Totálně promarněný život Miroslava Štěpána

Na bývalém prvním tajemníkovi pražské KSČ a dle jeho slov „vězni sametové revoluce“ příliš k připomínání není. S rozpaky píše Roman Joch.

Miroslav Štěpán, toho času generální tajemník Strany československých komunistů, ještě v plné síle řeční v Ústí nad Labem při oslavách 1. máje 1996. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miroslav Štěpán, toho času generální tajemník Strany československých komunistů, ještě v plné síle řeční v Ústí nad Labem při oslavách 1. máje 1996. | foto: © ČTKČeská pozice
Miroslav Štěpán, toho času generální tajemník Strany československých komunistů, ještě v plné síle řeční v Ústí nad Labem při oslavách 1. máje 1996.

S rozpaky píšu o úmrtí Miroslava Štěpána letos 23. března, bývalého prvního tajemníka Městského výboru Komunistické strany Československa (KSČ) v Praze a dle jeho slov „vězně sametové revoluce“. Na takovém člověku toho totiž příliš k připomínání není a možná by se na něho mělo spíše zapomenut.

O Miroslavu Štěpánovi nepíši kvůli němu samotnému, ale abych poukázal na komunistický režim. Ten totiž umožňoval, aby se i takový člověk, jenž by za normálních poměrů neměl šanci rozhodovat o zmlácení, či nezmlácení demonstrujících v letech 1988 a 1989, s vizáží, manýry a názory milicionáře, málem stal prvním představitelem tohoto režimu.

Vrcholné pokrytectví

Miroslav Štěpán měl ve druhé polovině osmdesátých let 20. století v komunistické straně pověst mladého, perspektivního a reformního politika, který však zároveň požadoval tvrdý, nekompromisní postup proti demokratické opozici. A to na základě známého sloganu „Republiku si rozvracet nedáme!“ Proto v letech 1988 a 1989 nařídil komunistické policii brutálně zasáhnout proti demonstrantům v Praze.

Vrcholným pokrytectvím bylo, když Miroslava Štěpána jeho soudruzi vyloučili ze strany, ve které mu dříve aplaudovali jako svému novému vůdci

Události 17. listopadu 1989 Štěpánovi zhatily stát se šéfem státostrany. Památný je jeho projev z 23. listopadu 1989, v němž ve vysočanské Kolbence apeloval na dělníky, dělnickou třídu, která měla tvořit základ a páteř komunistického režimu a jejímž předvojem je právě KSČ, aby ji získal na svou stranu proti studentům a dalším rozvratným živlům: „V žádné zemi (…) neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být (...).“ A tato dělnická třída ho vypískala.

Proletariát řekl své „avantgardě“, že další odpor je marný, že se komunismus dostal do stadia, kdy – marxistickou terminologií – jeho vnitřní protiklady, tedy ekonomické základny a politické nadstavby, jej odsunují na smetiště dějin, a to jejich revoluční lokomotivou. Řečeno lidsky: komunismus slíbil lidem blahobyt výměnou za to, že se vzdají svobody. Svobodu vzal a zničil, ale blahobyt neposkytl. Proto je třeba komunismus zavrhnout coby slepou uličku dějin!

Vrcholným pokrytectvím pak bylo, když tohoto správného komunistu Štěpána jeho vlastní soudruzi vyloučili ze strany, ve které mu ještě měsíc předtím aplaudovali jako svému novému vůdci. Z hlediska komunistických dějin to však nebylo nic výjimečného.

Nepochopení vlastních omylů

Miroslav Štěpán byl vlastně jediným představitelem předlistopadového režimu, který za zneužití pravomocí veřejného činitele (nařízení brutálních zásahů vůči demonstrantům) strávil nějaký čas ve vězení – byl odsouzen na čtyři roky, odseděl necelé dva. Přirovnával se k disidentovi, vězni nového režimu, bolestínsky si pochvaloval, že alespoň dostává denně noviny, které v cele před ním dostával komunisty vězněný a po listopadu 1989 propuštěný novinář Jiří Ruml.

Komunistický funkcionář Štěpán pravděpodobně do konce svého života nepochopil, v čem se mýlil, co udělal špatně a co se stalo

Pro Miroslava Štěpána jako by neexistoval rozdíl mezi pachatelem a obětí; mezi tím, kdo nařizuje lidi mlátit, a tím, kdo takové mlácení kritizuje; mezi tím, kdo je ve vězení za zločiny, a tím, kdo je v něm, protože je odsuzoval. Tento komunistický funkcionář pravděpodobně do konce svého života nepochopil, v čem všem se mýlil, co udělal špatně a co se vlastně stalo. A především, že je rozdíl mezi spravedlností a brutalitou, spravedlností a mstou.

Jsem proto přesvědčen, že Miroslav Štěpán totálně promarnil svůj život.

Počet příspěvků: 25, poslední 28.4.2014 05:09 Zobrazuji posledních 25 příspěvků.