Vládnout si neumíme. Evropo, vrať se!

Stvořili jsme ústavní systém, který by jinde při určité vyspělosti společnosti mohl fungovat, ale pro nás je prokazatelně nedostatečný.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Chceme-li domyslet příčiny a důsledky amnestie z 1. ledna 2013, zejména abolice v ní obsažené, je třeba odpoutat úvahy jen od současné vlády a současného prezidenta. Pozornost upřeme k minulosti vzdálené dvě desetiletí, ba ještě dávnější.

Dlouho se zdálo, že s přechodem k demokracii po roce 1989 se do správy českého lidu vrací zanedbávaný a omezovaný princip rovnováhy tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní. Při takovém přechodu k demokracii a vládě práva je pak možná nejdůležitějším národním zájmem mít toto právo kodifikované, platné a účinné. Tedy včetně jeho garance třemi, na sobě nezávislými mocemi, jakož i osvícenými, moudrými a poctivými elitami. Ty měly usilovat o návrat rozbředlého právního polovědomí k vědomému i podvědomému smyslu pro vládu morálky a práva. K tomu stačí židovsko-křesťanské Desatero. (V tom mimochodem spočívá i velký úkol církví, nikoli v politickomocenské a majetkové aktivitě.)

Nedostatečnou právní kodifikaci v našem novém svobodném režimu mělo odstranit co nejrychlejší přejímání vyzkoušených demokratických modelů a zákonů zemí, jež jsou nám v rámci evropského kontinentálního práva nejbližší. Nestalo se. Právo, jeho očištění a novou tvorbu, vykázala nastupující mocenská elita do staré tmavé kůlny.

Příčinami našeho marasmu v devadesátých letech bylo vzývání nepochopené „neviditelné ruky trhu“ a současně „útěk před právníky“. Ekonomičtí teoretici zavírali oči před tím, jak výkonná moc zneužívala pravomoci. Ignorovali pokřivenou tvorbu zákonů i systému parlamentního výběru – pokud se toho všeho sami dokonce neúčastnili. Soudní moc byla odsouvána do pozadí, potlačována a manipulována.

Směr Západ

Vzývání nepochopené „neviditelné ruky trhu“ a současně „útěk před právníky“ byly v 90. letech příčinami našeho marasmuProklamovaný směr „zpět do Evropy“ byl ovšem správný. Do Evropy, to znamená do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS), které bylo zdravou kombinací národních suverenit, v němž integrace a tok myšlenek, kapitálu, lidí i zboží byly řízeny nepřímo. Nebyly tenkrát postižené hypertrofií výmyslů a zbožných i nezbožných přání později již fakticky nevolených elit EU. Návrat českého státu k civilizaci, demokracii a ke spravedlnosti nemohl vést jinudy než tímto, pro něj více než 1100 let dominantním směrem.

Eurasijská totalitní ruská říše se zhroutila proto, že nemohla být ekonomicky efektivní v důsledku absence tradičních prvků novodobého státu, vzniklých již v 18. století. Principy této říše nám byly postupně vnuceny mocensky. Nejprve versailleským uspořádáním (smlouvou) po první světové válce, čímž vzniklo ve střední Evropě mocenské vakuum mezi Pruskem a Ruskem. Poté vytvořením „pax Americana et Sovietica“ od Štětína (později od Rostocku) po Terst po druhé světové válce. Namísto do Evropy jsme tehdy začali směřovat spíš ke způsobům vládnutí obvyklým v tropických rozvojových zemích.

Zásadní význam pro nás má směřování do „společnosti rovnoprávných a suverénních evropských národů“. A nikam jinam.

Do Evropy jsme se vrátili v roce 2004 vstupem do EU. Nebyla to však již Evropa, kterou jsme si několik desetiletí představovali a které jsme v osmdesátých letech oprávněně záviděli. Byla to již unie s jejími současnými a mocí udržovanými novotami. Včetně společné nefungující měny euro, která se ukazuje zásadním až fatálním omylem a na jejíž udržení jsou bez rozmyslu vynakládány všechny zásoby měnové krve. Tím se však zastavuje růst „bohatství evropských národů“.

Nic z toho nemění nic na faktu, že základem fungování západní civilizace včetně EU a České republiky musí být respekt vůči státu včetně rovnováhy tří mocí, jako tomu bylo v 18. století osvícených géniů i mužů skutečných činů. Stejně zásadní význam pak pro nás má směřování do „společnosti rovnoprávných a suverénních evropských národů“. A nikam jinam. Omyly a intelektuální či mocenské experimenty bychom měli odmítnout, ale ze svého západního směru bychom uhnout neměli.

Rovnováha tří mocí

Spravedlivým a funkčním uspořádáním společnosti z hlediska státu se v novověku zabývali filozofové i ekonomičtí a právní teoretici. Filozofové, Angličan John Locke a Francouz Charles Louis de Montesquieu, definovali novodobý stát na základě rovnováhy tří mocí, čímž umožnili rozvoj demokracie – zejména ve 20. století. O ten se také zasloužil Thomas Jefferson, jeden z otců-zakladatelů USA a autorů Prohlášení nezávislosti, a všichni tvůrci americké ústavy a jejího hlavního produktu – republikánství.

