Ceska Pozice

Co zůstane na tomto světě po právníkovi?

Podle průzkumu ČESKÉ POZICE by se 82 procent oslovených právníků rozhodlo stejně jako před lety pro tuto svou dnešní profesi.

Odpovídalo 39 právníků a advokátů. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Odpovídalo 39 právníků a advokátů.

Průzkum ČESKÉ POZICE sice o nic takového neusiloval, nicméně tentokrát připomíná reklamu na právnické povolání. Více než 80 procent oslovených je se svým povoláním spokojeno. A kdyby se dnes museli rozhodovat stejně jako před lety, většina by si zvolila stejné povolání.

Nelze však přehlédnout, že si mnozí uvědomují, o kolik těžší by bylo se nyní v profesi prosadit. Dnešní absolventi práv na tom nejsou stejně dobře jako jejich o jednu či dvě generace starší kolegové. Tuzemský advokátní trh je v podstatě obsazený. Významné privatizace a s nimi i šance na rychlý kariérní vzestup skončily. Narostl i počet absolventů, kteří každoročně v Česku opustí právnické fakulty. Konkurence a nároky se zvýšily, potřeba práce však nikoli.

V odpovědích je možné zaznamenat nepřímou výtku výuce práva v Česku. A několik respondentů si postěžovalo, že by se sice opět pustili do studia paragrafů, ale přibrali by si ekonomii, případně obor investic. Těm se tuzemské právnické fakulty příliš nevěnují – prakticky vůbec –, právník se však s nimi v praxi nevyhnutelně „srazí“, ať už je advokátem, soudcem, či firemním právníkem. I z teoretického hlediska postrádá smysl „roztrhávat“ právo a ekonomii, jsou-li to v podstatě spojité nádoby.

S profesí právníka jsou spokojení tito dva respondenti:

„Před pár lety bych asi odpověděl záporně, po zkušenostech z managementu obchodní společnosti však odpovídám kladně. Když se mě lidé po návratu do advokátní kanceláře ptali na hodnocení a srovnání ,práva‘ a ,byznysu‘, často jsem odpovídal, že významným rozdílem je nezávislost. V právní praxi se mi totiž zdá mnohem větší než v korporátním byznysu. Trochu jinak je to asi ve zcela privátním byznysu.

V každém oboru sice na někom závisíte – například na klientech, zákaznících, akcionářích, partnerech či zaměstnancích –, ale v advokacii je volnost ,výměny‘ partnerů, především v případě klientů, mnohem větší a méně svazující. Když se advokátní činnost dobře sladí s rodinnou, je to docela paráda.

„Jako právník mám největší přehled o všech nesmyslech, jež Parlament schválí.“

Opačný názor se objevuje v následujících dvou odpovědích:

„Podruhé bych už do toho nešel. Být dnes právníkem je stejné jako běžet po mostě, který před vámi někdo rychle staví z toho, co mu zrovna přijde pod ruku, a za vámi se to celé zase bortí. Nechtěl bych poskytovat žádné služby, navíc natolik složité.

Dal bych se na výrobu nějakého obyčejného, ale potřebného produktu, třeba operačních roušek, papírových kapesníčků či pracovních rukavic. Dnes by mě nezajímaly žádné legislativní fantasmagorie, měl bych čistou hlavu a slunce v duši.

„Rozhodnutí stát se právníkem vůbec nelituji, protože před čtvrtstoletím, kdy jsem je učinil, bylo stoprocentně správné a umožnilo mi úžasnou kariéru i práci. Tu mám dodnes rád a naprosto mě naplňuje. Kdyby mi však dnes bylo 20 let, určitě bych se rozhodl studovat nějaký technický obor.

Mladých lidí, kteří studují nejen práva, ale i například ekonomii, bankovnictví či obchod je dnes totiž řádově víc, než je třeba k tomu, aby se většina z nich mohla smysluplně uplatnit a vybudovat si úspěšnou kariéru. Naopak technické obory k tomu skýtají obrovský prostor, a navíc kariéra v nich bude čím dal víc mezinárodně ,přenosná‘. Umožní to velkou míru svobody v rozhodování, v jaké zemi žít a pracovat.“

Další tři právníci sice odpovídají kladně, ale ke své profesi mají výhrady:

Občas mi vadí zbytečnosti, které jako právníci produkujeme. V příštím životě bych byla asi ředitelkou domova důchodců, dle mne je to optimální povolání. Přinášela bych lidem víc užitku a radosti.“

