Skončil kosmický věk uzavřením amerického programu Space Shuttle?

Space Shuttle byl ve srovnání s programem Apollo co do cílů krokem zpět, sestupem z Měsíce na dráhu kolem Země.

Janos Sebeök 14.9.2011
: V rámci programu Apollo se dostalo na Měsíc celkem dvanáct kosmonautů. Dvanáct apoštolů.  Od té doby tam nikdo nebyl. Už několik desetiletí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy : V rámci programu Apollo se dostalo na Měsíc celkem dvanáct kosmonautů. Dvanáct apoštolů. Od té doby tam nikdo nebyl. Už několik desetiletí. | foto: NASAČeská pozice
: V rámci programu Apollo se dostalo na Měsíc celkem dvanáct kosmonautů. Dvanáct apoštolů.  Od té doby tam nikdo nebyl. Už několik desetiletí.

Dne 2. července 2011 vyšel týdeník The Economist s bombastickým titulkem: Konec kosmického věku. Skončil tedy kosmický věk spolu s uzavřením amerického programu Space Shuttle?

Záleží na tom, co považujeme za kosmický věk. To, co si pod tímto pojmem představovala sci-fi literatura šedesátých let, skončilo už dávno, aniž by to vlastně vůbec někdy začalo. Pohlédneme-li však na satelity naparující se vedle krabic s klimatizací na vnějších zdech domů, získáme silný dojem, že v něm dosud žijeme.

Večer co večer, chceme-li vědět, jak druhý den bude, se na Evropu díváme z perspektivy družice obíhající po geostacionární dráze. Jako by nebylo nic přirozenějšího. A jejda – cyklon!

Vesmír je blíž, než si myslíme

Zatímco Gagarina tato podívaná ještě šokovala, nám už to ani nepřijde. Podobně na vesmíru závisí i globální polohový systém (GPS) a satelitní televizní vysílání. Zkušení ufologové rovněž dobře vědí, že svítící těleso, které se nám občas neskutečně rozzáří nad hlavou, není žádný zvěstovatel mimozemských civilizací, nýbrž jen mezinárodní vesmírná stanice, na kterou se mimochodem lze po posledním přistání amerického raketoplánu dostat už jen starými sovětskými, pardon, ruskými loděmi Sojuz.

Otázka, zda skončil kosmický věk, souvisí s další otázkou: Kde začíná vesmír? Spousta lidí už pochopila, že vesmír, velká černá temnota, je – ať počítáme jakkoli – blíž, než bychom si mysleli. Je-li země jablko, je atmosféra jako jeho slupka. Taková malá tenká slupečka.

Kdyby existovala nějaká měsíční civilizace, tamní domorodci by si určitě povšimli, že nějakou dobu k nim přicházeli bílí bohové, což však ustalo

Dýchat v osmi kilometrech bez kyslíkové bomby, to je umění! Jen si to představte, osm kilometrů, což není ani zdaleka žádná astronomická vzdálenost. Stejně jako jí není výška 50 kilometrů nad kondenzační čárou dopravních letounů. Přitom při pohledu odtud je vesmír už černočerná temnota a naše planeta připomíná modrý inkubátor.

Počítejte se mnou. Kolik je to těch 50 kilometrů? Vlakem půl hodiny. Většina družic obíhá samozřejmě o něco výš, nicméně pár tisíc nebo pár desítek tisíc kilometrů je ještě pořád zemské měřítko, co by kamenem dohodil ve srovnání se vzdálenostmi ve Sluneční soustavě a nepatrná píď vzhledem k mezihvězdným dálkám – nemluvě o galaktických měřítcích.

Mrazivé ticho

Ve skutečnosti kosmický věk skončil uzavřením kapitoly jménem Apollo. Program Space Shuttle byl ve srovnání s Apollem co do cílů obou programů krokem zpět, sestupem z Měsíce na dráhu kolem Země. „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ prohlásil Neil Armstrong, kterému se po způsobu ius primae noctis dostalo privilegia vystoupit jako první na Měsíc.

