Tvrdím, že autentická konzervativní pravice ve Francii posílila

Do Národního shromáždění se dostalo i pět politiků, pro něž se označení konzervativci hodí víc než pro Sarkozyho a jeho spolupracovníky.

Parlamentní volby ve Francii skončily pro konzervativní pravici porážkou, sdělují mainstreamová média na celém světě. A mají pravdu. Zpravidla se však z nich už nedozvíme, že Unie pro lidové hnutí (UMP) bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho žádnou konzervativní pravicí není a že strany či hnutí, jež se dají za takové považovat, v těchto volbách posílily.

Autentická francouzská pravice nyní varuje před sociálními a morálně-kulturními důsledky vítězství socialistů, jejichž program slibuje důsledný „pochod institucemi“, který usiluje o účinné a trvalé odstranění zbytků tradiční francouzské společnosti. Nikoli náhodou považují levicoví aktivisté Hollandovu Francii za plnohodnotnou evropskou náhradu za podobně revoluční Zapaterovo Španělsko, které aktuálně od některých krajně levicových sociálních experimentů odstupuje.

Důkazy

Oproti mínění většiny komentátorů tvrdím, že bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy žádnou konzervativní hrází proti levici nebyl. Uvedu několik důkazů:

  • Prezidentkou výboru na jeho podporu byla v roce 2007 Simone Weilová, autorka potratového zákona z roku 1975.
  • Jeho blízká spolupracovnice Nadine Moranová pro změnu souhlasila s legalizací eutanazie.
  • Jeho vláda podporovala radikální formu sexuální osvěty ve školách, včetně rozdávání kondomů nezletilým, volný prodej potratových pilulek a experimentování s lidskými embryi.
  • Jeho vláda také finančně podporovala brzký odchod matek z domácnosti a péče o děti do zaměstnání a zakládání jeslí.
  • V říjnu 2009 podpořila Sarkozyho UMP plné zrovnoprávnění registrovaného partnerství s manželstvím (v roce 2012 se uskutečnilo finanční zrovnoprávnění) a další liberalizaci rozvodového řízení.
  • Zmíněná Moranová vyzvala v červenci 2010 k veřejné diskusi o adopci dětí homosexuálními páry.

V tomto ohledu se tedy Sarkozy a jeho blízcí spolupracovníci od neomarxistické levice nijak nelišili.

Dva kandidáti Národní fronty

Nyní se zmíním o pěti vítězných politicích, k nimž se označení konzervativní pravice hodí lépe. Po 15 letech se do Národního shromáždění probojovali dva kandidáti Národní fronty. Zatímco se spíše počítalo s tím, že ve volbách uspěje předsedkyně strany Marine Le Penová (nakonec prohrála o pouhých 120 hlasů), vítězství nakonec slavila její neteř a zároveň vnučka zakladatele strany Marion Maréchal Le Penová (22). Ta se tím stala nejmladším poslancem od vzniku páté republiky v roce 1958.

Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy žádnou konzervativní hrází proti levici nebyl

Druhým poslancem za Národní frontu se stal Gilbert Collard, jehož reputace však není u francouzské pravice bez poskvrny. V mládí vstoupil do Socialistické strany a aktivně podporoval politiku tehdejšího prezidenta Françoise Mitteranda. Z této strany později vystoupil a krátce na to podporoval její liberálně-konzervativní opozici.

O Národní frontě a jejím vůdci se vyjadřoval s despektem, ale později se stal jejím členem. Navíc krátce poté, co na jedné mezinárodní konferenci propagoval liberální pojetí imigrační politiky. Lze si tedy právem klást otázku, zda mu postoje strany, za kterou nyní vítězně kandidoval, přirostou k srdci natolik, že další výrazné ideologické obraty v politické kariéře tohoto svobodného zednáře již nenastanou.

Inspirace

O věrohodnosti dalších tří konzervativně pravicových vítězů však pochybuje ve Francii jen málokdo. Jacques Bompard opustil v roce 2005 Národní frontu a o pět let později Hnutí za Francii Phillipa de Villierse a založil Ligue de Sud (Jižní liga), za niž nyní do Národního shromáždění uspěl. Předchozí dvě formace opustil, protože je v některých otázkách považoval za nedůsledné a ideově rozkolísané.

Ve Francii sice zvítězili „jakobíni“, ale konzervativní pravice politickou scénu nevyklidila, naopak

Zbývající dva politici – Véronique Besseová a Yannick Moreau – uspěli na kandidátce zmíněného, katolicky orientovaného Hnutí za Francii. Od ostatních formací se liší tím, že má blíže k bývalé vládní UMP. To se však o těchto dvou vítězných kandidátech náležejících k tradicionalistické frakci tohoto hnutí zrovna říci nedá.

Jakkoli je pravdou, že ve Francii zvítězili „jakobíni“, konzervativní pravice politickou scénu nevyklidila, naopak. Její parlamentní přítomnost by navíc mohla inspirovat ty členy UMP, kteří jsou s ideovým vývojem své strany krajně nespokojení.

ČESKÁ POZICE se věnovala francouzským parlamentním volbám v článku:

Počet příspěvků: 1, poslední 21.6.2012 05:43 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.