Limit pro platy státních manažerů? Směšný tanec v boji proti korupci.

Vrcholní manažeři oslovení ČESKOU POZICÍ spíše souhlasí, že by vláda měla zastropovat mzdy manažerů státních, krajských a městských firem.

foto: © ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Měla by vláda zastropovat mzdy manažerů státních, krajských i městských firem? Například ve Francii, pokud se její nové vládě podaří prosadit svůj návrh, by šéfové státních podniků neměli brát větší mzdu než 450 tisíc eur ročně (zhruba 11,5 milionu korun).

Ministerstvo financí (MF) připravuje předpis, dle nějž by ministerstva a územní samosprávné celky měly povinnost zveřejňovat informace o odměňování vedoucích zaměstnanců a členů orgánů. Bude se to týkat nejen státních firem, ale i těch, v nichž stát, kraje nebo obce drží víc než třetinový podíl. Dle návrhu však bude stačit, když jednotlivé úřady zveřejní jen principy odměňování.

Od příštího roku se navíc manažerům státních, krajských i městských firem změní výše mzdy i celková pravidla pro jejich odměňování. V současné době ministerstvo financí aktualizuje přehled, jenž by měl ukázat, kde mají manažeři státních či komunálních firem mzdy příliš vysoké, a kde naopak nízké v porovnání se soukromými podniky. Podle toho jim pak hodlá od začátku příštího roku odměny snížit, nebo naopak zvýšit. O jejich stropech zatím neuvažuje.

Se stanovením stropů pro mzdy a odměny manažerů státních, krajských a městských firem vládou však souhlasí 52,9 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE. Záporně jich odpovědělo 45,5 procenta.

Stropy odměn

                            Odpovídalo 123 vrcholných manažerů firem.

Jednoznačně pro zastropování vyznívají tyto tři kladné odpovědi:

„Platy zaměstnanců společností vlastněných orgány veřejné správy by měly být v rámci stanovených limitů. Je neuvěřitelné, že ředitel společnosti vlastněné státem může mít vyšší plat než ministr.“

Stropy nestačí. Mzda by měla být stejně jako v privátní sféře rozdělená na základní a pohyblivou složku. Současně by vláda měla stanovit základní kritéria pro výplatu pohyblivé složky a případných dalších odměn.“

Jejich platy by se měly odvíjet od standardů ve státní správě – od tabulkových mezd. Pokud se to manažerům nelíbí, ať ukážou své schopnosti v ziskové sféře, a nepletou se do veřejných služeb.

Platy by měl manažerům firem stanovovat akcionář. Pokud je blb jako vláda, může prodělečnému podniku (České dráhy) stanovovat platy pět set tisíc korun měsíčně, anebo výdělečnému podniku (ČEZ) odměny a benefity umožňující managementu vydělat několikanásobně víc než premiér. Totéž platí pro krajské a municipální podniky.“

Opačného názoru je následujících pět respondentů:

„Není třeba. Měl by stačit spíš zdravý rozum (a když jde o veřejné prostředky i veřejná kontrola) než byrokratické předpisy, nařízení a vyhlášky.
„Jen by se tím odměňování manažerů posunulo do šedé sféry a zvýšila motivace ke korupci.“

„Vláda by stropy stanovovat neměla. Měla by však konečně nechat projít parlamentem zákon o státních zaměstnancích a o ,nezaplevelování‘ ministerstev straníky. Hned by byl snazší dohled na tyto veřejné firmy a jejich vedení. I na komunální úrovni lze zneužívání čelit jen větší transparentností veřejné správy, nikoli pouze stropy pro mzdy a odměny.“

„Vše by však mělo být veřejné přístupné – včetně mezd a odměn. A měla by být jasná (i trestní) odpovědnost osob, které tyto firmy řídí, za hospodaření. Pak si nedovolí dávat mzdy a odměny mimo realitu.“

„O odborné úrovni Nečasovy vlády nemám valné mínění. Stačí jen připomenout, že například ministr průmyslu je lékař, ministr financí chemik či ministr práce a sociálních věcí šílený kybernetik. Má takové bláznivé složení nějaká jiná země na světě? Proto uvedu jednu poučku od Petera Druckera, světového guru managementu: ,Nelze najít dobře řízenou ziskovou firmu se špatnými manažery ani špatně řízenou firmu s dobrými manažery.‘