Má práce mě stále baví. To však neznamená, že občas nepociťuji frustraci, nejčastěji z nekvalitní práce soudů či správních orgánů. Nedělám si však iluze, že by tomu u jiné profese bylo jinak. Pokud bych si z jakéhokoli důvodu měl vybrat jinou profesi, byla by taková, při níž je výsledek práce hmatatelný. Například architekta, po kterém na rozdíl od právníka nezůstávají jen stohy popsaného papíru.“

„Byl bych právníkem, nebo bych chtěl být znovu právníkem, ale po zkušenostech z advokacie bych se možná stal soudcem.“

Podobně se vyjadřují tito dva právníci, nedokážou se však rozhodnout ani pro kladnou, ani pro zápornou odpověď:

„Dnes je situace výrazně jiná než před lety, kdy bylo právníků málo. Dnes právníky chrlí čtyři fakulty, státní správa je plná, justice také a zbývá advokacie. Advokátů je však jako smetí a většinou jde o živoření, nezíská-li mladý právník včas dostatečné zázemí, pokud možno už za studií. Navíc je dnes omezen jen na český dvoreček a s českým právem příliš ve světě neprorazí, ledaže by se zabýval právem mezinárodním.

Jsem rád, že se dnes nemusím rozhodovat, čím budu. S dnešními zkušenostmi bych se asi stal politikem, k tomu není třeba žádného zvláštního vzdělání.Postrádám však hroší kůži, a proto by lepší a užitečnější bylo být lékařem, který se uživí téměř na celém světě.“

„Jsem rád, že otázku teď nemusím řešit. Jako soudce vysokého soudu mě má práce docela baví. Je intelektuálně podnětná a různorodá a umožňuje přemýšlet systémově a o obecných pravidlech fungování práva. Přesahuje do řady mimoprávních oborů, kupodivu také do technických či přírodovědných. Navíc je vcelku zábavná a má i významný dopad na fungování společnosti. Dává mi svobodu ji vykonávat jen dle svého svědomí, bez jakéhokoli vnějšího tlaku a vkládat do ní v mezích právních pravidel i vlastní hodnotové postoje.

Jiná právní praxe mě neláká. Zažil jsem ji na nižších stupních soudů a jako student v advokacii a většinou jde o tvrdou rutinní dřinu pod velkým stresem, jenž často vzniká z nesmyslných důvodů. Právo a právničina jsou určitě třeba a bez nich by společnost fungovala hůře než s nimi. Velká věda s intelektuální hloubkou to však až na výjimky není.

Ač se nezřídka tváří vznešeně a sofistikovaně, ve skutečnosti jde o technologii výkonu moci a správy společnosti fungující na jednoduchých, až neuvěřitelně primitivních principech, které se několik tisíc let nezměnily. Oproti třeba teoretické fyzice a matematice či některým biologickým, chemickým nebo elektrotechnickým oborům to je disciplína, kterou může na obstojné úrovni vykonávat kdekdo.“

Také následující tři odpovědi jsou navzdory mírným pochybnostem o profesi právníka kladné:

Z mé zkušenosti zatím vyplývá, že pokud se advokát chová ke klientům solidně, rádi se vracejí a doporučují služby známým a přátelům. Práce tedy spíš přibývá. Pokud si však někdo myslí, že advokacií lze snadno zbohatnout, tak tuto teorii potvrdit nemohu. Dodržuje-li advokát právní a etické předpisy, většinou se mu snadný výdělek nenabízejí. A to je v pořádku.“

„Asi bych zvolil stejnou právnickou fakultu. Navzdory menším možnostem uchytit se v advokacii totiž poskytuje právnické vzdělání univerzálnější základy pro kariéru i v jiných oborech. Stačí se podívat třeba na Martina Romana.“

„Nelituji, je to zajímavé povolání. Koho nebaví, ať jde dělat něco jiného. Je krásné jít k podstatě věci, někdy úplně na dřeň. Je krásné vymýšlet strategii, struktury transakcí a odhadovat rizika. Je krásné být na jednáních a umět používat správné techniky.

Právo samo o sobě však nestačí, proto bych navíc zkusil vystudovat investiční bankovnictví nebo jinou formu investování. Je totiž nezbytné rozumět financování a znát jeho základy. Bez toho nelze být kvalitním právníkem. A navíc je třeba se naučit přemýšlet jako gauner. Pouze takový právník může uspět. Kdo zná myšlení gaunera, ochrání klienta.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.