít ten správný okamžik, kdy se tyto dva protichůdné názory co nejvíc přiblíží a především budou v čase pokud možno konstantní, je mnohem důležitější než volání po nějaké výjimce.