Ceska Pozice

Možná by na Škárku stačil starý dobrý ostrakismus

Většina právníků oslovených ČESKOU POZICÍ považuje rozhodnutí soudu zakázat Jaroslavu Škárkovi výkon funkce poslance za neústavní.

Poslanec Jaroslav Škárka (na snímku) byl mimo jiné odsouzen i k desetiletému zákazu výkonu funkce poslance. foto: © Eugen KuklaČeská pozice

Poslanec Jaroslav Škárka (na snímku) byl mimo jiné odsouzen i k desetiletému zákazu výkonu funkce poslance.

Ocitujme z rozsudku, který vynesl v pátek 13. dubna soudce Jan Šott nad Jaroslavem Škárkou: „Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku se mu dále ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na dobu 10 (deseti) roků.“

Tato část trestu pro nezařazeného poslance Škárku vzbudila v právnických kruzích pochyby, protože Ústava něco takového zřejmě neumožňuje. I soudce Šott připustil, že jeho rozhodnutí o zákazu výkonu funkce poslance může být sporné.

„Ani právní mocí tohoto rozsudku mandát poslance nezaniká, pouze je mu zakázán výkon této funkce. Trestní zákoník jednoznačně říká v § 73 odst. 3, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce... (atd.). Skutečnost, že jde o funkci volenou, není relevantní,“ vysvětlil Šott MF Dnes.

Jak se na problém dívají právníci oslovení v průzkumu ČESKÉ POZICE? Více než polovina z nich, respektive 52,9 procenta, se vyjádřila v tom smyslu, že rozhodnutí soudce Šotta nepovažují za ústavní. Oproti tomu podle 35,3 procenta respondentů je naopak v souladu s Ústavou a 11,8 procenta právníků volilo možnost „nevím“.

Rozhodnutí jana sotta                            Odpovídalo 38 právníků a advokátů.

Tito tři respondenti nepochybují o tom, že rozhodnutí soudce Šotta není správné:

Podle mého názoru je rozhodnutí protiústavní a zavání trochu Běloruskem. V této věci už existují judikáty Nejvyššího soudu, které situaci řeší. Absurdní je představa, že mandát poslance rozsudkem nezanikne, ale jakoby se vyprázdní zákazem činnosti. Jiná věc samozřejmě je, že poslanec ve výkonu trestu nebude moci být u všech hlasování, ale v tomto se jeho situace neliší od poslanců, kteří se někde zapomněli nebo onemocněli. Je škoda, že rozhodnutí soudu, které mohlo v politických kauzách ukázat jasný směr, je postiženo takovou chybou.“

„Jde fakticky o ztrátu mandátu způsobem, který Ústava ani volební zákon nestanoví. Výkon funkce poslance nepovažuji za činnost dle trestního zákona, ale za výkon základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Tato práva nicméně mohou být omezena jen na základě zákona a v jeho mezích, což se nicméně v tomto případě nestalo. Právě z důvodu specifičnosti výkonu politických práv obsahují některé trestní zákony tresty ztráty občanských práv vedle trestu zákazu činnosti.“

„Domnívám se, že vzhledem k stávající české úpravě tato část rozsudku neobstojí. Mám pocit, že je třeba rozlišovat mandát poslance od výkonu funkce ve veřejné správě nebo kdekoliv jinde. Podle mého názoru to není totéž.

Patrně by bylo dobré se nad stávající právní úpravou zamyslet. Zákonodárce by však měl při přijímání nové úpravy velmi pečlivě zvažovat, zda nemůže dojít k jejímu zneužití například snahou o kriminalizaci politických odpůrců.“

Další právník pokládá nejen část týkající se zákazu výkonu funkce, ale celý rozsudek soudce Jana Šotta nad Jaroslavem Škárkou, ale i Vítem Bártou, za špatný:

„Oproti převážné většině mediálních reakcí považuji rozsudek za špatný. Mohu-li vycházet z přepisu ústního odůvodnění na iDNES, myslím, že soud nezjistil správně skutkový stav a užil trestního práva zcela mechanicky a extrémně na situaci, která neměla trestněprávní relevanci. Myslím, že podplacení, respektive přijetí úplatku se nedopustili ani Vít Bárta, ani Jaroslav Škárka, jakkoli jsem po skutkové stránce přesvědčen, že Bárta Škárkovi peníze dal, a nikoli půjčil, ve snaze udržet si jeho loajalitu. Myslím, že dát mu ty peníze mohl.

