Každý má vazby – i advokáti. Proč jim proto bránit v kariéře žalobců?

Dle 70,8 procenta právníků oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE by státní zastupitelství neměla být uzavřená právníkům působícím v advokacii.

Odpovídalo 24 právníků a advokátů. foto: Česká pozice

Odpovídalo 24 právníků a advokátů.

ČESKÁ POZICE se v právním průzkumu zeptala na problém advokátů, kteří by se během kariéry chtěli stát státními zástupci. Inspiroval ji k tomu článek na serveru novinky.cz rekapitulující výroční zprávu o činnosti státního zastupitelství za rok 2010. Je pod ní podepsán nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a mimo jiné se v ní uvádí: „U vnějších profesí reálně hrozí vnášení do té doby vybudovaných vnějších vztahů a závislostí do soustavy státního zastupitelství, a tím i přímé ohrožování jeho nezávislosti a nestrannosti.“

Ač se Pavel Zeman vyjadřoval opatrně a výtku nesměřoval na žádnou konkrétní profesní skupinu, z kontextu je zřejmé, že jí implicitně mínil především advokáty. Za „chybné“ pak označil úvahy na téma „plošného“ přijímání právníků z jiných profesí na úkor takzvaných právních čekatelů, které si státní zastupitelství na výkon funkce nějakou dobu samo připravuje.

Právě s tím však respondenti oslovení v právním průzkumu ČESKÉ POZICE příliš nesouhlasili. A za příklad uváděli Německo, kde zájemci o místa soudců a státních zástupců musejí po základních právních profesích projít takzvaným kolečkem, aby poznali fungování práva z mnoha různých úhlů.

Dle těchto čtyř respondentů riziko přenosu vzájemných vazeb reálné není:

V případě profesionálů profesní a soukromé vazby nemohou ohrožovat výkon nové profese. Otázkou je, proč advokáti opouštějí toto svobodné povolání a stávají se závislými státními úředníky. Může to být buď proto, že nejsou profesionály, nebo proto, že se jako advokáti neuchytili a život státního zástupce je pro ně mnohem pohodlnější. Má totiž plat jistý a náklady hradí stát.“

„Státní zastupitelství, soudy ani správní úřady by neměly být uzavřené právníkům působícím do té doby v advokacii nebo v jiné roli v privátní sféře. Pokud je člověk profesionál, musí být schopný své role odlišit, a proto by nezávislost či nestrannost neměly být ohrožené. Naopak, obávám se, že izolací státní zástupci, soudci a úředníci ztratí kontakt s realitou, ať tím myslíme běžný život či každodenní byznys.

Klíčem je pečlivý výběr lidí obsazovaných do těchto funkcí. Ten by měl zajistit, že státním zástupcem či soudcem se stane pouze morálně integritní osoba. A je mi jedno, zda do té doby pracoval v justici nebo podnikal.“

Nerozumím obavě z ohrožení nezávislosti a nestrannosti státního zastupitelství. Kdybych chtěl být jízlivý, poznamenal bych, že aby bylo možné něco ohrozit, napřed by to muselo existovat…“

„Pavel Zeman se bojí, že by nově vnesené původní vazby advokátů mohly ohrozit původní profesní a soukromé vazby, které si mezitím stačili vybudovat státní zástupci. Obojí je blbost. Patrně si ,pan Nejvyšší‘ myslí, že se všichni chovají jako on.

To však neznamená, že by nemusely existovat profesní a soukromé vazby některých advokátů na některé státní zástupce a soudce. Vzájemné vazby advokátů jsou však zřejmě mnohem slabší než vzájemné vazby soudců nebo státních zástupců. Je to dáno i tím, že advokátů je tolik, že se jejich vzájemné vazby musejí rozmělňovat nejvíc ze všech právnických profesí. Navíc mezi advokáty panuje konkurenční prostředí, což o soudcích nebo státních zástupcích lze tvrdit jen omezeně.“

Opačného názoru jsou tito tři právníci:

„Stejně jako ostatní. Nezáleží ani tolik na bývalé profesi nového státního zástupce jako na jeho charakteru. O korektnosti současných státních zástupců si nedělám iluze, jako své nástupce si je vychovali bývalí prokurátoři.“

„Takové riziko existuje. Není však důvodem, proč advokáty z kandidátů na posty státních zástupců vyloučit. Je třeba posoudit riziko u jednotlivých kandidátů. Vše záleží na vnitřní integritě konkrétních jedinců, nikoli na jejich příslušnosti k určitému stavu. Systém ,výchovy‘ budoucích státních zástupců přímo státním zastupitelstvím však není ideální. Je to stejný problém jako u soudců.

Pokud se určitý právník stane státním zástupcem/soudcem, aniž by měl zkušenosti z dalších oblastí či profesí právní praxe, může to být na škodu jeho odbornému růstu. A v řadě případů se to na kvalitě jeho práce projeví negativně. V Německu například musí každý právník absolvovat ,kolečko‘ – stáže po určitá období v různých právnických profesích. Je to jedno z dobrých řešení.“

„Advokáti by si do svého nového povolání přinesli původní profesní a soukromé vazby. Před nástupem do funkce státního zástupce nežili ve vzduchoprázdnu a nelze po nich požadovat, aby v něm náhle začali žít. Záleží pak pouze na kvalitách každého jednotlivce, a nikoli advokátního stavu jako takového, zda se těmito vazbami nechá při výkonu své funkce ovlivnit.