Princip rovnováhy tří mocí přijaly za svůj všechny civilizované státy Západu, ať už v nich vládla parlamentní či konstituční monarchie. I český národ, nejprve jako součást Rakouska-Uherska, a po roce 1918 v rámci Československé republiky. A tento princip se v novověkém vládnutí nejvíc osvědčil.

Zaručuje svobodu i soukromé vlastnictví a jeho ochranu státem. S tím je neoddělitelně spojená také ochrana svobody občanů a fyzických i právnických osob – kontinuita jistoty svobody a vlastnických vztahů. Jejich neporušitelnost garantuje stát legislativně i tím, že výkonná a soudní moc fungují podle zákonů.

Na těchto premisách jsou založené novodobé státy a demokratické společnosti. Jejich omezováním zanikají, přičemž v moderní době mohou vznikat již jen diktatury či zkomoleniny novodobých států a demokratických společností. Platné právo, ať už kodifikované, nebo anglosaské, zaručuje zásada iura novit curia – soud zná individuální právo a nalézá je, přičemž respektuje výklad jeho pramenů – a nic jiného.

Spontánní řád

K základům novodobé společnosti patří i takzvaný „spontánní řád“ anglického myslitele Adama Smithe, který dle něho optimálně usměrňuje vývoj a výkon ekonomiky. Smith v díle z roku 1776 „Bohatství národů“ vycházel z teorie dělby mocí ve státě a jejich rovnováhy pro zajištění svobody občanů i vlastnictví a zákonného zacházení s ním. A to na základě vlastního životního kréda a poznání mravních souvislostí a premis.

Princip rovnováhy tří mocí přijaly za své všechny civilizované státy Západu

Úcta k morálce a občanským i společenským ctnostem se však objevila již ve Smithově předchozím, dnes méně uváděném díle „Teorie mravních citů“ z roku 1759. Na základě jeho poznání pak lze říci, že morálka, zákonnost, poctivost státní správy a nepostradatelnost soudní moci tvoří základní předpoklady fungování nejen tehdejší, ale i novodobé společnosti a státu.

Smithe by však nikdy nenapadlo narušit „spontánní řád“ (vládu práva, kterou zajišťuje volený parlament, a nalézání spravedlnosti jen jejím prostřednictvím a soudní mocí) jakýmkoli svévolným rozhodnutím, rozmarem či špatným úmyslem. Lhostejno, zda úmyslem jedince, instituce či jakékoli jiné součásti toho, co dnes v České republice nazýváme ústavním pořádkem. Jakékoli porušení principu rovnováhy tří mocí je zradou nejen novodobého euroatlantického dědictví, ale i zásad chování společnosti pojmenovaných Smithem a jeho liberálními následovníky včetně těch z 20. století.

Samovolná náprava

Kmen zdravého masivního stromu založený na efektivní a spravedlivé rovnováze tří mocí nelze ve státech s dlouhou tradicí respektu k právu – tedy svobodě a vlastnictví – ohnout. Žádný člověk, krom diktátorů, který byť náhodou získá ty největší pravomoci, nedokáže trvale ohnout strom svobody a práva. Princip rovnováhy tří mocí totiž vše samovolně napraví.

Americká republikánská ústava je nezrušitelná a doplněná pouze ústavně schválenými dodatky, jichž je v současnosti dvacet sedm

To platí nejpozději od roku 1215, kdy byla vydaná Magna charta libertatum (Velká listina práv a svobod), pro anglický státní a právní model i pro USA od jejich založení v roce 1776, zejména od vzniku republikánství. Americká republikánská ústava je nezrušitelná a doplněná pouze ústavně schválenými dodatky, jichž je v současnosti dvacet sedm. Ani v zakládajících členských zemích EU nedokázal v uplynulých sto letech nikdo tento princip zmanipulovat. Kromě dvou totalitních diktatur, jež měly původ v podivné Versailleské smlouvě z roku 1919.

V této souvislosti je však třeba říci, že Adam Smith by možná nad českým chápáním svého řádu zaplakal. Zhrozil by se i Charles Louis de Montesquieu nad nepochopením a ignorováním svých základních myšlenek o řízení novověké společnosti zveřejněných v knize „O duchu zákonů“ (1748).

Amnestie Václava Klause

Amnestie, kterou vypracoval prezident Václav Klaus a spolupodepsal pouze premiér Petr Nečas údajně bez vědomí výkonné moci – vlády ČR, představuje pro demokratickou a právní společnost v 21. století absolutní negaci nezávislosti a vzájemné kontroly tří mocí. I uzurpaci moci vybranými příslušníky výkonné moci a popření funkce a pravomocí demokratických soudů zajišťujících výkon práva.

Tato masová amnestie nemá v novodobých českých dějinách obdoby – kromě amnestií po konci světových válek či totalitních režimů. A ohrožuje společnost, zejména pokud měla jen zamaskovat abolici vyšetřovaných závažných hospodářských trestných činů a zamést stopy vedoucí „bůh ví kam“. Navíc narušila základní principy výkonu vlády práva a spravedlnosti i právní jistoty občanů.

