Odbory nevyčerpaly všechny možnosti dialogu, ale vláda si stávku vykoledovala

Dle 70,7 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE mohli odboráři pokračovat v jednání s vládou.

Odpovídalo 143 vrcholných představitelů firem. foto: © ČESKÁPOZICEČeská pozice

Odpovídalo 143 vrcholných představitelů firem.

ČESKÁ POZICE se problémům, jež byly spojené s vyhlášením stávky 16. června, věnovala v těchto článcích:

Zájem o stávku dokládají desítky reakcí na tyto články. ČESKÁ POZICE se proto aktuálně ve svém průzkumu na stávku zeptala vrcholných manažerů. Konkrétně, zda odbory v dialogu s vládou vyčerpaly všechny možnosti před jejím vyhlášením. Z oslovených se 70,7 procenta domnívá, že nikoli.

Patřili k nim i tito dva respondenti:

„Odbory fakticky považují za jediné adekvátní řešení demisi současné vlády a vyhlášení mimořádných voleb, a proto jejich dialog s Kalouskovou vládou, někdy nepřesně nazývanou Nečasovou, postrádá smysl.“

„Odbory jen využívají současné situace, která jim umožňuje vyjít z úpadku a prosadit se na politické scéně.Příčinou této situace je za prvé absolutní znechucení všech vrstev občanů a podnikatelů se současnou neschopnou vládou, a proto odbory snáze dostanou lidi do ulic. Jinak je u nás chuť obyvatel obětovat energii k veřejným aktivitám výrazně nízká.

Za druhé vyprázdněný politický prostor, protože současné politické strany neplní své funkce, špatně komunikují s voliči i odbornou veřejností a opozice je rozpadlá a neschopná jakéhokoli účinného protestu. Tím se odbory dostávají do výjimečně výhodného postavení a mohou vystupovat jako politická opozice a získat mimořádný vliv ve společnosti na úkor politických stran.

Opačný názor zaujal tento vrcholný manažer: „Mám dlouholetou zkušenost s jednáním s odboráři. Několik let jsem vedl kolektivní vyjednávání s odboráři, konkrétně s jednou z nejsilnějších odborových organizací. Z vlastní zkušenosti vím, že silová řešení při jednání s odboráři nikdy nevedla k pozitivním výsledkům.

Cílem jednání vždy je dosáhnout kompromisu akceptovatelného pro obě strany. Jen hlupák si může myslet, že odboráře lehce oblafne. Mají však zkušené lídry a vlastní právní servis, zpravidla stávkou jen vyhrožují a chtějí, aby jim byly splněny aspoň nějaké požadavky. Proto je třeba jim občas nějaké splnit. Při jednání s odbory jsem obvykle používal ,salámovou metodu‘, a proto byly obě strany spokojené.

Nemám důvod sympatizovat s odboráři. Považuji však za nutné upozornit, že tuto stávku vyvolala především vlastními chybami Nečasova vláda. A strategickou chybu udělal při jednání s odboráři premiér Petr Nečas. Ukázal všem, že je nejen slabým premiérem, ale i mizerným manažerem. Byl to on, kdo se na tiskové konferenci veřejně ,vysmál‘ odborářům – jak je takzvaně přechytračil. Tím však, odborně řečeno, vyčerpal veškerý negociační prostor, který do té doby k jednání mezi vládou a odboráři ještě zůstal.

Petr Nečas svou obrovskou chybou předem vyčerpal všechny možnosti odborářů k dalšímu dialogu.A zahnal tím do stávky i odboráře a další nerozhodnuté lidi, kteří by se jinak k původně ohlášené stávce na pondělí 13. června 2011 pravděpodobně nepřipojili. O to důrazněji proto budou stávkovat. Odborářům nezůstaly žádné možnosti k dialogu s vládou, a proto neměli jinou variantu než jít do stávky. Prostě grandiózní manažerské selhání premiéra Nečase.

Pokud teď Petr Nečas přemýšlí, jak odvrátit stávku vyhlášenou na čtvrtek 16. června 2011 a alespoň jednou prospět národu, lze mu poradit jediné: podat okamžitě demisi, čímž by odboráři museli stávku proti vládě odvolat. Jiné řešení, jak rychle odvrátit stávku, v tuto chvíli zřejmě nepřipadá v úvahu.“

V dalších třech záporných odpovědích se objevila kritika nejen odborů, ale i vlády:

Odborům určitě nejde o to dohodnout se a konstruktivně přispět k dobrým reformám, ale zviditelnit se. A podporuje je v tom ,jejich‘ strana ČSSD. Je to tedy součást politického boje. Tato stávka rozdělí společnost na dvě znesvářené skupiny. Rétorika o blokádě silnic je důkazem, že jde o to společnost polarizovat a radikalizovat.“

„Nejspíš nevyčerpaly. Obvykle bývají další možnosti k jednání, pokud je k němu oboustranná ochota. Ta evidentně není. Navzdory tomu říkám nejspíš, protože jsem u jednání nebyl a zprávy z médií jsou již několik let mnohem víc bulvární než seriózní. Proto těžko soudit, co si na nich vládní šašci s odborářskými ,nemakačenky‘ vyprávějí.

