Zbavuje-li se vláda odpovědnosti za pandemii, přestává jí být

Česká vláda by se neměla liberálně lekat své suverenity a svou odpovědnost za celek vyhazovat na ulici jako nedopalek na bedra nás všech.

Totalitní lídr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Totalitní lídr. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Totalitní lídr.

Stát a společnost jsou ve velké krizi v důsledku koronavirové pandemie. Abych byl přesnější, vir za nic nemůže, nýbrž způsob, jímž na něj reagujeme. Stejně jako po Mnichovu reagujeme i dnes spíše politikou letargie, než abychom šli do sebe a nastoupila politika činu. U lidí roste agresivita, zlost, rozčarování, nevraživost. Poslední zbytky trpělivosti mizí. Vzývá se solidarita, jež se však nepozorovaně každým okamžikem může převrátit ve strach z druhého.

Sociální infrastruktura, o kterou se celou vahou svého života opíráme, ztrácí stabilitu a stává se nesamozřejmou. Například zájmy zdravotní sestry a hospodského se v rámci této upadající infrastruktury staly nesmiřitelné. Na vině je liberální nepolitické myšlení, neboť je pouze rádoby politické. Od svých počátků v 17. století myslí více méně stejně a dodnes se pozná dle jedné věci: nedokáže se intelektuálně vyrovnat s anglickým politickým filozofem Thomasem Hobbesem (1588–1679), respektive jeho pojmem suveréna.

Pouze suverén

Právě se státní suverenitou má liberál problém a neví si s ní rady – vyhýbá se jí. Nevyrovnanost si pak kompenzuje řečmi, které musíme stále dokola poslouchat – chybějí elity, vládnou pseudoelity či nemáme skutečné autority. Odkud by se mohli vzít, když se myslí liberálně. Suverén je totiž nejspíše nepřijatelný, protože zbavuje jednotlivce odpovědnosti za společnost a bere ji všechnu na sebe. A tímto vyvlastněním odpovědnosti činí lid paradoxně za sebe odpovědným.

Díky pojmu suverén za celek nese odpovědnost a vždy ji může nést pouze jeden, nikoli všichni. Netvoří jej totiž všichni, ale pouze jeden – suverén. V poslední instanci neboli v krizi společnost neexistuje, jen suverén. My neexistujeme, jen vláda a my v ní. Její konec je i náš.

Díky pojmu suverén za celek nese odpovědnost a vždy ji může nést pouze jeden, nikoli všichni. Netvoří jej totiž všichni, ale pouze jeden – suverén. V poslední instanci neboli v krizi společnost neexistuje, jen suverén. My neexistujeme, jen vláda a my v ní. Její konec je i náš. Ona drží od nás vyvlastněnou odpovědnost za celek. V dějinách se sice odpovědnost za celek vymáhala násilím, ale demokracie klade nárok vzdávat se jí ve prospěch vlády dobrovolně, svobodně – je výrazem vědomí každého, že nikdo nenese a nemůže nést odpovědnost za celek.

V současné krizi se zdá, že se vláda stává liberální. Vzdává se suverenity a ze sebe svaluje odpovědnost na všechny. Svá opatření mění ad hoc. Za Miroslava Kalouska se vláda pyšnila odpovědností – i když pouze rozpočtovou. Nyní vláda (v jiném složení) vykřikuje liberálně‑anarchistické řeči, že si za současnou polízanici můžeme všichni svou nesolidaritou a neukázněností, že opatření proti covidu jsou prý víceméně maximálně přísná, jen my všichni tady dole je nedodržujeme, ergo za to všechno můžeme.

Jsme Češi

Německý dramatik Bertolt Brecht (1898–1956) se zeptal: „Nebylo by lepší, aby vláda lid rozpustila a zvolila si nový?“ Jistěže ano, bylo by lepší, kdybychom třeba byli Němci, Rakušané, Finové, Norové, Dánové, Američané, Italové či Řekové, zkrátka bylo by pěkné, kdybychom nebyli Češi. Jenže my jsme Češi. Zdá se však, že to vláda neví, protože kdyby to věděla, nechovala by se, jako bychom byli Němci, Norové, Švédové, Francouzi či Američané.

Bylo by lepší, kdybychom třeba byli Němci, Rakušané, Finové, Norové, Dánové, Američané, Italové či Řekové. Jenže my jsme Češi. Zdá se však, že to vláda neví, protože kdyby to věděla, nechovala by se, jako bychom byli Němci, Norové, Švédové, Francouzi či Američané.

Zbavuje-li se vláda odpovědnosti a přehazuje ji na nás, přestává jí být. Podobnou situaci zažila revoluční Francie, která se stala svědkem, jak na homeoffice detašovaný toho času ještě král Ludvík XVI. (1754–1793) se pokusil utéct ze své země. Chtěl opustit svou vlast, nechat ji napospas. Nenuceně ze strachu z vlastního lidu se jako soukromá osoba vzdal politické odpovědnosti. Sám se svým útěkem symbolicky jako král popravil, přestal jím být. Svým činem pobouřil svou zemi.

Po této své symbolické sebevraždě byl proto později fyzicky popraven nikoli už jako král, ale jako občan Ludvík Kapet. Trenažér Francouzské revoluce by proto měl být výstrahou naší vládě, že nemá opouštět svou vlast, vlastní lid, a jednat přiměřeně jeho charakteru a nelámat nad ním hůl, přestože on ji láme nad ní. Neměla by se liberálně lekat své suverenity a svou odpovědnost za celek vyhazovat na ulici jako nedopalek na bedra nás všech.