Ceska Pozice

Západ by měl snížit ambice spojené s Afghánistánem a západní Afrikou

Po 20 letech odejdou z Afghánistánu američtí vojáci a jejich spojenci. Dopadli jsme stejně jako předtím Sovětský svaz a ještě předtím Velká Británie. Tuto zemi lze celkem snadno obsadit, ale zajistit její dobrou správu a bezpečnost nikoli. Nebo se to dosud nikomu dlouhodobě nepodařilo.

Američané na základně v Afghánistánu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Američané na základně v Afghánistánu | foto: ČTK
Američané na základně v Afghánistánu

Stažení vojáků ze západní Afriky i z Afghánistánu přinese hodně problémů a utrpení. Západ by ale měl snížit své ambice spojené s touto částí světa. A místo velkolepých a nákladných vládních programů dát přednost dílčím a skromnějším rozvojovým projektům. Britský fyzik James Lovelock přišel v roce 2006 s myšlenkou udržitelného ústupu. Má být alternativou k dlouhodobě udržitelnému rozvoji, jehož prosazení bude možná nad naše síly: „Už je pozdě na trvale udržitelný rozvoj, potřebujeme udržitelný ústup.“

Naši situaci přirovnává k Napoleonovu tragickému tažení na Moskvu v roce 1812, kdy včas ustoupit před začátkem zimy bylo to nejrozumnější, co měl Napoleon udělat, ale neudělal. Západ je dnes v podobné situaci ve vztahu k některým problematickým (především islámským) rozvojovým zemím.
Po 20 letech odejdou z Afghánistánu američtí vojáci a jejich spojenci. Dopadli jsme stejně jako předtím Sovětský svaz a ještě předtím (v koloniální době) Velká Británie. Tuto zemi lze celkem snadno obsadit, ale zajistit dobrou správu území a bezpečnost nikoli. Nebo se to zatím ještě nikomu dlouhodobě nepodařilo.

Lítost

Pokud válka a kmenové či občanské nepokoje trvají příliš dlouho, lidé začnou takovou situaci vnímat jako normální. Za svou mizérii začnou obviňovat cizáky, protože hledání vnějšího nepřítele (kdo za to může) je psychologicky snadnější, než si přiznat vlastní chyby a selhání. Afghánistán se podílí 90 procenty na celosvětové produkci heroinu a zároveň patří mezi deset nejchudších států světa, očekávaná délka života dosahuje pouhých 53 let. Tálibán už nyní rozšiřuje svůj vliv v provinciích a po odchodu Američanů nejspíše padne vláda.

Člověku je líto všeho toho utrpení místních obyvatel, ztracených životů vojáků i stovek miliard dolarů, které se daly využít jinde, jinak a lépe. Ale dobré řešení nejspíše v případě Afghánistánu neexistovalo a neexistuje. Novou základnou islámských teroristů se stává Afrika, především země Sahelu.

Člověku je líto všeho toho utrpení místních obyvatel, ztracených životů vojáků i stovek miliard dolarů, které se daly využít jinde, jinak a lépe. Ale dobré řešení nejspíše v případě Afghánistánu neexistovalo a neexistuje. Novou základnou islámských teroristů se stává Afrika, především země Sahelu (pásmo jižně od Sahary táhnoucí se celým kontinentem od východu na západ). Zde se angažovala především Francie, která jako bývalá koloniální mocnost pociťuje díl odpovědnosti za situaci v Mali, Nigérii, Čadu a dalších zemích.

Nyní se Francie rozhodla stáhnout většinu ze svých pěti tisíc vojáků domů a slova prezidenta Emmanuela Macrona jsou nebývale upřímná: „Trvalá přítomnost francouzských vojsk nemůže nahrazovat neschopnost místních vlád starat se o své vlastní záležitosti.“ Africké země jsou už desítky let svobodné, a tedy odpovědné za svůj osud. Navzdory tomu se jejich vlády neustále vymlouvají na dědictví kolonialismu a dožadují se další pomoci.

