Absurdní divadlo Lex Havel aneb Proč „nezaplevelovat“ právní řád

Podle většiny respondentů ankety ČESKÉ POZICE deklaratorní zákon o Václavu Havlovi do českého právního řádu nepatří.

Odpovídalo 40 právníků a advokátů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 40 právníků a advokátů. | foto: Česká pozice
Odpovídalo 40 právníků a advokátů.

„Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii,“ zní návrh zákona, který v pondělí 19. prosince, pouhý den po Havlově úmrtí, schválila na svém mimořádném jednání česká vláda. Návrh předloží Poslanecké sněmovně s žádostí, aby jej přijala ve zkráceném jednání, tedy hned v prvním čtení. Poslanci se ke svému prvnímu řádnému jednání sejdou poslední lednový den, zákon by tudíž mohl být přijat v březnu.

Podle premiéra Petra Nečase překračují Havlovy zásluhy hranice naší země. Patří k nejvýznamnějším osobnostem v novodobých dějinách, zasadil se o pád komunismu. Předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová považuje za důležité dát legislativním aktem najevo, jak moc si politici váží Havlovy prvořadé zásluhy na obnově svobodné demokratické země. Proto tedy Lex Havel.

Jaký mají na tuto iniciativu názor právníci oslovení v anketě ČESKÉ POZICE? Poněkud jiný, než zřejmě většina naší politické reprezentace. Víc než dvě třetiny respondentů si myslí, že deklaratorní zákon o Václavu Havlovi do našeho právního řádu nepatří.

Tento právník to říká stručně a jasně:

„To je fakt (že se Havel zasloužil o svobodu a demokracii) a netřeba k tomu mít zákon.“

Další respondent podotýká, že se v tomto případě politici poněkud míjejí svým posláním:

„Český právní řád je už tak dost zaplevelený. Zásluhy musejí zhodnotit historici a ne politici. Taková glorifikace začíná zavánět kultem osobnosti. Václav Havel byl skromný člověk a tohle by se mu zcela jistě nelíbilo.“

Čtveřice právníků se z odborného hlediska zamýšlí nad tím, proč Lex Havel v navrhované podobě do našeho právního řádu nepatří:

Politické deklarace jsou jedna věc a právní řád věc druhá. Myslím si, že ono módní označení ,zaplevelování‘ našeho právního řádu tímto způsobem je pro onen fenomén výstižné. Zákony tohoto typu vlastně z hlediska teorie státu a práva nejsou zákony. Bez ohledu na to, že vykazují formální znaky zákonů.“

„Nepatří. Neříkám to proto, že bych s tímto konkrétním výrokem nesouhlasil. Ale zákon je jedním z pramenů práva, a měl by proto upravovat obecně vymezenou oblast vztahů či skutečností, neměl by se vztahovat pouze na jednu konkrétní osobu. Je však třeba říci, že použití formy zákona pro takovouto deklaraci má v českém právním řádu již určitou tradici. Jako právník to sice nevnímám jako pozitivní jev, na druhou stranu se nedomnívám, že by to způsobilo nějakou vážnější újmu nebo škodu.“

„Nepatří tam ani podobné deklaratorní zákony o prezidentech Masarykovi či Benešovi. Takové výroky mají být tesány do kamene u vchodu do Poslanecké sněmovny nebo Senátu či na nádvoří Pražského hradu, ale nemají zaplevelovat právní řád. V zákonech mají být texty s jasným normativním významem, a ne politické proklamace, jakkoli zřejmě odpovídají aktuálnímu přesvědčení většiny národa.

Na druhé straně však někdy mají hodnotící soudy nebo proklamace cílů a žádoucího stavu i v zákonech svůj význam, například v § 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, či ještě typičtěji v Ústavě (viz třeba její Preambuli), neboť zde jde o interpretační pomůcky pro další, ,tvrdá‘ ustanovení zákonů, která s nimi souvisejí.“

„Ačkoliv se takový akt jako zákon tváří a je jako zákon označen, tedy ačkoliv to s pravděpodobností hraničící s jistotou a se známým anglickým rčením o tom, jak je to s fenoménem kachny, které kdysi zpopularizoval na zdejší scéně Miloš Zeman, zákon je, není součástí právního řádu, neboť se jím nic neřídí (a řád nepochybně je určen k tomu, aby se jím někdo řídil, i když u českého právního řádu to zní až opovážlivě).

Přitom to podle mne nevadí, protože taková společenská, politická, mravní etc. proklamace je docela určitě součástí českého (i širšího) společenského, politického, mravního etc. vědomí, a ostatně není první tohoto druhu v našich dějinách. Je jen škoda, že jazyk tak bohatý a národ pyšnící se takovými kulturními poklady nedokázal vymyslet jiný pojem pro označení tohoto hesla. Možná je to tím, že přemýšlení bylo ponecháno na politické reprezentaci. Kdyby zdejší filozofové, spisovatelé a další myslitelé vydali manifest podobného obsahu a kdyby jej otiskly na titulní straně všechny deníky, získal by ve veřejnosti nejspíš mnohem větší váhu, než když toto prohlášení vyjde ve Sbírce zákonů.

