Střelba „sousedů od vedle“ aneb O individualizaci a osamění

Po tragédii v Uherském Brodě se zdá, že se hroutí náš pocit bezpečí. Čím více však budeme hlásat absolutizované verze ideologie individuálního finančního a pracovního úspěchu, tím více lze v budoucnu očekávat růst resentimentu – a rizika kriminálních činů či dokonce střelby – u těch, kterým se úspěchu dosáhnout nedaří. Píše Karel Hlaváček.

Střelba a americký sen. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Střelba a americký sen. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Střelba a americký sen.

Před několika lety jsme mohli sledovat zprávy, podle nichž v USA nějaký student opět zastřelil několik svých spolužáků, učitelů a nakonec i sám sebe. A říkat si: ty prapodivné USA, jsou sice velmocí, ale lidi tam ani nemají na zubaře a za každým rohem čeká šílený střelec. Česká republika možná nemá stejně vysoký HDP na hlavu a ve světě po ní pes neštěkne, ale zato si v klidu zajdeme k zubaři a na ulicích se cítíme bezpečně.

Nyní se náš pocit bezpečí hroutí – střelci se objevili i u nás. Nejsou to však žádní islamističtí teroristé vraždící ve jménu Alláha, ale „sousedé od vedle“. Jak takové události chápat a jak jejich možnou souvislost se střelbou amerických studentů? Nemohu nabídnout vice než hypotézu sociologa, který odhlíží od psychologických profilů střelců a nedisponoval dostatečným množstvím času k detailnímu studiu empirických materiálů.

Navzdory tomu lze k tomuto problému ze sociologického hlediska mnohé říct. Domnívám se, že fenomén spoluzpůsobily posuny v současných společenských poměrech, tedy nejen psychologické, ale i sociologické faktory.

Úspěšný život

Střelba „sousedů od vedle“ se zdá být čím dál častější zejména v USA, z nichž se pozvolna šíří i do ostatních západních zemí. Logiku takové střelby popsal implicitně už před desítkami let Robert King Merton (1910–2003), mimořádně inspirativní americký sociolog. Ve svém pojednání Social Structure and Anomie (Sociální struktura a anomie) z roku 1938 předkládá věrohodný obraz tohoto fenoménu a rozvíjí následující pohled na společnost.

Za člověka s úspěšným životem je považován ten, kdo má dobrou práci a hodně peněz. Za ztroskotance pak ten, kdo práci a peníze nemá.

Naše sociální struktura má dva základní prvky – kulturně definované cíle a kulturně definované prostředky k jejich dosažení. V prostředí současné tržní ekonomiky, jehož je USA předobrazem a ČR čím dál věrnějším obrazem, je kulturně definovaným cílem takzvaný úspěch, především finanční. Kulturně definovaným prostředkem k dosažení tohoto cíle pak práce.

Za člověka s úspěšným životem je považován ten, kdo má dobrou práci a hodně peněz. Za ztroskotance pak ten, kdo práci a peníze nemá. Tento model úspěchu má své symboly, například amerického podnikatele Steva Jobse (1955–2011). Jde o typický symbol takzvaného amerického snu: začínal v garáži, neměl ani na jídlo, ale vybudoval jednu z nejúspěšnějších firem na světě. To je i náš sen – sen dovezený z Ameriky.

Pocit křivdy a bezmoci

Merton ukazuje, že člověk žijící v této americké kultuře má mnoho možností, jak se chovat. Může respektovat společensky dané cíle i prostředky a stát se úspěšným podnikatelem. To by si kultura úspěchu přála. Existují však i jiné možnosti. Lidé mohou například respektovat kulturně definované cíle, a současně si zvolit cestu kulturně zakázaných prostředků – například vyloupit banku, vytunelovat podnik nebo přijmout úplatek. Tím dosáhnou cíle bohatství, aniž by se zatěžovali prostředky – prací.

