Zelený strach o svět je součástí klimatické krize, nikoli její řešení

Zelení se chtějí starat o svět jako o své dítě, ačkoli je dávno dospělé. Možná je v této starosti zakuklená povýšenost a pýcha. Kéž by se starali raději sami o sebe. Na úrovni států to znamená starat se především o jejich suverenitu.

Tomáš Korda 20.5.2021
Klimatické změny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Klimatické změny. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Klimatické změny.

Na základě aforismu „někdy má ve své pýše větší strach o svět než o sebe“ pražského, německy píšícího spisovatele Franze Kafky (1883–1924) lze říct, že environmentalisté mají kvůli své pýše větší strach o svět než o sebe. Strach o svět je totiž elitářský a pyšný. Pokud však pýcha předchází pád, jak si jej představit, vyvolává-li existenciální klimatická krize obavu o budoucnost, lidstvo či Zemi? Co by se muselo přihodit, aby se zelení přestali strachovat a uklidnili se? Nic takového se zřejmě stát nemůže kvůli dvěma skutečnostem.

Za prvé, je to zdroj strachu zelených o svět – původně jej vyvolávaly jaderné zbraně, respektive atomové elektrárny, ale v uplynulých desetiletích oteplování Země. Za druhé, jelikož mezi vojenským a civilním využitím atomu vidí spíše rozdíl ve stupni než v kvalitě (Temelín je malý Černobyl a ten malá Hirošima), má toto jejich „myšlení napříč“ za následek, že civilní využití atomu nepovažují za hlavní, ne-li jedinou možnost, jak naplnit závazky pařížské klimatické konference.

Sebenaplňující se proroctví

Je-li energie z jádra tou jedinou, která projde uchem jehly klimatické krize, o čemž svědčí nefungující Energiewende, ale pro zelené znamená být jednou nohou v hrobě, stejně jako v současnosti fosilní paliva, pak je jejich strach nezničitelný. Obávají se totiž, že nelze včas splnit cíl udržitelnosti, přičemž odmítají jediný nástroj k jeho splnění – energii z jádra. Jde o začarovaný kruh, nebo dokonce o sebenaplňující se proroctví.

Civilizace zanikne, ale jen proto, že se o ni zelení obávají. Jako by si hráli na rodiče, kteří se donekonečna chtějí starat o svět jako o své dítě, ačkoli je dávno dospělé. Možná je v této starosti zakuklená povýšenost a pýcha. Kéž by se starali raději sami o sebe. Na úrovni států to znamená starat se především o jejich suverenitu, což v energetice v podstatě představuje výstavbu atomových elektráren.

Zelení se obávají, že nelze včas splnit cíl udržitelnosti, přičemž odmítají jediný nástroj k jeho splnění – energii z jádra. Jde o začarovaný kruh, nebo dokonce o sebenaplňující se proroctví.

Velká jaderná revoluce ve Francii v osmdesátých letech 20. století nebyla motivovaná starostí o svět, ale o státní suverenitu. Tato historická událost ukazuje, že kdyby se státy chovaly jako Francie, a nikoli jako Německo, a spíše se staraly samy o sebe a spolupracovaly na posilování vlastní suverenity, než vytvářely vzájemnou závislost, klimatická krize by dávno byla vyřešená.

Navíc by úspory vyvrátily tvrzení, že jaderná energie je drahá. To se stává dogmatem, pokud se nebere v úvahu, že je svým důsledkem. Příčinou vysoké ceny výstavby jaderných elektráren je nesystematičnost – že se budují ojediněle. Pokud jde o závislost na Číně, Rusku a USA, lze se jí také zbavit pouze jádrem – emigruje-li se z bídy za (energetickým) blahobytem, jen jádrem lze blahobyt přenést do celého světa.

Pro zelené je však mnohem pohodlnější setrvat ve své pýše – starat se spíše o svět, lidstvo či o budoucnost, než o státní suverenitu, o jejíchž pozitivních environmentálních dopadech je třeba začít přemýšlet. Zelený strach o svět je součástí klimatické krize, nikoli její řešení.

Počet příspěvků: 5, poslední 23.5.2021 02:05 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.