Na okraj: Není to ve skutečnosti otázka pro právníky, ba možná je poněkud kapciózní. Existují však stovky zákonů, u nichž by bylo třeba ptát se, zda patří do našeho právního řádu – a ty bohužel deklaratorní (stejně bych v ,havlovském zákonu‘ spíše viděl akt proklamativní) povahu nemají. Jejich analýzami by snad bylo možno zasloužit se alespoň nepatrně o svobodu a demokracii, a následovat tak příklady velkých mužů.“

Podle tohoto účastníka ankety je naopak odpověď (kladná) jasná, nicméně je o čem diskutovat:

„Brutálně řečeno, pokud je takový zákon ústavně souladnou cestou přijat, tak (do našeho právního řádu) patří. Tečka. Dura lex, sed lex. (Tvrdý zákon, ale zákon.)

Otázky ohledně takové normy však mohou znít i jinak. Zda jde vůbec o normu (= pravidlo chování). Asi moc ne. Mimochodem, oba prvorepublikové zákony k poctě Masaryka – č. 22/1930 Sb. a  č. 232/1935 Sb. – byly aspoň trochu i „o něčem“. Jeden o tesání do kamene, druhý o doživotním platu a sídle. Na rozdíl od Benešova zákona č. 292/2004 Sb. přijatého na bodácích (pardon, hlasech) současné levice, která se už s něčím takovým nenamáhala.

Nebo zda nepřichází příliš brzy, či zda nepřekračuje hranice vkusu – co bychom pak ale měli soudit o prvním ,masarykovském‘ zákonu, který si dokonce sám Masaryk spolupodepsal?

Jako vhodnou právní formu ocenění bych spíše viděl sněmovní usnesení než zákon. Na zásluhách by to neubralo. Ale v kontextu ,tradice‘ je asi lépe, že řada zákonů podobného typu není korunována nejvíce kontroverzním zákonem č. 292/2004 Sb.“

Tento respondent sice odpovídá „ne“, ale spatřuje v zákonu o Havlovi i jistou výhodu:

„Nepatří. Byť uznávám, že ze zákonů č. 22/1930 Sb. a č. 292/2004 Sb., které podobným způsobem ,uzákonily‘ zásluhy prezidentů Masaryka a Beneše, by se mohlo zdát, že patří. V prvním z výše uvedených se alespoň s tehdejší grácií poslanci usnesli též na dovětku: ,Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.‘ Představa poslanců hlasujících v případě Václava Havla o tom, že ,výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene odletové haly letiště Praha-Ruzyně‘, je však dost děsivá…

Obecně mně v dnešní době připadá ryze pompézní a dokonce i nedůstojné, aby parlament takto zásluhy kohokoli vtělil do obecně závazné právní normy – skutečné osobnosti něco podobného rozhodně nepotřebují. Snad jedinou výhodu takového zákona bych spatřoval v tom, že by byl v našem právním řádu patrně jediným zákonem, u kterého bychom měli jistotu, že jej nikdo nikdy neporuší… Vzhledem k textu jej totiž porušit nelze.“

Jeho kolega zase naznačuje, k jakým koncům by inflace deklaratorních zákonů mohla dospět:

„Bohužel toto je přežitek Rakouska. Ačkoliv přínos Václava Havla (či T. G. Masaryka a dalších) pro směřování a vývoj České republiky je nesporný, právní normy by měly regulovat chování, vztahy atd. Nikoli deklarovat morální přínos. Potom by mohlo být například uzákoněno, že ,Jaromír Jágr se zasloužil o mezinárodní věhlas ČR‘. Právní řád ČR je již tak velmi nabobtnalý, snažme se jej spíše zeštíhlit.“

Těmto čtyřem právníkům Lex Havel v českém právním řádu nevadí:

Není špatné, když jsou určité hodnoty sdílené celou společností a je to vyjádřeno takovouto oficiální formou.“

„Symboly mají někdy význam, totéž platí o tradici.“

„Obecně je to v pořádku, nicméně deklaratorní zákony by měly být vždy výjimkou a jejich přijímání by mělo být činěno po zralé úvaze. Odpověď je tedy ano, ale výjimečně.“

Ve výjimečných situacích může být právní norma nositelem určitého hodnotového vyjádření. Podobně je tomu například u preambule Ústavy.“

Nevadí ani tomuto respondentovi, ale z níže uvedených důvodů odpověděl „nevím“:

„V podstatě mi podobná prohlášení nevadí, ale také je nevnímám pozitivně, protože jsou to pouze politické hry, a myslím, že tak to vnímá i laická veřejnost.“

A ještě jedna poněkud rezignovaná kladná odpověď:

„Do našeho právního řádu je možné včlenit cokoli, už tak je dost zaplevelený. Ten zákon je samozřejmě nešťastný a pan prezident Havel si jej, myslím, nezasloužil. Jeho zásluhy jsou natolik zřejmé, že je skoro ostuda o nich psát zákon.“

Možná by sněmovna mohla ještě zákon o Václavu Havlovi vypilovat, jak navrhuje tento respondent:

„Patří, ale pouze pokud projde pozměňovací návrh, kde se za slovem ,demokracii‘ nahrazuje tečka textem ,a směje se nám, jaké tu hrajeme absurdní divadlo‘.“