Stát versus oligopoly: Asymetrie znalostí v praxi

Analýzy nobelisty Jeana Tirola ukázaly, že malá efektivita regulace plyne z toho, že úřady nemají dostatek informací o regulovaných subjektech. Zato – a to už neříká Tirole – gigantické společnosti vědí o klíčových a špatně placených zaměstnancích regulátora i chamtivých politicích prakticky vše.

István Léko 30.10.2014
Nobelista Jean Tirole. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nobelista Jean Tirole. | foto: archiv Jeana TirolaČeská pozice
Nobelista Jean Tirole.

Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získal Francouz Jean Tirole (61) za svoje analýzy na téma jak krotit mocné firmy. Tirole už v 80. letech začal zkoumat oblasti ekonomiky, které ovládá pouze několik obřích firem, aniž by mezi sebou reálně soutěžily. Hledal odpovědi na otázky, jak regulovat jejich činnost ve sféře přírodních zdrojů, především energetiky a vody. Do tajemného světa takzvaných oligopolů před ním špičkoví ekonomové příliš nepronikli (asi to není ani možné), většina z nich se snažila zkoumat jen monopoly, kde daný sektor ovládá jedna velká společnost, a hledali ideální tržní modely.

Slabí a přehlížení

Ekonomové již mnoho desítek let hledají recepty proti různým kartelům, hlavním heslem západního světa sice je privatizovat, liberalizovat, deregulovat, ale podívejme se, jak vypadá realita? Síla monopolů a oligopolů ve většině zemí neustále roste. A vůbec to není důsledkem fúzí. Lobbistická síla velkých korporací válcuje politiku (čest výjimkám) a podle přání byznysu se vytvářejí příslušné zákony. Regulační úřady jsou slabé nebo mocnými společnostmi zkorumpované a pak arogantně přehlíženy. Stačí se podívat, jaká je situace v Česku.

Mnozí mu vyčítají, že jako řada jiných ekonomů nedokázal předvídat krizi, nebo že později schvaloval kroky, kdy se banky zachraňovaly z peněz daňových poplatníků

Tirole, který se při své práci silně opírá o abstraktní matematické modely, jako je například teorie her, výše popsanou situaci definuje eufemismem vědce. Vztah státu (regulátora) a oligopolů popisuje jako hru, kterou charakterizuje asymetrie znalostí. Jeho analýzy ukázaly, že malá efektivita regulace plyne z toho, že úřady nemají dostatek informací o regulovaných subjektech. Zato, a to už neříká Tirole, gigantické společnosti a jejich vyběhávači vědí o klíčových a špatně placených zaměstnancích regulátora prakticky vše důležité, stejně tak o chamtivých politicích, kteří při volbě šéfů různých regulátorů hrají hlavní roli.

Tirole před několika lety hledal i možnosti lepší regulace finančního sektoru, jenže zároveň sklidil kritiku za to, že neanalyzoval takzvané inovativní – přesněji řečeno toxické – bankovní produkty a rostoucí finanční bubliny, které v roce 2008 způsobily dodnes trvající hospodářskou krizi. Mnozí mu vyčítají, že jako řada jiných ekonomů nedokázal předvídat krizi, nebo že později schvaloval kroky, kdy se banky zachraňovaly z peněz daňových poplatníků. Levice ho navíc kritizuje za to, že v zájmu zaměstnavatelů považuje za správné dál pokračovat v omezování práv zaměstnanců.

Gratulujeme...

Komise, která uděluje Nobelovu cenu za ekonomii, v posledních letech čelí kritice, že oceňuje pouze ekonomy, kteří nejenže hospodářskou krizi nedokázali předvídat, ale nebyli schopni ani navrhnout správné recepty, jak se z ní dostat ven. Cenu prý neměli dostávat jen lidé z neoliberálního mainstreamu, ale i ti, kdo místo elegantního teoretizování zkoumají souvislosti reálného světa a navrhují použitelná řešení potíží.

Narážíme na odvěký střet teorie a praxe. Francouzi jásají, že kromě Nobelovy ceny za literaturu získali i ocenění na poli ekonomie, což prý dokazuje kvalitu jejich vědců a výzkumů. Gratulujeme, ale zároveň se ptáme, jak se mohlo stát – když mají tak skvělé teoretiky –, že zadluženost Francie už činí 2000 miliard eur, ekonomika země se již několik let potácí v krizi a nedokáže snížit rozpočtový deficit? 

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.