Tibet a muslimské šátky aneb O dvojím a jednom metru

Je možné, aby zákonodárce František Laudát mluvil o Tibetu, a přitom nemyslel i Kosovo, Krym, Moravu nebo Slezsko? To když se ombudsmanka Anna Šabatová, europoslanec Stanislav Polčák a religionista Odilo Štampach sešli nad tématem nošení šátků mladými muslimkami ve škole, noblesní příklad racionality a tolerance byl na světě.

Jan Schneider 29.8.2014
František Laudát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Laudát. | foto: repro foto Česká televizeČeská pozice
František Laudát.

Zdá se, že až příliš mnoho politiků se neobejde bez pokleslé techniky „dvojího metru“. Možná tuší, že měli-li by své výlevy sjednotit podle jednoho metru, zůstali by dlouho mlčky, neoněměli-li by docela. Tato pokleslá praxe „dvojího metru“ se však bohužel stává jakýmsi „standardem“, vývěsním štítem pokleslé evropské úrovně. Ta je „zbytkem světa“ odmítána tím více, že mu je vnucována jako ona podoba žádoucích lidských práv a demokracie. Podívejme se na jeden současný příklad.

Dvojí metr

Poslanec František Laudát ze strany, která měla svůj vrchol před pěti lety, prohlásil ve čtvrtek 28. srpna v Událostech komentářích na ČT24: „Tibet má právo, aby jeho obyvatelé se rozhodli kam chtějí jít, jestli chtějí mít samostatný stát, a podobně.“

Možná však Laudát v praxi vypozoroval, že zejména ty mezinárodní úmluvy neplatí kontinuálně, ale přerušovaně, jako kdysi slavná hladovka evangelického faráře Sváti Karáska...

Vezměme věc vážně. Laudát je zákonodárce a bezpochyby ctí zásadu, že zákony a úmluvy platí pro každého stejně. Řekl-li Tibet, nemohl nemyslet i Kosovo, ale i Krym, Moravu, Slezsko a obyvatele Horní Dolní též. Pak se ovšem dopustil podněcování ke změně hranic, k rozbití územní celistvosti, ke vzniku samostatného státu, a sám se tak nabídl k důkladnému rozpracování Bezpečnostní informační službě (BIS), jejíž působnost (vymezená v § 5 zákona č. 153/1994 Sb. v platném znění) stanoví, že BIS zabezpečuje informace mimo jiné i o záměrech a činnostech namířených proti územní celistvosti České republiky.

Možná však Laudát v praxi vypozoroval, že zejména ty mezinárodní úmluvy neplatí kontinuálně, ale přerušovaně, jako kdysi slavná hladovka evangelického faráře Sváti Karáska (když už to nemohl vydržet, hladovku na chvíli přerušil, najedl se, a pak ji zase držel dál). Že by tomu bylo podobně s touto úmluvou? Platila, pak na chvíli přestala, vzniklo Kosovo, a pak zase platila dál? A běda Putinovi a jeho hanebné anexi Krymu!

Je však možné se pokusit ze situace vybruslit poukazem na to, že Laudát není osobu integrovanou, ale desintegrovanou, ba dokonce rozpolcenou. Pak by ovšem bylo zcela případné se zajímat, zda ho to neomezuje, či mu to dokonce nebrání v řádném výkonu poslaneckého mandátu. Jeho sebeprezentace totiž byla na úrovni proslulé hlášky jedné slečny, jedoucí za starých časů ve vlaku, v němž se při průjezdu tunelem nerozsvěcelo nouzové osvětlení: „Dejte tu ruku pryč! – Vy ne, vy!!!“

Jeden metr

Nepřípustnost „standardu dvojího metru“ je zjevná. Tím spíše, že se tentýž večer v tomtéž zpravodajském pořadu ukázalo, že to jde i jinak. Praktické užití jednoho metru předvedlo trio diskutujících: ombudsmanka Anna Šabatová, europoslanec Stanislav Polčák a religionista Odilo Štampach.

Odilo Štampach, Stanislav Polčák a Anna Šabatová v České televizi.

Odilo Štampach, Stanislav Polčák a Anna Šabatová v České televizi.

Šlo o stanovisko ombudsmanky k nošení šátků mladými muslimkami ve zdravotnické škole, které je příznivé k nošení tradičních náboženských úborů, flexibilně k prostředí (školní vyučování, tělocvik, praxe v nemocnici). Tento problém vznikl, když mladé muslimky byly v souladu se školním řádem, zakazujícím nošení pokrývky hlavy, vyzvány, aby odložily své hidžáby. Studentky posléze školu opustily.

Ombudsmanka Šabatová vysvětlila, že nošení náboženských symbolů není speciálně upraveno zákony, proto se na případ obecně vztahují listina základních práv a svobod a antidiskriminační zákon.

Podstatným momentem debaty bylo, když europoslanec Polčák vehementně souhlasil s argumentem, že si těžko umíme představit v podobné situaci řádové sestry. Též používají přikrývku hlavy (čepce), a to z náboženských důvodů. Je však nemyslitelné, že by na ně byl vznesen požadavek, aby čepce sňaly.

Religionista Štampach pak pointoval, že svoboda druhých nebyla omezena uplatněním svobody vnějšího projevu náboženského vyznání.

Z tradičních úborů muslimských žen tedy s českými zákony nekolidují všechny, které umožňují vizuální identifikaci osoby

Současně se všichni shodli na teoretickém omezení této svobody daném zákony této země, které vyžadují možnost identifikace osoby. Z tradičních úborů muslimských žen tedy s českými zákony nekolidují všechny, které umožňují vizuální identifikaci osoby.

Bylo potěšením pro srdce i rozum sledovat tento noblesní příklad racionality a tolerance, založený na velmi dobrém analogickém případu.