Výroční zprávu jsem nečetl, ale když už se v ní Pavel Zeman opřel do advokátního stavu, zmiňuje se i o otázce, zda státní zástupci, kteří nepřišli z řad advokacie, žijí natolik bez vnějších vztahů a závislostí – de facto ve společenské a profesní izolaci –, že tím není ohrožovaná jejich nezávislost a nestrannost? Podobnou otázku by si bylo možné položit například u soudců nebo notářů.“

Jednoznačně vyznívají další dvě záporné odpovědi:

Každý má vazby, například rodinné, sousedské, školní či kamarádské. Pokud to nevadí v  soudnictví a v rozhodčím řízení, kde je mnoho advokátů, nebude to vadit ani ve státním zastupitelství. Vyloučit nelze samozřejmě nic, ale je to vždy lidské selhání. Nelze a priori říct, že advokáti budou nadbíhat svým bývalým klientům. Advokáti na rozdíl od profesionálních státních zástupců mají větší rozhled a víc vědí, jak fungují reálné ekonomické procesy a život. To je obrovská výhoda, která není doceňována.

Žádný advokát, který je příčetný, nebude riskovat pošpinění své kariéry soudce nebo státního zástupce kvůli osobním vazbám. Nevěřím tomu. To by musel být takový ,ranec‘, že by to stálo za to i ostatním. U většiny kauz je problém jinde – v úhlu pohledu. Nikdy není nic černé, nebo bílé. Vždy je to nějaká směs barev a úhly pohledu a zkušenosti z ní umějí vytvořit právní závěr. Pokud reálná situace umožňuje několik výkladů a úhlů pohledu, není to nic nezákonného.“

„Je tristní, jakým způsobem se verbují soudci a státní zástupci – hned po škole. Po 20 letech by snad mělo někomu dojít, že tito lidé musejí mít zkušenost s praxí a nemohou se soudci a státními zástupci narodit. Povinné kolečko v rámci dalších profesí je jednoznačně výhodou. Lidé mají nedobrovolně zasahovat do osudu jiných, až poněkud vyzrají.

Podívejme se do zemí, kde to funguje, například do Německa. Ať se provede anketa fungování v soudních sporech. Efektivita obou profesí je často dost nízká. Existuje skupina, která pracuje a velmi si jí vážím, ale je to často navzdory systému, který navíc ty příliš pracovité nemá rád.

Nezávislost našich institucí odpovídá úrovni politické kultury a chování. Korupce je de facto schvalovaná a považuje se za součást systému, za něco normálního. Bylo by zajímavé zjistit názory prezidenta Václava Klause na korupci a co s ní dělat. Stát nepatří nikomu a s takovým přístupem bude rozkraden.“

Dle této kladné odpovědi naopak advokáta sítě kontaktů a vazeb v podstatě živí: „Toto riziko považuji za reálné. Každý advokát si vytváří sítě kontaktů a vazeb, které ho v podstatě živí. Jeho prací je hájit jejich parciální zájmy. Je to třeba řešit ad hoc, a nikoli paušálně vyloučit advokáty z možnosti stát se státními zástupci. Je totiž mnoho advokátů, kteří se nad to dokážou povznést, nebo naopak jsou dobrými znalci práva, ale špatnými byznysmeny… Jinak souhlasím s tím, že v dané profesi budou obvykle nejlepší ti, kteří jsou pro ni vychovávaní. Vše bych však posuzoval případ od případu.“

Zajímavá analýza problému se objevila v této záporné odpovědi: „V určitých případech to riziko být může, a dokonce značné. Obecně však nelze advokáty ani příslušníky jiných právnických profesí a priori považovat za nevhodné a nebezpečné uchazeče. Výběrová řízení mají být otevřená a součástí kritérií pro výběr i motivační, osobnostní a bezpečnostní aspekty. A ty by se měly důkladně zkoumat.

Určitě není dobré, aby se do státního zastupitelství ,uklidil‘ neúspěšný, unavený či vyhořelý advokát. Státní zástupce musí mít také jakýsi ,sitzfleisch‘ – být schopný podávat dlouhodobě stabilní pracovní výkon v poměrně byrokratickém a pevnými pravidly řízeném systému. To může být problém pro některé bývalé advokáty, kteří jsou zvyklí na velkou míru nezávislosti.

Je rovněž nepřípustné, aby advokáta do státního zastupitelství ,vyslala‘ jeho mateřská advokátní kancelář či někdo jiný jako jakéhosi agenta, který se stane zdrojem interních informací a kontaktů. Po nově jmenovaném státním zástupci, který byl dříve advokátem, je třeba žádat, aby nejen formálně, ale i fakticky ukončil své předchozí angažmá. Bývalé kolegy nesmí zvýhodňovat třeba tím, že je bude neformálně doporučovat obviněným jako ,vhodné‘ obhájce.

Je také správné, aby státním zástupcem nebyl jmenován advokát, o němž mají zpravodajské služby důvěryhodné poznatky, že se při výkonu advokacie nad rámec svých profesních povinností příliš sblížil s prostředím organizovaného zločinu, byť ne natolik, že by se dopustil trestných činů. Pokud budou eliminovaná tato a podobná rizika, není důvod kohokoli z advokacie při ucházení se o funkci státního zástupce diskriminovat.

Advokát se v nové funkci zpravidla naučí procesní rutinu stejně, jako se v minulosti naučil advokátskému řemeslu. Právo je koneckonců jen jedno a vůbec není na škodu, když si právník v rámci kariéry vyzkouší různé profesní role. Uzavírání se jednotlivých právnických profesí naopak může vést k ,fachidiocii‘ a neodůvodněným pocitům profesní nadřazenosti.