Ceska Pozice

Zadlužováním budoucích generací koronavirovou krizi nepřekonáme

Evropská komise chce členským zemím EU poskytnout na obnovu ekonomik 750 miliard eur a ty by měly částku splácet po roce 2027 30 let – ukázkový příklad útěku před přítomností do budoucnosti.

Evropská unie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evropská unie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Evropská unie.

Demokracie může trvat, pouze než si voliči uvědomí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet veřejné pokladny. Od tohoto momentu většina volí kandidáty, kteří slíbí nejvíce výhod na účet veřejných financí, což má za následek, že demokracie zkolabuje následkem finanční nezodpovědnosti. Následuje vždy diktatura. Tento výrok připisovaný skotskému spisovateli a historikovi Alexandru Fraserovi Tytlerovi (1747–1813) je dnes aktuálnější než kdy dříve.

Před pandemií koronaviru se státní dluh České republiky pohyboval kolem 1600 miliard korun. Podíl mojí pětičlenné rodiny na tomto dluhu tedy činí 800 tisíc korun. Kdybych tyto peníze dlužil někomu blízkému, nervozita by mi nedala spát a v noci bych se budil s oroseným čelem. Ale státní dluh je všem lhostejný. Je to jen jakési číslo, které je navíc natolik velké, že si ho ani nepředstavíme.

Žádné klidně časy

Už před covidem-19, v době báječné ekonomické konjunktury, jsme nedokázali hospodařit lépe než se 40miliardovým ročním deficitem. Teď máme po první vlně pandemie (bude-li další, nikdo neví) a stali jsme se, co se zadlužování týče, naprosto „odbrzděnými“. Letošní plánovaný deficit státního rozpočtu narostl nejdříve ze 40 miliard na 100 miliard korun, pak na 300 miliard, až se zastavil na 500 miliardách korun. A co hůře, v příštích letech prý máme také počítat s výraznými deficity v řádu stovek miliard. Nejsme sami. Do velkých deficitů jdou země dnes mnohem zadluženější, například Itálie.

Pokud by někdo mohl zaručit, že po několikaměsíční koronavirové kalamitě nás čekají desetiletí stability a „klidu na práci“, možná by se současné zadlužování dalo ustát. Jenže žádné klidně časy nás nečekají, právě naopak.

Evropská komise chce členským zemím EU poskytnout na obnovu ekonomik astronomických 750 miliard eur a členské státy by měly tuto částku splácet po roce 2027 třicet let. To je ukázkový příklad útěku před přítomností do budoucnosti. Do reality tím ve velkém uvádíme reklamní slogan „žijte dnes, plaťte zítra“. Političtí představitelé na všech úrovních mají nyní extrémně těžkou úlohu, jak pomoci zachránit podnikatele, živnostníky i pracovní místa pro zaměstnance. Ale neomezené a bezstarostné zadlužování budoucích generací tou cestou určitě není.

Pokud by někdo mohl zaručit, že po několikaměsíční koronavirové kalamitě nás čekají desetiletí stability a „klidu na práci“, možná by se současné zadlužování dalo ustát (i když utrácení a život na dluh jsou silně návykové). Jenže žádné klidně časy nás nečekají, právě naopak. Pandemie koronaviru je relativně krátkodobá záležitost. Ale klimatická změna? To je jiná káva. Pravda, změna klimatu je pro mnoho lidí příliš složitá, komplexní a nejistá záležitost. Ale co její dílčí projevy, u nás třeba sucho? Tomu už většina z nás rozumí (nebo alespoň tuší), co to může znamenat. A není to jen sucho.

Jinde ve světě v důsledku měnícího se klimatu čelí záplavám (například západní pobřeží Jižní Ameriky), požárům (Austrálie), tajícím ledovcům (Grónsko). Kolik jsme ochotní se zadlužit na boj se suchem? A kolik miliard budou v kompenzacích či dotacích požadovat zemědělci a další dotčené skupiny lidí? Další výzvou je kůrovcová kalamita. Je jedno, co byly hlavní spouštěcí faktory (monokultury jehličnanů, kyselé deště, změna klimatu).

Jiné modly

Podstatné je, že zejména o smrkové monokultury přijdeme, a než si příroda najde novou rovnováhu (snad i s naší pomocí), potrvá to mnoho desetiletí. Zatím lesohospodáři požadují kompenzace ve výši pěti miliard korun, ale to zdaleka stačit nebude. Vláda také „zkušeně“ využila současné krize, aby protlačila plán, který by se jí za normálních časů podařilo uskutečnit jen obtížně – na stavbu dalšího bloku v jaderné elektrárně Dukovany půjčí ČEZ zhruba 160 miliard korun (podle zkušeností ve světě však náklady na výstavbu vždy výrazně prodraží).

Bezprecedentní úspěch západní civilizace byl dle Američana Lawrence E. Harrisona založen na čtyřech hlavních faktorech – míře sociální důvěry ve společnosti, náročnosti etického systému, výkonu autority (dobrém vládnutí) a zaměření na soustavnou práci, inovace, úspory a zisk. Nyní máme jiné modly: bezbřehé zadlužování a neomezenou spotřebu. Uvidíme, kam nás to zavede.

Navíc na sebe bere drsné riziko – po roce 2036 bude stát kupovat od ČEZ elektřinu za stanovené ceny a pak ji bude prodávat na trhu. Pro ČEZ je to báječný ziskový podnik s nulovým rizikem. Stát na sebe naopak bere rizika, že pokud se výroba nebude vyplácet, bude trvale ve ztrátě. Ale kdo by se tím dnes trápil, když s takovou lehkostí žonglujeme se stovkami miliard? Dodejme, že ani mezinárodní situace nebude v první polovině 21. století klidná. Především kvůli klimatické změně nebudou zemědělci schopní vyprodukovat dostatek relativně levných potravin.

Důsledkem bude jejich zdražování (nejen) v chudých rozvojových zemích. To spustí (nebo spíše dále prohloubí) vlnu nepokojů, občanských válek a rozšíří se řady fakticky zhroucených, respektive nefunkčních států. To zase bude mít vliv na sílící migraci do Evropy a Severní Ameriky. V této situaci bude navíc pokračovat permanentní snaha Číny, Ruska a některých islámských zemí (například Írán, Turecko) destabilizovat Evropu, respektive celou západní civilizaci. Pokud někoho zajímá, co s tím, mám jedinou poctivou odpověď: „Nevím.“

I když zatím nevíme, jak z této šlamastyky ven, znervózňuje mě ta neuvěřitelná lehkost zadlužování příštích generací. Bezprecedentní úspěch západní civilizace byl dle Američana Lawrence E. Harrisona (1932–2015) založen na čtyřech hlavních faktorech – míře sociální důvěry ve společnosti, náročnosti etického systému, výkonu autority (dobrém vládnutí) a zaměření na soustavnou práci, inovace, úspory a zisk. Nyní máme jiné modly: bezbřehé zadlužování a neomezenou spotřebu. Uvidíme, kam nás to zavede.Možná je nejvyšší čas začít brát Tytlerovo 200 let staré varování smrtelně vážně.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.