Šéf hudebního festivalu Trutnov pozváním Jakeše nabídl zrcadlo

Zkoumáním komunistických protagonistů se lze poučnaučit, aby se historie neopakovala. Vedle je, že s „komunisty se nemluví“. Ti se totiž nebavili s opozicí. Proto má Martin Věchet, „hlavní člověk“ hudebního festivalu Trutnov, pravdu, pozval-li bývalého generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše.

„Hlavní člověk“ hudebního festivalu Trutnov Martin Věchet při rozhovoru s... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Hlavní člověk“ hudebního festivalu Trutnov Martin Věchet při rozhovoru s... | foto: Archiv martina Věcheta
„Hlavní člověk“ hudebního festivalu Trutnov Martin Věchet při rozhovoru s...

Martin Věchet, „hlavní člověk“ hudebního festivalu Trutnoff, pozval bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Československa (KSČ) Milouše Jakeše na festival. Tato „nezbednost“ zavdala příčinu různicím, v nichž se mísí křečovité manifestace „zásadových“ postojů, snahy pochopit meritum věci a bohužel jen zřídkavé reakce „nad věcí“.

Režisér Pavel Křemen přizval Věcheta k natáčení dokumentárního filmu „Milda“. Na internet necíleně unikla scénka, v níž Jakeš akceptoval Věchetovo pozvání. Nebylo to „promo“ k festivalu, ale neveřejná, pracovní verze pro spolupracovníky tvůrců dokumentu.

Věchetovou motivací k setkání s Jakešem byla možnost přímé konfrontace s představitelem režimu, který od poloviny osmdesátých let podobným festivalovým aktivitám důrazně bránil.

Věcheta zajímalo, proč tehdejší režim potlačoval jakoukoliv nezávislou kulturu. Jakešovy odpovědi (třeba že záleželo na tom, o jakou kulturu šlo, že za lidovky nikoho nezavírali) svou absurditou Věcheta kromě smíchu vyprovokovaly k pozvání Jakeše na festival, aby viděl a slyšel, co jeho režim zakazoval.

Plastičtí lidé ze skanzenu

Následně se oficiálně vyjádřila skupina The Plastic People of the Universe, respektive jedna z jejích, o název rozhádaných metastází, že se festivalu „rozhodně účastnit nemůže“, protože „i recese je nebezpečná.“ Reakce ve stylu Jakešových dob, bez humoru, ideologicky okovaná. Ovšem tak nějak mimo čas.

Torzo Plastiků by se spíše mělo jmenovat Plastičtí lidé ze skanzenu

Torzo Plastiků by se spíše mělo jmenovat Plastičtí lidé ze skanzenu. S několika bývalými členy této kapely jsem se shodl v odhadu, že nebožtík Mejla Hlavsa by vystoupení před Jakešem bral nejspíš jako vydařený happening, možná by přidal vítězný indiánský tanec.

Skupina Už jsme doma svou účast na festivalu prý dokonce zrušila „na věčné časy“ a k následování vyzvala i další. „Není to recese ani legrace, je to hlupáctví a krátkozrakost jedný vyhulený a vychlastaný hlavy, ne-li pak obchodní vypočítavost,“ vyjádřili se láskyplně a po pravdě tito výslovní zastánci vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Reakce hodná účastníků festivalu politické písně z Jakešových dob. Těch škoda nebude. Ostatně podle Věcheta na letošní festival ani pozváni nebyli.

Byznys je byznys

Ve slušné společnosti se návštěvníci nekádrují. Když přišel Miroslav Kalousek, Věchet ho nevyhodil. Teď pozval Jakeše. Vystupující si však Věchet „kádruje“. To je ovšem právo pořadatele, rozhodnout se, jaké účinkující pozve. Věchet sdělil, že kromě tří odřeknutí z 90 pozvaných má na pozvání Jakeše i pozitivní reakce. Zvažuje však realisticky, že bude-li odřeknutí víc, pozvání Jakeše zruší. Byznys je byznys.

