Do zdravotního stavu manažerů nikomu nic není

Téměř tři čtvrtiny právníků si v právní anketě ČESKÉ POZICE myslí, že investoři nemají právo na informace o zdraví manažerů.

Odpovídalo 30 právníků a advokátů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 30 právníků a advokátů. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Odpovídalo 30 právníků a advokátů.

Otázka v právní anketě ČESKÉ POZICE souvisí s nedávným oznámením šéfa americké společnosti Apple Steva Jobse, že nastupuje na zdravotní dovolenou a nebude se podílet na jejím řízení. Jobs je významnou osobností, a proto zpráva vyvolala u investorů na trhu nervozitu. Zároveň rozproudila v USA debatu, má-li společnost Apple s ohledem na právo investorů na informace podrobně informovat o zdraví svého vrcholného manažera, nebo zda stačí strohé oznámení o jeho odchodu na zdravotní dovolenou.

ČESKÁ POZICE se zeptala českých právníků na jejich názor. V USA se názory liší. U tuzemských právníků však jednoznačně převládlo, že investoři nemají právo detailně zkoumat zdraví „svých“ manažerů. Snad i v důsledku znění otázky. Obsahovala totiž slovo „detailně“.

Právník, který patří k většině, odpověděl: „Obecně neměli. Jsem přesvědčen, že i v dnešní době existuje část života, která je výhradně soukromá, a nikomu do ní nic není. Například víra, zdraví, sexuální preference či důvody pro zálibu v nošení kostičkované kravaty na pruhované košili. Průběžné informování o zdravotním stavu vrcholných manažerů by navíc mohlo vyvolat neodůvodněnou nervozitu či naděje, a tím ovlivňovat ceny akcií. Současně však platí, že manažer je především správcem majetku společnosti a investorů. Pokud tedy zdravotní stav ovlivní schopnost daného manažera starat se o společnost a o majetek investorů, měl by je informovat aspoň o tom, na jak dlouho nebude moci funkci vykonávat a zda je reálný jeho návrat do ní.“

Rezolutně záporně odpověděl i další advokát: „Oznámení o zdravotních problémech manažerů a specifikace omezení, jež pro ně z toho vyplývá včetně třeba dlouhodobé absence, by měly stačit. Akcionáři veřejně obchodovatelných společností jsou něco jiného než občané státu. Ti mají právo na podrobnější informace o případných zdravotních problémech vedoucích ústavních představitelů. Pokud se to akcionářům nelíbí, mohou investovat jinde. Právo zaměstnance na zachování lékařského tajemství je silnější než právo akcionáře být informován.“

Střetu dvou odlišných práv si všiml i tento advokát: „Nikoli. Tím mám na mysli, že nikoli podrobně. Střetávají se dva okruhy práv. Právo na ochranu osobnosti a právo na informace pro akcionáře. Investiční veřejnost má právo vědět, zda jsou manažeři fyzicky a duševně způsobilí vykonávat funkci.“

Širší pohled, naprosto kritický, nabízí i tato záporná odpověď: „Tendence plíživě rozšiřovat hranice ,veřejného‘ na úkor ,soukromého‘ je pro dnešní společnost příznačná. Brzy budou podle šílených a bohužel vítězících regulátorů cestující v letadle povinně informováni o zdravotním stavu kapitána a posádky. Běda kapitánovi s křečovými žilami a třikrát běda stevardce s alergií na čokoládu. Žáci základních škol budou osvobození od výuky matematiky, bude-li jejich učitel stižen astigmatismem. Jediná kategorie onemocnění, o níž nebude možné podávat žádné zneklidňující informace, budou všechny přenosné choroby.

Doufám, že je zřejmé, že se vyjadřuji sarkasticky. Nicméně mám stále větší důvod k obavám, že právě k tomuto stavu směřujeme. Právního je na tom pramálo, vlastně jen technická stránka regulace. Problém je v tom, že právo se pajdavým krokem nepochopitelně a podlézavě snaží dohonit pseudomorálku. Omlouvám se i za politickou nekorektnost, neboť dnes možná nelze spojení ,pajdavý krok‘ bez následků použít.“

Další advokát si není jistý: „U této otázky váhám. Není totiž jednoznačně vyřešená ani v USA. Vznikla v souvislosti se zhoršeným zdravotním stavem Steva Jobse a klesajícím kurzem akcií společnosti Apple. Zdravotní stav vrcholného manažera společnosti je jeho osobní záležitostí. U kotované společnosti sice může být i kurzotvornou informací, ale z hlediska dvou protichůdných zájmů upřednostňuji spíše zachovat utajení informací o zdravotním stavu. Společností, které natolik – možná jen percepčně – závisejí na jedné osobě jako v případě Steva Jobse, není tak vysoký počet, aby se kvůli nim vytvářelo nové pravidlo. U nekotovaných společností bych spoléhal pouze na přirozené profesionální chování. Dotyčný manažer vše v tichosti otevřeně vyřeší s vlastníkem.“

Rozdílu mezi situací ve firmách, které šly s akciovou „kůží“ na trh, a ostatními si všímá i respondent, který odpověděl kladně: „Pokud by mělo jít o vrcholné manažery společnosti s akciemi přijatými k obchodování na regulovaném trhu, akcionáři/investoři by měli být informováni. Ale jen o podstatných záležitostech zdravotního stavu, nikoli detailně. Pouze však v rozsahu, nakolik tento stav může ovlivnit zdravotní způsobilost. Tedy například omezení pohyblivosti končetin, byť závažné, by nemělo být takovou informací. A naopak byť méně závažná choroba, jež však potenciálně vyžaduje delší hospitalizaci či změnu pracovního rytmu, by měla být předmětem informace.“

K „měkké“ kladné odpovědi dospěl tento advokát: „Měkké proto, že určit míru informací o zdravotním stavu vrcholných manažerů – pokud by měla být zákonem stanovena povinnost ji investorům poskytovat – bude technicky obtížné. Rovněž otázka okruhu takových manažerů by v našich podmínkách vyžadovala samostatnou diskusi. Zúžení jejich počtu striktně na členy představenstva – dozorčí rady snad jen v případě německého modelu – nemá zejména v českých podmínkách valný smysl. Pro investory cenné mozky a ruce však často ve společnostech nezastávají funkce v představenstvu. Výrazné zhoršení zdravotního stavu, které by delší dobu dané osobě neumožňovalo plný výkon funkce, by společnost měla oznamovat, aniž by musela uvádět podrobnosti například o nemoci a způsobu léčby či o prognózách. V případě závažného úrazu by se postup mohl trochu lišit.“

Osobní zkušenost poskytl následujícírespondent. Dle něhoby akcionáři, respektive obchodní společnosti, měli mít právo na informace o zdraví manažerů: „Když jsem se měl stát společníkem známé mezinárodní advokátní kanceláře, musel jsem prodělat zdravotní prohlídku kvůli potvrzení, že nemám žádné vážné zdravotní potíže. Považoval jsem to za legitimní postup firmy. Stejné právo na informace o zdravotním stavu partnera, jako mají osoby vstupující do manželství, by měly mít i osoby uzavírající jakoukoli formu obchodního ,sňatku‘. Následky nedostatečné informovanosti mohou být v obou případech podobné.