Psané právo versus nesprávné pojetí kolegiality. Vítězem je...

Většina právníků a advokátů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE se domnívá, že soudci a státní zástupci nejsou dostatečně postižitelní.

foto: © ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Ocitujme z veřejné části výroční zprávy Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2011, která zmiňuje nefunkčnost kárného systému, jež řeší prohřešky soudců a státních zástupců:

„Na případu kárného řízení s konkrétním státním zástupcem BIS ilustrovala nefunkčnost kárného řízení jako zákonného institutu, který by měl problematické aktivity soudců a státních zástupců řešit. Dosavadní pojetí kárného řízení zcela nezaručuje, že závažná pochybení soudců a státních zástupců budou adekvátním způsobem potrestána. Ministerstvo spravedlnosti bylo o tomto faktu v rámci úzké spolupráce s BIS informováno a připravuje, mimo jiné za přispění poznatků BIS, novelu příslušného zákona, která by měla značně zkvalitnit právní úpravu institutu kárného řízení soudců a státních zástupců.“

ČESKÁ POZICE se v souvislosti s poznatky BIS zeptala právníků a advokátů, zda jsou soudci a státní zástupci v současnosti dostatečně postižitelní. A více než dvě třetiny (14 respondentů) se domnívají, že nikoli. Čtvrtina (5 osob) zastává názor opačný.

graf blba nalada

                                        Odpovídalo 20 právníků a advokátů.

Výběr odpovědí respondentů, kteří si myslí, že soudci a státní zástupci nejsou dostatečně postižitelní:

  • Zejména u soudců je situace naprosto zoufalá, neboť nízká profesionální úroveň mnohých z nich vede k naprosté deformaci právního prostředí u nás. Je na čase pokusit se nastolit systém, kdy soudci (stejně jako jiní) budou trestaní za špatnou práci – za rozsudky, které jsou nekvalitní, nízké odborné úrovně a nezřídka v rozporu s platným právem. Dosud se totiž ohánějí soudcovskou nezávislostí a prokázat jim špatnou práci je těžké. Nicméně institut nezávislosti by neměl sloužit k ochraně před lajdáckou, špatnou a neodbornou prací.
  • Rozhodně ne. S obnovením nezávislosti soudců v devadesátých letech jsme upadli do opačného problému.
  • V žádném případě. Porovnal-li by soudný člověk kárnou praxi advokátní komory a počty, ale zejména míru postižení advokátů  s výstupy z kárných řízení vedených se státními zástupci či soudci, musel by se smát, kdyby to nebylo k pláči, či k vzteku. Kárné senáty se chovají podle hesla „ještě nikdo neviděl kapry, kteří by si sami vypustili rybník“, a proto prosím informované o sdělení počtu státních zástupců či soudců, které poslaly kárné senáty do civilu. Počet bude pravděpodobně odpovídat počtu lékařů, kteří přišli díky závažnému profesnímu pochybení o možnost vykonávat nadále praxi.
  • Je třeba zpřísnit pravidla jejich odpovědnosti a možnost odvolatelnosti. Vždy je třeba mít na mysli americký princip „checks and balances“ a nevychylovat rovnováhu ani jedním směrem.
  • Justice je u nás „nezávislá“ i na požadavku kvality své práce. Historicky sehrály roli negativního precedentu neúspěšné pokusy odvolat z funkce Ivu Brožovou nezvládající řízení Nejvyššího soudu.

Výběr odpovědí respondentů, kteří si myslí, že soudci a státní zástupci dostatečně postižitelní jsou:

