Vyřešila by problémy dnešního světa změna systému?

Snaha o vynucení politické ideologie, která prosadí environmentální agendu na úkor svobody jednotlivce a jeho potřeb, je nejen nebezpečná, ale i protisociální. Je na politicích všech názorů a ideologií, aby ji demaskovali a opustili. Skutečné řešení společenských problémů a nešvarů je pouze jediné – poctivá a vytrvalá práce, píše Vojtěch Bednář.

Příroda a životní prostředí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Příroda a životní prostředí. | foto: René Jakl.Reprofoto
Příroda a životní prostředí.

Nedaly by se problémy současného světa, jako je krize politiky, důvěry, ekonomiky či kapitalismu, vyřešit radikální změnou systému? Takovou, která by byla založená na proměně hodnot od materiálních k environmentálním a z níž by vyplývala změna praktické politiky?

Existuje sice řada snah o uvedení této proměny hodnot do života, ale v praxi způsobí více škody než užitku. Jde totiž o utopické představy.

Destruktivní představa

Idea vyřešení nejen skutečných, ale i údajných civilizačních problémů systémovou změnou založenou na proměně hodnot není nová. V různých podobách o ni usilovala hnutí, která můžeme datovat do středověku, a pokud bychom zůstali u spekulací, pak i později. Nikdy se neuplatnila, protože jí nebylo dopřáno vážnějšího sluchu, a tam kde bylo, byly následky katastrofální.

Snaha vnutit lidem představu, že mají „odložit sobectví, a myslet jen na přírodu“, je sice krásná, ale destruktivní. Jde o takzvaný „eko“ přístup.

Navzdory tomu má dnes tato systémová změna možná více posluchačů než kdykoli v minulosti. A nejsou to jen extrémní environmentální hnutí, většinou podzemní, jež se občas pokoušejí uplatnit v reálné politice. Její ozvěnu, a někdy i konkrétní formy najdeme v současné evropské realitě.

Představa, že pokud by se podařilo – nejlépe centrálně a shora – přimět lidi, aby „odložili sobectví, a mysleli jen na přírodu“, je krásná. Snaha jim ji vnutit, popoháněná bezpočtem aktivistických organizací ekology počínaje, feministkami a cyklistickým hnutím ani zdaleka nekonče, je však destruktivní. Budu tomu souhrnně říkat „eko“ přístup, čímž nemyslím ekologii, ale doktrínu, která se za ní schovává a jež chce změnit svět.

Většina seriózních politiků k „eko“ zaujímá jeden ze dvou přístupů:

  • První z nich spočívá v tom, že ho vnímají jako módní doktrínu, agendu doby. Svá témata se mu snaží přizpůsobovat, a tím ukázat, jak jsou „zelení“, tedy nesobečtí. Dělají to z nutnosti, a je to jiná forma toho, čemu se v marketingu říká greenwashing – dezinformace šířená organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sama sebe.
  • Druhý pak v tom, že doktríně, že „eko“ je možné lidem vnutit, protože je přece založená na zdravém rozumu, a že jde o přežití všech, skutečně věří.

První přístup je trochu pokrytecký, ale těžko se jim divit, druhý pak ryzí službou ďáblovi.

Potřeby jedince a společnost

Lidská společnost se skládá z malých celků, a ty z jednotlivců. Kdybychom se snažili co nejvíce dekódovat důvody, proč jedinci vytvářejí vyšší stavební prvky, jejich raison d’etre, budeme na konci řetězce příčin a důsledků nacházet jejich potřeby – přežít, být chráněn, rozmnožovat se a udržovat své vědomí, kulturu.

Řada očekávání, jež na jedince klade společnost, se zdají v rozporu s jeho vnitřními potřebami, ale ve skutečnosti tomu tak není

Dokonce potřeby spirituální a ryze sociální, jako je sloužit společnosti, chcete-li být prospěšný, jsou stále potřebou jednotlivce, a ten vůči ní vyvíjí činnost kvůli vnitřnímu uspokojení. Prakticky každou činnost, kterou vykonává, vztahuje k těmto svým potřebám.

Řada očekávání, jež na jedince klade společnost, se zdají v rozporu s jeho vnitřními potřebami, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jednak proto, že potřeby vzájemně rezonují, jednak proto, že za potřebami společnosti nachází v přenesené podobě vlastní. Například, proč by měl jít do války, když se mu nechce, a bojí se o život, lze obhajovat potřebou ochrany jeho rodiny.

Ani pak se mu tato představa nebude líbit, ale půjde o konflikt dvou vlastních potřeb, s nímž se mnohem lépe vyrovná. Jinak řečeno, každý vnější požadavek, každé omezení, každé očekávání, je vztaženo v konečném důsledku k jednotlivci, protože společnost, která je na něho klade, vyvěrá z něho samotného.

Intelektuální konstrukt

Snaha o chování, jež je vůči prostředí šetrné a racionální, je zakotvena v potřebě jedince udržet svou existenci za časový horizont aktuální spotřeby. Zeptáte-li se lidí, proč třídí odpad, odpověď často zní, aby jejich děti žily v čistém světě. Je to sice poněkud naivní, ale odůvodnitelné.

Snaha o vynucení chování, o které se snaží „eko“ přístup, kvůli potřebám racionální není, a to ani přímo, ani přeneseně. Jde pouze o intelektuální konstrukt.

Snaha o vynucení chování, o které se snaží „eko“ přístup, kvůli potřebám racionální není, a to ani přímo, ani přeneseně. Jde pouze o intelektuální konstrukt, a jako každý jiný takový konstrukt jej lidé s přirozeným rozumem snadno rozpoznají. A nejen to. Jde proti uspokojování potřeb jednotlivce, když mu ty domněle společenské nadřazuje ne proto, že jsou od nich odvozeny, ale protože je prohlašuje za něco vyššího, transcendentního.

Za hezkými slovy o míru, lásce, souznění a socialismu s byrokratickou tváří se proto skrývá systém, který se snaží své občany zotročit, a environmentální zodpovědnost k tomu používá coby zástěrku stejně, jako se v minulosti zneužívalo křesťanské náboženství, marxistická filozofie nebo dogma o neřízeném, voluntaristickém trhu.

Zdravý rozum a šetrnost k prostředí

Snaha o vynucení politické ideologie, která prosadí environmentální agendu na úkor svobody jednotlivce a jeho potřeb, je nejen nebezpečná, ale i protisociální. Je na politicích všech názorů a ideologií, aby jí demaskovali a opustili. Skutečné řešení společenských problémů a nešvarů je pouze jediné – poctivá a vytrvalá práce.

Každý člověk se zdravým rozumem se chová šetrně ke svému prostředí

Každý člověk se zdravým rozumem se chová šetrně ke svému prostředí. Pro každého politika, ať levicového, nebo pravicového, je ekologická tématika přirozenou součástí agendy. Není ale přípustné, aby se „eko“ přístup stal agendou sám o sobě, protože pak není ničím menším než nástrojem zotročení.

Lidé chtějí a budou uspokojovat své potřeby, chtějí klid, bezpečí, možnost života a reprodukce, intelektuálního růstu a udržení, naplnění charity a spirituality. Nechtějí a nebudou chtít demagogii údajně vyšších společenských hodnot. Politici mají sloužit této jejich touze, a to nástroji, které mají k dispozici.

Počet příspěvků: 25, poslední 17.12.2014 10:56 Zobrazuji posledních 25 příspěvků.