Ten, komu se nedaří dosáhnout kulturně definovaných cílů kulturně definovanými prostředky, přičemž není ochotný ani schopný se jich vzdát, reaguje typicky pocitem křivdy a bezmoci vůči svému okolí

Mohou ale volit i únik – nesnažit se ani vydělat peníze, ani si najít dobrou práci –, což činí například bezdomovci. Existuje však ještě jedna možnost, jak reagovat na společensky definované cíle a prostředky k jejich dosažení. Ta ukazuje, že společně s americkým snem k nám byl dovezen nejen Jobsův životopis, ale zřejmě i střelba „sousedů od vedle“.

Ten, komu se nedaří dosáhnout kulturně definovaných cílů kulturně definovanými prostředky, přičemž není ochotný ani schopný se jich vzdát, reaguje typicky resentimentem – pocitem křivdy a bezmoci vůči svému okolí. Takto reagující člověk cítí nenávist a nepřátelství ke své kultuře a závist vůči těm, kteří v ní dosáhli úspěchu.

Jobsův životopis jako útěcha

Od dostatečně intenzivního resentimentu je jen kousek k vraždě či sebevraždě – takovému člověku okolí ubližuje, neumožňuje mu dosáhnout jeho cílů, ničí ho. Proto ho začne nenávidět, a je-li k dispozici zbraň, může se situace stát velmi nebezpečnou. Americkému studentovi ubližuje škola, na níž se mu nedaří studovat, spolužáci, kteří se s ním nekamarádí, a učitelé, kteří ho nechali propadnout. Českému řemeslníkovi ubližuje trh, protože ho nechává na holičkách a jako útěchu mu poskytuje Jobsův životopis – možná dokonce se slevou.

Českému řemeslníkovi ubližuje trh, protože ho nechává na holičkách a jako útěchu mu poskytuje Jobsův životopis

Proč se ale střelba tohoto typu objevuje až v poslední době, jestliže kulturně definované cíle a prostředky existovaly vždy? Zmáčknutí spouště je zřejmě důsledkem individualizace a osamění. Téměř všechny dřívější společnosti se vyznačovaly vysokou mírou socializace svých příslušníků. Lidé žili v rodině, ve společenství, a nikdy stejně individuálně jako dnes. Jejich osud byl spojený se společenstvím a odpovědnost za vlastní život byla sdílena s jeho členy. To dnes končí.

Není žádnou náhodou, že nejvíce střelců je v USA. Je to zřejmě dané nejen snadnou dostupností zbraní, ale i tím, že jsou jako jedna ze vzorových tržních ekonomik silně individualizované.

Nemilosrdný vládce

Člověk v individualizované společnosti je naprosto sám s nárokem být úspěšný – ideálně jako Steve Jobs. Podle tohoto úspěchu ho pak hodnotí potenciální partneři a zaměstnavatelé i přátelé. Ti přitom nepředstavují zázemí, o které by se člověk mohl opřít, ale okolí, o něž musí neustále bojovat a jež je samo závislé na úspěchu. Pokud chybí rodinné zázemí, není se v případě neúspěchu o koho a o co opřít.

Úspěch je pro osamělé individuum nemilosrdným vládcem

Výstižnou metaforu použil polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman. Dle ní je člověk dnes zahradníkem i zahradou a zodpovědný dokonce za kvalitu půdy na zahradě. Atraktivita zahrady, o kterou se zahradník a jen on má starat, je měřítkem všeho, tvrdí ideologie individualizované společnosti úspěchu. Střelba je zřejmě posledním stupněm vyhrocenosti reakce zahradníka, protože jeho zahrada nebyla uznána za dost atraktivní. Úspěch je pro osamělé individuum nemilosrdným vládcem.

Naše společnost se stále více individualizuje a orientuje na osobní odpovědnost za finanční a pracovní „úspěch“. A má nejen krásnou tvář mladých, atraktivních a úspěšných, ale i odvrácenou, kterou sama spoluvytváří – osudy bezdomovců, excesy kriminálníků a dokonce i činy (sebe)vrahů.

Čím více budeme hlásat absolutizované verze ideologie individuálního finančního a pracovního úspěchu, tím více lze v budoucnu očekávat růst resentimentu – a rizika kriminálních činů či dokonce střelby – u těch, kterým se úspěchu dosáhnout nedaří.

Počet příspěvků: 19, poslední 10.3.2015 10:33 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.