  • Z hlediska právní úpravy a předpokladů, z nichž vychází, ano. Aplikace psaného práva versus nesprávné pojetí kolegiality je věcí jinou. Nemyslím si však, že by o kárné odpovědnosti soudců měl rozhodovat někdo jiný než soudci. Totéž platí o povinnosti k náhradě škody – její uplatnění se u těchto profesí prakticky nevyužívá. Zdá-li se, že doba přeje samostatnému, sebevědomému rozhodování těchto představitelů státní moci, je na místě otázka, jestli stejná měřítka budou uplatňovaná na odpovědnost jich samotných.
  • Zákonná úprava kárného řízení u soudců a státních zástupců je horší a nepochopitelnější, než byla dříve – však ji také prosadila relativně nedávno minulá exekutiva. Jak známo, v českém právním řádu jdou věci od devíti k pěti. Netroufám si odhadnout, zda jsme již na pětce – myslím, že už to nelze rozeznat. Jen by mě zajímalo, co je na úrovni pod tou pětkou. Zřejmě je to nějaký podobný hlavolam, jako když někdo bádá, co je za vesmírem. Řekl bych... vesmír. A u české legislativy? Jakkoliv s tím známé rčení zjevně nepočítalo, určitě je pod pětkou ještě nekonečná řada nižších a nižších čísel, a proto na cestě do pekel má naše právotvorba otevřené dveře. Lze tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že regulativní pokus, který nás čeká, bude vyhovovat ještě méně než současný stav.
    Navzdory tomu tvrdím, že i potom bude zákonná úprava kárného řízení v justici víc než stačit, protože lze tušit, že bude dalším výronem snahy po likvidaci „přirozenoprávního organizačního principu“ moderního státu, totiž principu dělby moci. Tvůrci různých zevšeobecňujících zpráv ignorují fakt, že podstatou kárné (sui generis) odpovědnosti je příslušnost posuzovaných i posuzujících k téže skupině. Jakmile někoho napadne, že ve spolku rybářů by měl disciplinární odpovědnost někdo jiný než člen spolku a disciplinární pravomoc někdo jiný než orgán spolku, měl by být vyloučen ze všech pstruhových potoků na území c. a k. monarchie. Dostane-li někdo vidění, že ve stomatologické komoře by v čestných radách měli zasednout pacienti, chybí už jen krůček do Kocourkova.
    Proč v kárném řízení nemají soudci a státní zástupci řešit disciplinární prohřešky svých kolegů, alébrž to mají činit osoby nejustiční (a v tom spočívá jeden z dlouhodobých inovačních trendů, který bude v příštím návrhu nepochybně umocněn), lze sice obtížně vysvětlit rozumem, ale v každém případě je to skvělá artilerie – a soudci a státní zástupci jsou skvělý cíl. Jedno však lze zmíněným tendencím přiznat: jsou vpravdě revoluční. Bohužel, v nerevoluční době revoluční prostředky jen málokdy vedou k dobrým výsledkům. Ovšem dobrý výsledek (z hlediska společnosti) a kýžený výsledek (z hlediska mocenského) jsou dvě opravdu, ale opravdu rozdílné věci. Tak proč se nad tím pozastavovat?
  • Zvláštnosti jedné kauzy nejsou důkazem systémové chyby; žádná novela není třeba. V případě BIS šlo o to, zda důkazy z trestního řízení pořizované ve velmi přísném režimu (odposlechy telefonu) ve věci někoho jiného než jistého státního zástupce lze použít v řízení kárném proti tomuto zástupci. Kárné řízení však je jen zvláštním typem pracovněprávního sporu. Je to totéž, jako kdybychom chtěli zaměstnanci dát výpověď, protože z trestněprávního odposlechu pořízeného ve věci nějakého zločince je patrné, že náš zaměstnanec tomuto zločinci v naší firmě pomáhá. Natolik jednoduché by to být nemělo. S pořízenými odposlechy se musí pracovat velmi opatrně a mají být jako důkazy použitelné zásadně jen v tom trestním řízení, pro které byly pořízeny, a až na výjimky ne v dalších, zejména civilních či pracovněprávních sporech. Vím, že takto může leckomu leccos „projít“. Ale jde zde o ochranu té nejintimnější sféry soukromí jednotlivců, což by se mělo zásadně týkat i veřejných činitelů.
    Pořízené odposlechy jsou však silnou indicií, že dotyčný státní zástupce prováděl závažnou neplechu, nejspíš trestněprávní povahy. Proto nechť se příslušné orgány zaměří na její vyšetření a státního zástupce případně poženou k trestnímu soudu. „Spláchnout“ věc vyhnáním dotyčného státního zástupce z justice kárným řízením je možná snaha pochopitelná, leč poněkud náhražková.
    V každém případě však nebylo důvodu, aby dr. Rampula za to, že kárnou žalobu vůbec podala, postihl bývalou plzeňskou krajskou státní zástupkyni dr. Polákovou. Je jen dobře, že kárný senát na základě jí podané žaloby jasně řekl, jaké důkazy jsou v kárném řízení použitelné, a jaké již ne.
    Obecně si myslím, že se to nesmí přehnat se snahou neustále zvyšovat míru represe a možnosti postihu – nejen u státních zástupců a soudců, ale i u státních úředníků, manažerů podniků či podnikatelů. Již dnes lze každého, kdo úmyslně porušuje své služební či manažerské povinnosti, postihnout za různé trestné činy hospodářské či v oblasti výkonu veřejné správy. Vedle toho existuje odpovědnost soukromoprávní. Jen je třeba, aby ten, kdo může podávat obžalobu či domáhat se náhrady škody, to také rychle a důsledně činil a nevymlouval se, že je to složité. Pokud rovnováhu v odpovědnostním vztahu mezi manažerem nebo veřejným činitelem na straně jedné a vlastníkem podniku či státem na straně druhé příliš vychýlíme na stranu automatického postihu všech za všechno, nikdo rozumný a zodpovědný nakonec nebude chtít tyto funkce vykonávat, protože to bude pro něho příliš riskantní.
  • Postižitelní jsou dostatečně. Spíše jde o morálku ve společnosti, ve které se stává korupce standardem života a podnikání. Bohužel, i soudci jsou součástí této společnosti a někteří mohou podlehnout. Problémem (masivním) není u soudců korupce či kárné řízení, ale přezkušování soudců (ale i advokátů, notářů, exekutorů a státních zástupců), aby byli nuceni k vzdělávání a růstu.

Počet příspěvků: 2, poslední 23.9.2012 02:38 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.