Ocitli by se soudci na pranýři, kdyby své rozsudky hájili před laiky?

Respondenti ankety ČESKÉ POZICE zůstali rozděleni v otázce, zda by měli být soudci povinni veřejně vysvětlovat a hájit své rozsudky.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

V tomto díle právnické ankety Hlas elity, jíž se zúčastnilo 38 právníků a advokátů, nastalo jisté zmatení, za nějž nese odpovědnost redakce ČESKÉ POZICE. Chyba se stala v tom smyslu, že jsme k zadané otázce „Měli by soudci být povinni veřejně vysvětlovat a hájit své rozsudky?“ nedodali dovětek „nad rámec své současné zákonné povinnosti“.

My samozřejmě víme, že soudce musí svůj rozsudek veřejně vyhlásit a odůvodnit, a předpokládali jsme, že oslovení právníci a advokáti to takto budou chápat. Ovšem ne všichni si to vysvětlili tímto způsobem, proto se jejich odpovědi, které nebyly pouze jednoslovné („ano“ či „ne“, „nevím“ nepadlo ani jednou), dělí přinejmenším do čtyřech základních kategorií.    

Měli by soudci být povinni veřejně vysvětlovat a hájit své rozsudky?

  • NE – Jejich současná povinnost tak činit je dostačující.
  • NE – Nic dobrého by to nepřineslo, veřejnost by neměla tímto způsobem vyvíjet tlak na soudce.
  • ANO – Protože již jsou tak povinni činit.
  • ANO – Měli by vysvětlovat nejen v rozsudku, ale navíc i veřejnou diskusí s laiky i odborníky obhajovat svá rozhodnutí.

Odpovědí právníků a advokátů přikládáme a statisticky z nich tentokrát nic zásadního nevyvozujeme. Snad jen to, že názory respondentů na povinnost soudců veřejně vysvětlovat a hájit jejich rozsudky se nepřiklání jednoznačně na žádnou stranu.

Tento právník míní, že soudce musí umět vysvětlovat své rozsudky kdekoli a kdykoli:   

Soudce, který neumí veřejně vysvětlit a hájit své rozhodnutí a unést i jeho případnou kritiku, nemá v justici co dělat. Protože souzení je diskurz, neustálý dialog mezi účastníky, soudem a veřejností, hledání práva a spravedlnosti. Soudy, zejména ty nejvyšší, říkají svými rozsudky veřejnosti, jak rozumět pravidlům správného chování. A proto, mají-li mít jejich rozhodnutí nejen zákonný podklad, ale i legitimitu, musejí být veřejnosti vysvětlována a má se o nich diskutovat, a to klidně i velmi kriticky.

Rozsudky musejí být respektovány, ale není na nich nic posvátného. Jsou produktem lidského jednání, nezřídka omylného. Proto považuji nejen za přípustné, ale i za žádoucí, aby soudci komunikovali s veřejností o svých rozhodnutích, účastnili se nejrůznějších odborných i laických diskusí, přijímali kritiku a důstojně a věcně na ni reagovali, a tím vším neustále ukazovali, že jsou lidmi na svém místě. Protože soudce má být nejen dobrý právník, ale i rozvážný a odvážný člověk, který se nebojí jít se svou kůží na trh a hájit svůj názor, třeba i proti většině, je-li přesvědčen o jeho správnosti.“

I další respondent se domnívá, že by redakcí avizovaná povinnost v některých případech být měla:
„Oni to nedělají? To mě překvapujete. To je snad povinnost odůvodnit (obhájit) rozhodnutí. Jestli vy to nemyslíte jinak. Myslíte-li to jinak, pak si myslím, že v některých případech by takovou povinnosti mít skutečně měli. V případě, že by neobstáli, patrně by měli být veřejně pranýřováni.“

Souhlasí s ním i tento účastník ankety, jenž klade důraz na to, kde rozsudky vysvětlovat:

„Ano, měli by to vysvětlovat, ale je nutné vědět, v jakém fóru, a formulovat to korektně. Nemohou to vysvětlovat jakémukoliv fóru a je otázkou, zda to formulovat jako povinnost. V ČR se o rozsudcích komunikuje velmi opatrně. V Německu to funguje dobře v tom smyslu, že právní komunita veřejně pranýřuje konkrétní soudce za rozhodnutí, která jsou podnikatelsky nepřátelská (typická specialita českých soudů). Řešeno je to v předních hospodářských periodicích. V důsledku toho probíhají způsob rozhodováni a jeho východiska v úplně jiné rovině.

Je nutné také přistoupit k tomu, že budou specializované senáty na pracovní věci (rozsudek by měl být do tří měsíců vydán v první instanci a řízení řešeno skutečně rychle), stavebnictví, IP a IT spory, cenné papíry a nemovitosti. Ostatní generální oblasti by pak byly střechové pro vše ostatní.

Je velice problematické, že napříkald o stavebních věcech rozhoduje soudce, který vůbec nemá pochopení o principu fungování například stavebnictví, stavebního dozoru, technologických a technických požadavcích na stavbu, a pokaždé vlastně musíte soudce v dané oblasti ,vzdělat‘, pakliže má vůli to podstoupit.“

Jiný právník by ponechal na každém soudci, jestli bude veřejně diskutovat či obhajovat svou práci:

„Vzhledem k tomu, že soudní řízení je v naší zemi veřejné, soudci samozřejmě jsou povinni své rozsudky veřejně zdůvodnit.