Škárkovu poslaneckou loajalitu si tím stejně mohl získat, jen pokud by Škárka opravdu loajální být chtěl. Protože každý poslanec má volný mandát, je vázán jen svým svědomím a chráněn imunitou a na své stranické bossy či kmotry se nemusí (a nemá), když přijde na lámání chleba, ohlížet. A politika vždy byla a jistě i bude také hrou o loajalitu, výhody a dohody o vzájemně výhodné podpoře. Názor soudu, který uvedené věci vidí jako trestné, je extrémní.

Zákaz výkonu funkce poslance už je pak jen pomyslnou očividně protiústavní třešničkou na dortu nesprávného soudního rozhodnutí. Soud tímto rozhodnutím z roviny běžného zákona „tuneluje“ základní ústavní princip – to, že o mandát může poslanec být připraven jen z důvodů, s nimiž Ústava počítá. A zákaz výkonu mandátu není fakticky ničím jiným než připravením poslance o tento mandát. Ústava s tím nepočítá, a z dobrých důvodů (právě kvůli ochraně mandátu), a to má trestní soud respektovat.

Zdůrazňuji, že Bárta i Škárka jsou mi zcela lhostejní a jejich lidské osudy mě nezajímají. Jen si nemyslím, že politickou krizi a obecný úpadek politiky (absenci idejí a přeměnu politiky ve směsici přízemní kšeftařiny, kořistnictví, paranoii a obhroublosti) můžeme řešit nějakou ,revolucí soudců‘ a rozhodnutími, která snad vyhoví obecnému volání po morálních odsudcích, avšak mají jen málo společného se skutečným a uvážlivým právem.

Slušný politický systém bez Bártů, Romešů atd. budeme mít jen tehdy, začnou-li lidé masově vstupovat do existujících politických stran a změní je zevnitř a zdola. Strany musejí přestat být nástroji malých skupinek ,profesionálů‘ v oboru kontroly a distribuce veřejných zdrojů; jejich úkolem je agregovat zájmy a ideje. Jde-li to u sousedů v Německu a Rakousku (byť ani tam se politika neobejde bez nepěkných afér), musí to jít i u nás. A připomněl bych, že italská ,revoluce soudců‘ přivedla nakonec k moci Berlusconiho…

Naopak tito tři účastníci průzkumu se s rozhodnutím soudu o zákazu činnosti poslanci Škárkovi ztotožňují:

„Někteří ústavní právníci – vesměs kapacity v oboru a lidé, kterých si též osobně i odborně vážím – už se vyjádřili a sdělili, že soudce Šott nejspíš politikovi Škárkovi výkon poslanecké funkce zakázat nemohl. Ústava ovšem v čl. 90 říká, že ,jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy‘. Trestní zákoník vypočítává zákaz činnosti v katalogu trestů, aniž by poznamenával, že pro poslance neplatí, nebo že poslancování není činnost (nebo alespoň ta ,činnost‘, kterou má na mysli trestní kodex).

Nějak mi z toho vychází, že tudíž asi přece jen i pro poslance platit bude (zbaveni imunity jsou jako kouzla zbaveni) a že označit poslancování za ,nečinnost‘ (co jiného by to mohlo být, když by to činnost nebyla?) by sice možná u řady našich demokraticky zvolených zástupců mnozí novináři i občané považovali za velmi trefné, ale tuto jízlivost bych pořádně procedil sítkem vybroušené české averze ke všem ,nahoře‘. Kdo si koho zvolil, ať pořádně brzdí, než zvolenému začne vytýkat, že v luxusní limuzíně vozí ve voličově zastoupení svůj zadek. 

Představuji si, že imunodeficitní poslanec může dostat jakýkoliv trest, jaký by za stejný trestný čin dostal lékař, který vážným zaviněným pochybením způsobil smrt pacienta, nebo závorář, který nestáhl šraňky, když jel vlak. Žádným způsobem mě nenapadá, proč by to nemohl být též zákaz poslanecké činnosti, je-li ovšem splněna přirozená podmínka, že trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto činností, jak požaduje trestní zákoník. Pokud se někdo domnívá, že by odkloněním delikventa od výkonu mandátu mohla být narušena podstata zastupitelské demokracie, je to konstrukce, na kterou mé chápání nepostačuje. V tom přece smysl trestu zákazu činnosti spočívá, aby nespořádaný řidič nesměl pár let za volant, ne?

Takže odpovídám: ANO. Přidávám k tomu ovšem JESTLIŽE:

  1. Jestliže se poslanec skutečně dopustil trestného činu, za který byl zatím nepravomocně nalézacím soudem odsouzen.
  2. Jestliže se onoho trestného činu skutečně dopustil v souvislosti s poslaneckou činností.