Po stažení francouzských vojsk se i zde výrazně zhorší bezpečnostní situace, někde se možná islamisté či přímo teroristé chopí vlády nad částí území. Ale jiné cesty asi není. A opět, jako v Afghánistánu, člověku je líto utrpení domorodců, kteří nebudou mít šanci v prostředí brutálního násilí zlepšit svůj úděl. Aspoň nějaký čas to tak nejspíše bude.

Přání odtržené od reality

Kdysi jsem byl fascinován Programem evropské obnovy, známým jako Marshallův plán. Ten trval jen necelé čtyři roky, utratilo se 13,3 miliardy dolarů (v dnešní hodnotě asi 140 miliard dolarů) a přispěl zásadně k prosperitě a bezpečnosti západní Evropy. Myslel jsem si, že obdobný plán by se dal provést i dnes jako komplexní, koordinovaný a na budoucnost orientovaný program rozvojové pomoci méně rozvinutým zemím Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

V roce 1992, na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro, přišly rozvojové země s požadavkem, že pro naplňování Agendy 21 (program pro směřování k udržitelnému rozvoji) potřebují od rozvinutých zemí ročně 125 miliard dolarů. Je to hezký příklad přání odtrženého od reality, navíc bez náznaku vlastní odpovědnosti.

Ten nápad nebyl úplně mimo realitu, mluvil o něm i viceprezident USA Albert Gore, bývalý jihoafrický prezident Frederik Willem de Klerk a další. Dnes jsem vůči takovému plánu o hodně skeptičtější, i kdyby se jej nějakým zázrakem podařilo prosadit. Tvůrci původního plánu, prezident Harry Truman (1884–1972) a státní tajemník George Marshall (1880–1959), trvali na tom, že iniciativa musí vzejít z Evropy, proto každý stát vypočítal své výdaje, které bude na rekonstrukci hospodářství potřebovat.

Byla dohodnuta částka 19 miliard dolarů, ale utratilo se jen 13,3 miliardy. Dnes by to dopadlo nejspíše opačně. Požadavky příjemců pomoci by byly nekončící a nekonečné, výsledky slabé a problematické a zhruba třetinu peněz by spotřebovaly dárcovské země na organizaci, administrativu a poradenskou činnost.

V roce 1992, na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro, přišly rozvojové země s požadavkem, že pro naplňování Agendy 21 (program pro směřování k udržitelnému rozvoji) potřebují od rozvinutých zemí ročně 125 miliard dolarů. Je to hezký příklad přání odtrženého od reality, navíc bez náznaku vlastní odpovědnosti.

Začátek nové cesty

Ani do budoucna bychom neměli rezignovat na to, co se děje v Afghánistánu, Mali, Nigeru, Čadu a dalších chudých rozvojových zemích. Ale možná je načase radikálně snížit své ambice a očekávání. Místo velkolepých a nákladných programů bude lepší se orientovat na dílčí a skromnější rozvojové projekty prováděné spíše nevládními organizacemi (u nás například Člověk v tísni) než vládními agenturami.

Stažení vojáků z Afghánistánu i ze západní Afriky přinese hodně zmatků a více utrpení místním lidem. V dlouhodobějším horizontu je to ale možná počátek nové a nadějnější cesty, abychom se stali (dárci i příjemci pomoci) více hledači a méně plánovači.

Americký ekonom William Easterly napsal před 15 lety pozoruhodnou knihu Břímě bílého muže (s podtitulem Proč pomoc Západu Třetímu světu selhává?). V ní mluví o selhání takzvaných plánovačů a úspěchu hledačů. Plánovači jsou zastánci tradičního přístupu pomoci chudým zemím, který vedl od idealismu a velkých vyhlídek přes neuspokojivé výsledky až k cynickému odporu. Naopak hledači se zaměřují na drobnější projekty, kde existuje bezprostřední zpětná vazba a odpovědnost za výsledek.

Easterly uvádí, že bychom měli přestat vojensky zasahovat a místo rozmazlování špatných vlád poskytnout více příležitostí jednotlivcům. Stažení vojáků z Afghánistánu i ze západní Afriky přinese hodně zmatků a více utrpení místním lidem. V dlouhodobějším horizontu je to ale možná počátek nové a nadějnější cesty, abychom se stali (dárci i příjemci pomoci) více hledači a méně plánovači.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.