Spolu s Armstrongem a Aldrinem bylo na Měsíci celkem dvanáct kosmonautů. Dvanáct apoštolů. Zůstává – volně podle Shakespeara – jen mrazivé ticho. Od té doby tam nikdo nebyl, už několik desetiletí. Kdyby existovala nějaká měsíční civilizace, tamní domorodci by si určitě povšimli, že nějakou dobu k nim přicházeli bílí bohové, což však ustalo.

Podle Dänikena navštěvovaly jednu dobu na základě stejné logiky vesmírné lodi cizích civilizací také naši Zemi. Nějakou dobu ano, pak už ne. Proč toho asi nechaly? A proč jsme se my, pozemšťané, takhle stáhli do sebe? Obyvatelé Měsíce by jistě nehledali příčinu v konci studené války, chybějících finančních zdrojích či v nedostatečné motivaci. Nejspíš by uvažovali o důvodech mnohem vznešenějších, ezoteričtějších a hlubších.

Zpomalení

Před 20 lety se hovořilo o tom, že se čas zrychluje. Tenkrát jsme měli za to, že se vše zrychluje. Dnes již víme, že stejně jako existuje selektivní sluch, existuje rovněž selektivní zrychlování. Všechno se však ani zdaleka nezrychluje.

Vše napovídá tomu, že existuje pouze člověk. A to je zatraceně málo. Zůstali jsme sami se svými sny a nápady, jež nemají obdoby.

Vezměme si třeba osobní leteckou dopravu, která už pěkně dlouho vůbec nezrychluje. Vedle dočasně zrealizovaného trojúhelníku v podobě raketoplánu se ukázal být dočasným i jiný utopický trojúhelník: nadzvukový Concorde. Rychlost dopravních letadel znovu klesla pod rychlost zvuku. V oblasti osobní letecké dopravy tak momentálně není žádná do nebe volající novinka. Nové stroje Boeingu i Airbusu jsou jen zdokonalenými variacemi, žádnými technologickými supernovami.

Zpomalil se rovněž vývoj vojenské techniky, hnaný v dobách studené války dopingem a spoustou inovací. Dnes se vraždí podle starých receptů: samopaly, tanky, helikoptéry a rakety, ačkoli lidstvo mezitím překonalo představu, že obrodu v podobě očistného ohně lze očekávat od zbrojení. Zpomalili jsme v dobývání světa, z hlediska organizování naopak pořád zrychlujeme.

Konec expedice

Zdá se, že onen proces „rojení“, během nějž lidský druh opustil Afriku, aby vzápětí ovládl a osídlil téměř celou planetu, je u konce. Konec. Exportovat jej, anebo opakovat v astronomických dimenzích, lze opravdu jen těžko. Expedice skončila. Tak je to. Vesmír na rozdíl od Země nikdy neovládneme ani neosídlíme. Termín cesty na Mars se jeví jako čím dál vzdálenější. Pátá trasa metra v kosmu? Kdy? Hrouda nohy váže.

Zpoždění nabírá také kvalitativní překonání naší lidské podstaty. S terabyty se sice roztrhl pytel, ale umělá inteligence na sebe nechává dál čekat. Technika je pořád pouhým otrokem. Poslušným a nijak vzpurným robotem. Ještě se nestala duchovním partnerem. Rovněž program SETI vzniklý za účelem odhalování stop cizích civilizací běží jen na neutrál.

V důsledku absence jednoznačných výsledků jej americký rozpočet přestal financovat. Ani v laboratorních podmínkách, ani pomocí dalekohledů se nám dosud nepodařilo odhalit žádnou jinou inteligenci. Dát se dohromady s oním velkým druhým. Naše „seznamka“, snaha překonat v jistém směru naši lidskou podstatu, byly odsouzeny k dočasnému nezdaru.

Vše napovídá tomu, že existuje pouze člověk. A to je zatraceně málo. Zůstali jsme sami se svými sny a nápady, jež nemají obdoby. Stejně jako s nimi zůstaly i ony čtyři tisíce badatelů, které zrovna propustila NASA. Raketoplány skončily, už nejsou potřeba! Chytré hlavy propuštěny, chytré telefony zapnuty. Povědomá situace. Houstone, Houstone, tady Země!