Problém politiků, jako je premiér Petr Nečas, spočívá především v tom, že nikdy v praxi nebyli, ani si nevydělali na vlastní náklady, natož aby vytvořili nějaký zisk. Petr Nečas se vlastně proslavil jen tím, že vyplácel astronomické odměny své ,poradkyni‘ za to, že dřela jako kůň. A tihle ,nýmandi‘ by chtěli mluvit do ohodnocování úspěšných manažerů? Není to špatný vtip?“

Další tři odpovědi jsou sice kladné, ale objevují se v nich výhrady:

„Vláda by se především měla zabývat jejich výší. Může-li ředitelům francouzských státních firem stačit 450 tisíc eur ročně, proč má český manažer dostávat víc než dvojnásobek? Je o tolik lepší, nebo je v tom něco jiného?“

„Pod podmínkou, že by na všech úrovních vznikly komise – nejlépe sedmičlenné –, které by posuzovaly návrhy na stropy a jejich plnění. A jejich členové by dostávali odměny z ušetřených peněz. Nenarušila by se tím struktura současných ,penězovodů‘.“

„Otázkou však zůstává, zda to vláda dokáže dobře posoudit.“

Skeptické jsou i další čtyři záporné odpovědi:

„Vláda by mela zvolit úplně jiný postup. Odměňování managementu, dozorčích rad, představenstva by měla projednávat a schvalovat valná hromada konkrétní společnosti, nikoli jen uzavřená jednání dozorčích rad. Tento princip kontroly veřejností je ve světě účinný, například americká vláda má pro své dodavatele podmínku, aby odměňování vrcholného managementu bylo veřejně projednávané.

Stát může stanovit obecná pravidla, třeba že odměna nemá být vyšší než sto procent všech peněžních požitků, například plat, pojištění, auto, telefon. Stát – vláda – může také říct, že maximální možnost nákupu akcií za nižší cenu činí dvojnásobek ročního platu nebo že zlatý padák je maximálně tři roční platy bez odměn. Nejhorší je přehledová tabulka za všechny statní firmy – kdo kolik bere.“

„Stropy jsou nesmysl, absolutní blbost. Nechápu, proč to někdo navrhuje. Je to čirý populismus. Pokud chci kvalitní lidi, musím je zaplatit. Pokud nechci kvalitní lidi, je mi to celkem jedno.

Státní, krajské a městské firmy mají řídit kvalitní lidé a mít právo na stejné manažery, jako jsou v soukromých firmách. Pokud někdo tvrdí opak, neví, o čem je řeč. I když jsou platy zastropované (jak se děje), vždy někdo někomu něco dorovnává, zpravidla lobbistické skupiny nebo jiná podnikatelská uskupení. Státní firmy mají platit stejně jako soukromé firmy, rozdíl mezi státní a soukromou firmou má být minimální.

Především by však žádné státní firmy být neměly. Stát by se měl zbavit firem, jako jsou ČSA nebo ČD, a nechat odměňování manažerů na soukromých vlastnících zdravě si konkurujících firem. Ve zbytku firem, které nelze snadno a efektivně prodat, by stát mohl stanovit stropy, pokud nevěří ministerstvu financí a vlastním zástupcům v dozorčích radách, které odměny stanovují.

Pokud firmy vlastní samosprávy, nemělo by být jejich vlastnické právo omezované. A za případně nepřiměřené odměny by se obce měly zodpovídat svým voličům. I v tomto případě bych však byl jako volič pro zrušení městských podniků, například doprava v Praze by se mohla otevřít soukromé konkurenci.“

Problém nespočívá ve stropech mezd, odměn a požitků, pominu-li naprosto nevkusné odměňování Martina Romana v ČEZ, které je propojené s financováním parlamentních politických stran (přesněji ČSSD a ODS) a hraničí s rozkrádáním státního majetku, ale ve způsobu výběru a dosazování manažerů státních, krajských a městských firem. Pokud budou posty manažerů státních a municipálních firem obsazované na základě transparentního výběrového řízení a pod kontrolou veřejnosti a médií, je to téměř záruka standardního fungování těchto firem. A nebudou ani excesy v odměňování manažerů.