V této souvislosti je nicméně možné narazit na jiný problém a to, jakým způsobem se k povinnosti odůvodnění soudci stavějí, zda někdy nepostupují příliš formálně a zda příslušná odůvodnění vykazují alespoň nějakou úroveň nezbytné přesvědčivosti.

Pokud máte na mysli jejich vysvětlování a hájení ve vztahu k novinářům mimo režim úzce chápaného soudního řízení, pak nemám silný názor, ale spíše bych to ponechal na diskreci každého soudce, zda bude aktivně hájit a vysvětlovat své rozhodování veřejnosti prostřednictvím médií nebo zda pasivně odkáže na to, co zaznělo v rámci řízení.“

Tento respondent si soudce veřejně hájícího své rozsudky představuje těžko:

„Ano. Rozsudky jsou vyhlašovány VEŘEJNĚ a musejí být ODŮVODNĚNY. Otázka je formulována tak, jako by směřovala ke konfirmaci současného stavu. K tomu musím vyjádřit svůj souhlas. Jestliže otázka směřovala k něčemu jinému, potřeboval bych rozumět k čemu (tedy jak jinak by mělo VEŘEJNÉ HÁJENÍ vypadat – já si to příliš představit nedokážu).“

Dalších pět právníků sice odpovědělo na otázku dvakrát „ne“, „ano“ a dvakrát „ne“, nicméně jejich názory se příliš neliší, když argumentují, že dostatečný je dobře odůvodněný rozsudek:

Již rozsudek samotný by měl být napsán tak, aby v něm byly všechny podstatné argumenty, které soudce k rozhodnutí vedly. Pak už k němu nemusí nic říkat ani psát. Písemné vyhotovení rozsudku pak má být veřejně přístupné po odstranění osobních, popřípadě dalších chráněných údajů. Tak tomu je podle platné právní úpravy, jde jen o to ji dodržovat.“

„Rozsudky by měli soudci vysvětlovat v odůvodnění rozsudku, které by mělo být takové, aby další hájení a vysvětlování nepotřebovalo. Soudci ale mohou být terčem veřejné odborné kritiky za to, jakým způsobem a s jakým odůvodněním rozhodli.“

„Promiňte, ta otázka je ale ,divná‘. Každý rozsudek musí být ze zákona řádně odůvodněn, jinak vykazuje vadu a může být z tohoto důvodu zrušen.“

„Nedomnívám se, že by to něčemu prospělo. Soudní řízení je veřejné, to je základ všeho. Není důvod rozsudky veřejnosti osvětlovat. Soudní moc je autonomní, kontrola je zachována. Byla by to další zbytečná zátěž pro soudce.“

„Vysvětlení rozsudku provádí soudce v odůvodnění rozsudku. To musí být srozumitelné nejen pro veřejnost, ale zejména pro odvolací soud, který jediný ze zákona je oprávněn rozhodnutí přezkoumávat, kritizovat, rušit, měnit či potvrzovat. Hájit rozsudek lze snad jen před odbornou veřejností, nikoli před laickým davem velmi náchylným k podléhání manipulacím.

Pokud se tedy myslí veřejně vysvětlovat a zejména hájit před laickou veřejností (k ní patří i naprostá většina novinářů), pak říkám NE – nemůže to vést k ničemu užitečnému a může to leda podle objednávky rozjitřit vášně.“

Následují tři odpovídající spojují další povinné vysvětlování soudců s potenciálním vznikem mediálního či veřejného tlaku na ně, s čímž nesouhlasí:
Soudci mají být nezávislí a své rozhodnutí zakládat na právních argumentech, a ne na snaze vytvořit rozhodnutí, které se médiím snadno ,prodá‘ a bude pochopitelné pro veřejnost. Na soudce nesmí být vytvářen mediální nátlak.“

„Přestože v mnohých případech považuji soudní rozsudky za přinejmenším problematické (v některých případech přímo vynesené v rozporu s právním řádem ČR), je nepřijatelné, aby byl veřejností vyvíjen nátlak na soudce, jak mají rozhodovat (tento přístup by k tomu jednoznačně vedl). Je třeba posílit pravomoci předsedů soudu, aby mohli jednodušším způsobem kárně stíhat soudce svých soudů.“

„Podle mého názoru by povinnost vysvětlovat a hájit rozsudky veřejně vedla k tomu, že by soudci byli pod tlakem lůzy a jednoduchých představ o ,spravedlnosti‘. Rozsudek má být přesvědčivě odůvodněn, anonymizovaný se má zveřejnit a u komplikovaných kauz by mělo patřit k dobré praxi, že soudce je schopen a ochoten vystoupit a odůvodnění přesvědčivě shrnout i pro média a veřejnost.

Rozdíl mezi povinností a dobrovolným vystoupením ukáže dobré a odvážné soudce schopné formulovat myšlenku a stejně tak ukáže soudce, kteří se schovávají za formalismy a dveře jednacích síní.“

A ještě odpověď právníka, který domýšlí souvislosti mnohem dál, než si tazatel představoval:

„Žádná varianta není správná! Soudci veřejně své rozsudky vysvětlují už celá léta! Jednání civilní, trestní i opatrovnická jsou veřejná a podle léta platného občanského soudního řádu soudce musí svůj rozsudek veřejně vyhlásit a odůvodnit! Hájit svůj rozsudek, to jako že by po veřejné diskusi si soudce pak rozsudek sám zrušil nebo změnil nebo jak si to tazatel představuje?