Pokud se ptáte na možnosti dialogu, měly by být zodpovězeny ještě dvě otázky: zda souhlasím se stávkou a s postojem vlády. V obou případech nesouhlasím. Mnoho pracujících organizovaných v odborech však do jisté míry chápu. Neschvaluji čistě politický rozměr této stávky pořádané odbory, protože jde především o politický nástroj ČSSD a KSČ(M).

Vláda si však za to může sama. Nic podstatného z toho, co slíbila a proč jsme ji volili, nesplnila. A především nechce plnit! Místo toho jen páchá další zvěrstva. Jak máme my voliči vyjádřit maximální nespokojenost s idioty, hochštaplery neschopnými či nechtějícími ovládat odpovědně svůj resort a všehoschopnými gaunery, kterým (ne)velí pan Nečas, jenž se ukázal jako premiér naprosto neschopný? Máme chtít další volby, aby tuto lajdáckou lůzu nahradila morálně stejná pakáž vedená šéfem ČSSD Bohuslavem Sobotkou blábolícím naučené prázdné fráze, která je však stejně profesně neschopná a nezodpovědná, ale s ještě horším programem? Ne!

Je třeba začít trestat ty, co podvádějí, korumpují a bez ostychu loupí! Problém naší společnosti je totiž hlubší. Samoočistné demokratické mechanismy nefungují, protože zástupci všech partají vědí, že hned po volbách mohou kašlat na sliby – beztrestně a bez osobní odpovědnosti. Vědí, že mohou bezostyšně lhát a otevřeně krást, podvádět a drancovat zemi, protože všechny negativní dopady jdou úplně mimo ně. A tento bezútěšný stav je rok od roku patrnější.

Musí tedy logicky přijít nějaký jasný a důrazný signál, že toho mají voliči dost! Z tohoto hlediska skutečně nastává čas na občanské nepokoje. Bude-li to jen jeden den, kdy se místo stání v kolonách aut a mačkání v metru budeme muset zdravě do práce projít, bude si vláda moci gratulovat, jak z toho vybruslila. Řada z jejích členů je totiž zralá stát se ústředními účastníky další defenestrace!“

Smutné především je, že většina lidí, kteří budou stávkovat, vůbec neví, proti čemu stávkují. Stačí jim jednoduchá a líbivá hesla ,nechceme platit u lékaře‘ nebo ,nechceme jít později do důchodu‘. Paradoxně to, za co stávkují, povede právě k tomu, proti čemu stávkují. Je smutné, že politiku určuje veřejné mínění nevědomých a schopnosti některých tohoto využít ke svým politickým cílům. Většina stávkujících však asi nikdy nepochopí, že je zneužívaná jejich nevědomost.“

Následující respondent se nedokázal rozhodnout kladně ani záporně: „Všechny možnosti nelze nikdy vyčerpat. Stávku odborů považuji za oprávněnou. Odrážejí se v ní nálady ve společnosti. Předání předběžného opatření soudu v budově Úřadu vlády je symbolem arogance, lstivosti, neférového postupu. Jednání s partnerem, který se mě pokusí při první příležitosti obelstít, asi není možné. Vláda takovým postupem potvrzuje, že pokračování v dialogu je zbytečné.“

Tyto dvě odpovědi sice byly záporné, ale snažily se problém stávky zachytit v širších společenských souvislostech:

Ani jedna z obou stran nevyčerpala všechny možnosti dialogu. Odbory tím, že odcházely z jednání tripartity. Vláda pak klukovinou s justiční stráží a zákazem stávky. Chtělo by to obě strany nakopat do zadní části těla a nové lidi do vedení státu i odborů.

Určitě se dalo a dá jednat, ale… lidem se nedivím, že jdou protestovat. Mrzí mě to, vůbec nejsem rád, ale napětí ve společnosti eskaluje. Nemohu přece po nich chtít, aby akceptovali reformy, které se dotýkají jejich životní úrovně, když sám nedělám nic pořádného a hlavně efektivně viditelného proti zavedenému marasmu.

Odtrženost elit od reality života běžného Čecha pracujícího za 15 tisíc korun – a to ještě možná v lepším případě – se zvětšuje. To, že vše sklouzne do odborářských protestů a někdy nesmyslných požadavků, je víceméně vedlejší. Umět vládnout znamená udržovat společenskou rovnováhu, čímž však nemyslím rovnostářství.

Řada lidí se však urvala ze řetězu a zdá se, že není nikdo, kdo by je ,ukočíroval‘. Pak se nesmíme divit, že se do toho začne míchat ulice. Jsem proto přesvědčen, že nejde ani tak o stávku za práva odborů, ale v tomto případě i o formu celospolečenského protestu.“