Zároveň však podotýkám, že mám pochybnosti, co vše se v této společnosti chce řešit prostředky trestního práva. Možná by stačil starý dobrý ostrakismus. Čirou shodou okolností měřil se jeho dopad rovněž deseti lety.

„Ano, určitě! Trest zákazu činnosti míří na řidiče, vojáky a další povolání, ale nemůže omezovat základní práva a svobody (zde pasivní volební právo). Podle čl. 21(4) Listiny základních práv a svobod: ,Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.‘

Ostatně poslanec není povolání, to je (měla by být!) služba celé společnosti, byť za mzdu. Vím, že to může znít v dnešní situaci naivně, ale v principu je to tak.“

„Trest zákazu činnosti, v jejíž souvislosti byl spáchán úmyslný trestný čin majetkové povahy, je naprosto v pořádku. Pokud jde o výkon funkce poslance jako ústavního činitele, je to činnost, za kterou pobírá plat (a tučné ,náhrady‘), a jestliže se k této výdělečné činnosti dostal volbou, nemůže mít v této souvislosti speciálnější postavení než ten, kdo se k výdělečné činnosti dostal jmenováním či (pracovní) smlouvou.

Pokud by takto spáchal trestný čin soudce jako ústavní činitel, tak už ze zákona ve funkci končí. Jestliže zákonodárce vůbec nenapadlo, aby do Ústavy napsal, že automaticky končí i poslanec odsouzený za úmyslný trestný čin, protože je nejspíš ani ve snu nenapadlo, že i takoví poslanci by mohli být, nevidím důvod, proč by se poslanci tato činnost neměla zakázat soudem, když v ní páchá úmyslnou a majetkovou trestnou činnost.“

Jiný respondent se zamýšlí nad tím, za jakých okolností by byl trest zákazu činnosti poslance obhajitelný:

„Já bych možná až tolik neviděl problém v tom, zda lze vůbec výkon činnosti poslance zakázat trestním rozsudkem, jako spíš to, zda a nakolik lze odůvodnit přímou spojitost mezi tím, zač byl dotyčný (nepravomocně) odsouzen, a výkonem této činnosti. Myslím, že tento druh trestu by byl namístě (a pravděpodobně i obhajitelný z hlediska ústavněprávních kautel), pouze pokud by trestný čin byl spáchán přímo v bezprostřední souvislosti s poslaneckou činností (typicky: hlasováním ve sněmovně). A zde je už otázka, nakolik něco takového je hypoteticky vůbec možné.“ 

Tento právník by si přál odpovědět „ano“, ale musel zvolit „ne“:

„To je zapeklitá otázka, takový trest by mělo být možné udělit (například ve Francii to lze), ale Ústava to neřeší, takže je otázkou, zda to půjde dovodit výkladem, nebo ne. Existuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, které to neumožňuje u městských zastupitelů. Tudíž právně pozitivistická odpověď je spíše ne, ačkoli by tomu mělo být naopak.“

Jeho kolega míní, že by soud zákaz výkonu funkce poslance vůbec neměl řešit:

„Ne, bez ohledu na situaci. Impeachment musí být řešen systémově jiným tělesem. Zhroutila by se dělba moci.

Jiný respondent, který sice odpověděl „nevím“, dovozuje, že ústavnost rozhodnutí soudce Jana Šotta nakonec vyřeší samotný Ústavní soud:

„To je dobrá otázka, na jejíž odpověď se ale necítím být dostatečně ústavně-právně kvalifikován. Takže NEVÍM. Nepochybně bude tento problém odbornou veřejností diskutován. Počkejme si na výrok odvolacího soudu, jaké stanovisko k tomu zaujme. Osobně si myslím, že tato otázka se nakonec před Ústavní soud dostane, takže se dočkáme i samotného názoru Ústavního soudu.“

A tento právník nepovažuje rozhodnutí soudu za ústavní, ale přesto ho považuji za správné:

„Jsem přesvědčen, že pozitivní, psané právo by mělo v co možná nejvyšší míře reflektovat právo přirozené, tedy to, co lidé vnímají jako správné a spravedlivé. V důsledku toho by pak i soudní rozhodnutí neměla být překvapující a pro „obyčejného člověka“ bez vysvětlení právníka nepochopitelná, ba dokonce nespravedlivá. Toto rozhodnutí je však obecně vnímáno jako zcela spravedlivé. Jinou věcí je, že právní, či dokonce soudní řešení takovéto situace musí být v civilizované společnosti až tím posledním, záložním řešením. Primárně musí v prvé řadě zareagovat tlak veřejného mínění založený na základních morálních pravidlech, tedy normách přirozeného práva.“

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.