Zatím se však od devadesátých let obsazují klíčové manažerské posty státních firem na základě korupce (včetně politické), přičemž hlavním úkolem takto dosazených manažerů není efektivně řídit tyto firmy, ale zajistit finance pro politické strany a jejich vrcholné představitele. Na řízení některých státních podniků včetně bank se podíleli a někde dosud podílejí představitelé organizovaného zločinu, který prorostl do nejvyšších pater politiky. Diskuse o stropech v odměňování je proto pouze účelovou kampaní, jež má odvést pozornost od skutečných problémů řízení a fungování státních firem včetně korupčního mechanismu dosazování vrcholných manažerů.

„V současném prostředí, v němž se většina zmiňovaného managementu většinou ,zajišťuje‘ jinou cestou sama, je to kontraproduktivní. Efekt může být opačný. Pořád se provádějí nějaká nesmyslná opatření, pro něž neexistuje právní a u nás ani morální rámec, a pak se divíme, že to nefunguje. Pokud se stropy schválí, půjde o další příklad.

Připomíná to směšný tanec v boji proti korupci. Kolikrát už byla přijata nová legislativa, která jí měla zabránit? A zjednodušeně řečeno, tendry visely (visí) na veřejných webech a kradlo se (krade se) z nich ,vesele‘ dál.

Kritikou nešetří ve svých kladných odpovědích ani tito čtyři vrcholní manažeři:

„Pokud už stát, kraje a města nějaké firmy vlastní, což je samo o sobě na pováženou, protože ,státem vlastněný podnikatelský subjekt‘ je oxymoron, pak by v nich měly zavést i pro management mzdové tarify. Podstatná část takových firem je ztrátová, a proto je ,vlastník‘ musí dotovat ze svého rozpočtu, v důsledku čehož si manažeři – ač si to někteří asi příliš neuvědomují – odnášejí ve svých mzdách peníze občanů, tedy daňových poplatníků. A jsou-li takové firmy výjimečně ziskové, pak i ten zisk patří občanům.

V obchodních společnostech rozhodují o mzdách manažerů jejich vlastníci. Firmy vlastněné státem, kraji či městy však bohužel řídí zkorumpovaný systém zastupitelské demokracie.

„Stropy měly být už dávno. Výše platů manažerů ve veřejné sféře je mimo ekonomický poměr k jimi vykonané práci, navíc jsou přehnané, a proto nemorální. Soukromý majitel ať si stanoví plat třeba deset milionů korun měsíčně, když to jeho firma vyprodukuje. Ve veřejné sféře je morální limit maximálně tři sta tisíc korun měsíčně. Ani v ČEZ nemá činnost jeho managementu vyšší hodnotu. Člověk nemůže fyzicky vyplodit víc.

V ČR máme navíc problém s opcemi, protože management ČEZ pohybem akcií vydělá obratem ruky miliony. V civilizovaném světě jde o trestný čin zneužití informací ve vnitřním styku. Je skandální žít v zemi, v níž učitel, lékař nebo zdravotní sestra dostávají malou almužnu, která ohrožuje chod odvětví, přičemž management státních firem se topí v nezasloužených penězích. Spoluvinné jsou politické strany, které zřejmě část těchto superplatů manažerů odčerpávají do svých černých fondů, což by byl opět trestný čin.“

Je to citlivá otázka, protože dozorčí a statutární orgány těchto společností jsou obsazované na základě politických dohod a rozhodnutí. A slouží více méně jako ,odměna věrným‘, přičemž se vytrácí jakákoli odbornost. Tím je daná i personální a mzdová politika, o které tyto orgány rozhodují.“

Odměny manažerů uvedených podniků by měly odpovídat tržnímu prostředí, tedy odměnám ve firmách v soukromé sféře. Za tímto účelem existuje celá řada platových studií různých odborných agentur a společností, které se zabývají odměňováním na základě různých srovnatelných kritérií, například míry odpovědnosti co do výše výnosů, počtu pracovníků, dosažených výsledků či splnění strategických cílů.

V případě nastavení uvedených postupů by nebylo třeba stanovovat žádné stropy, protože koridor, v němž by se odměny pohybovaly, by byl nastaven automaticky. Zároveň by se zabránilo v současné době praktikovanému ,uplácení‘ manažerů nelogicky stanovenými vysokými příjmy, jehož účelem zejména je zavázat si manažery, aby to nějakým jiným způsobem ,vraceli‘.