Odvolávání se na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případech zastavení trestního stíhání trvajícího déle než osm let je bizarní a zavádějící. Toto zastavení trestního stíhání poškodilo nárok na spravedlivý proces i jistoty poškozených lidí, právnických osob, institucí i našeho státu. Amnestie prezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013 jako by byla závěrečným vykřičníkem za procesem „odhánění právníků“, který začal před 20 lety.

Destrukce rovnováhy mocí

V této souvislosti je třeba znovu konstatovat to, co o Češích tvrdili různí agresoři a totalitní vůdci: skutečně si neumíme vládnout. Což je i důsledkem odchodu našich elit do exilu téměř každých 20 let v uplynulém století.

Vytvořili jsme ústavní systém, který by jinde při určité vyspělosti společnosti mohl snad fungovat, ale pro nás je prokazatelně nedostatečný

Cizí vládci pak mohli jen spoléhat na českou stádnost, skloněnou hlavu a prosté přijímání kapitulantství před rozhodováním mocností o nás bez nás. Stejně tak mohli počítat u nevolených, ale akceptovaných vnitřních mocenských kruhů s autentickou výmluvou „my bychom, ale víte to oni, přes ně my přeci nemůžeme“. Čestnou výjimkou byl jenom František Kriegel v roce 1968.

Dnes jsme vytvořili ústavní systém, který by jinde při určité vyspělosti společnosti mohl snad fungovat, ale pro nás je prokazatelně nedostatečný: je málo explicitní, málo polopatický, chybí v něm možná i negativní výčet, co se nesmí.

Především se stal prostředkem obcházení demokracie. Systém voleb do Poslanecké sněmovny poměrným zastoupením stran generuje invalidní zákonodárnou moc ovládanou jen stranickou disciplínou jednotlivých poslanců, voličem de facto nevolených. Kroužkování partajních kandidátek je dobré, ale nestačí.

Spolu s vcelku bezmocným Senátem takový systém otevírá dveře svévolným a nekontrolovatelným vstupům prezidentů a jiných hráčů, kteří nehledají součinnost mocí, ale mezery v ústavním pořádku, aby mohli prosazovat své osobní a osobnostní zájmy a přede vším zájmy vlastních mocenských kruhů.

„Klausova“ nynější abolice, jen chatrně přikrytá amnestií, je jedním z vrcholných průkazů destrukce rovnováhy mocí. Tentokrát vypovídá o útlaku moci soudní a obcházení působnosti zákonů jako produktů moci zákonodárné. Je selháním celé moci výkonné z hlediska respektování ústavnosti, nalézání a garantování spravedlnosti systému samého.

Nikdo dosud (skoro tři týdny poté) přesvědčivě a podrobně neobjasnil, jakým mechanismem ta věc přišla na svět. Znovu demonstrujeme světu a možným agresorům, že si vládnout podle po staletí osvědčených principů ani neumíme a ani o to nestojíme. Jsme pak snadnou kořistí.

Česká státnost

Je však třeba zcela odmítnout alibistické fantazírování o Česku jako mostu mezi Západem a Východem, s nímž začal exprezident Edvard Beneš a ve kterém pokračují i někteří naši dnešní lídři. Tento most si totiž Východ se Západem řeší bez nás – v minulosti v roce 1938 Mnichovem, o rok později německo-sovětským paktem, v roce 1945 Jaltskou konferencí a v současnosti například plynovody Nord Stream a South Stream.

František Palacký a Karel Havlíček Borovský – dnes nejčastěji citovaní myslitelé z 19. století zabývající se českou státností – dospěli na základě studia a zkušeností ke koncepci austroslavismu. Ten v roce 1914, na začátku první světové války, neodmítal ani pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Podunajská monarchie, jež se více než pět set let politicky, mocensky, obchodně, ekonomicky a diplomaticky vyvíjela, měla tehdy smysl. Sevřená mezi Pruskem a Ruskem totiž tlumila a vyrovnávala tlak obou impérií.

Podunajská monarchie však nepřežila první světovou válku a zanikla. Dnes neexistuje a Vídeň by nás určitě nazpět nechtěla. A poučení historií bychom my zase neměli chtít Berlín ani Moskvu. Jinou volbu než současné „evropské společenství národů“ – EU – tedy nemáme. Ale pozor! Musíme postupovat smysluplně a obezřetně, používat zdravý rozum a nepodléhat přehnanému nadšení.

Jinou volbu než současné „evropské společenství národů“ nemáme

Neumíme-li si vládnout, je v našem národním zájmu se to naučit a být součástí Evropské unie. České přihlášení k Evropě je dnešním austroslavismem. Ať už je prostředí pro demokracii a suverenitu národů prosazované nyní v EU jakkoli problematické, nemá naše společnost, která si neumí vládnout, jiné než následující východisko:

Evropo, vrať se! Vše odpuštěno. Naše vina a neschopnost jsou větší než tvoje, snad napravitelné omyly.