Věchet sdělil, že kromě tří odřeknutí z 90 pozvaných má na pozvání Jakeše i pozitivní reakce. Zvažuje však realisticky, že bude-li odřeknutí víc, pozvání Jakeše zruší. Byznys je byznys.

Rozdíl ve Věchetově přístupu k vystupujícím a návštěvníkům však naprosto nepochopili (nemohli nebo nechtěli?) někteří Věchetovi kritici a pletou páté přes deváté, protože v tom mají guláš. Jen si chtějí kopnout do Věcheta a ten kopanec odít ideologicky, snad aby si ve stylu Jakešových dob vylepšili „kádrový profil“.

Věcheta kritizují i jiní, méně primitivně, ale stejně politicky neochvějně. Například jaký prý má smysl mluvit s Jakešem, zajímat se o jeho názory, motivace, současné náhledy. Prý jde o natolik vzdálené světy, že z toho nemůže vzejít nic zajímavého, protože „je přece nabíledni“, že zastánci naprosto protichůdných názorů si nemohou porozumět. Je to opět řečeno ve stylu Jakešových dob. Opozice tehdy chtěla dialog s mocí. Tou byli ale právě Husáci, Jakešové, Bil’aci, Štrougalové a další.

Zamrzlé myšlení

Jedině zkoumání oné doby a jejích protagonistů však může poskytnout poučení, aby se historie nemusela opakovat. To platí tuplovaně pro ty, kteří neustále bezduše opakují, že by se historie mohla opakovat. Zcela vedle jsou i ti, kdo tvrdí, že s „komunisty se nemluví“. To je totiž ideologický výrok ve stopách těch „nejlepších tradic“ z Jakešových dob. To komunisté se nebavili s opozicí. Když se teď někdo zásadně nechce bavit s opozicí, podobá se komu?

Jakeš prokázal, že je ve svém stáří otevřenější než mnoho z Věchetových kritiků, kteří se naopak vyjadřují ve stylu dávných Jakešových dob, v nichž jejich myšlení zamrzlo

Izraelský spisovatel Amos Oz řekl, že nikdy nepotkal fanatika se smyslem pro humor a že neví, že by se z takové osoby někdy stal fanatik. A na rozdíl od mnoha jeho kritiků má Martin Věchet smysl pro absurditu, humor a recesi. Proto má Martin Věchet pravdu, když pozval Jakeše na festival. A vyhrál, protože Jakeš neodmítl. Mohl by se tak sám přesvědčit, že kdysi neměl pravdu.

Současně Jakeš prokázal, že je ve svém stáří otevřenější než mnoho z Věchetových kritiků, kteří se naopak vyjadřují ve stylu dávných Jakešových dob, v nichž jejich myšlení zamrzlo. Jeden chytrák podobnou situaci nechtěně dokonale vystihl výrokem, že „již ve svých osmnácti jsem si myslel to, co si myslím dnes“. Upřímnou soustrast.

Názorovými různicemi k poznání

Nicméně spor – jako ten kolem Věcheta a Jakeše – není v tomto společenství ničím neobvyklým. Chartu 77 reprezentovali každoročně tři mluvčí, ale žádný z nich nebyl takzvaně za underground. Ani nemohl být. Underground jako každé svobodné společenství nikdy nezněl jednohlasem, a ani znít nemohl. Připomínal spíše jednu náboženskou obec, do níž přišel nový rabín. A hned o prvním šabatu propukla v templu velká hádka, zda se má během čtení Deseti přikázání sedět nebo stát.

Z názorových různic, pokud jsou vedeny věcně a na úrovni, může vzejít poznání. Třeba takové, které by pomohlo jak společnosti, tak nové politické reprezentaci vyhnout se chybám, které dělali jejich předchůdci – a jejich předchůdci.

Příštího dne se rabín vypravil za nejstarším členem kongregace s otázkou, co je na obci zvykem během čtení Dekalogu. Tomu bylo divné, co to jako má ta otázka za smysl. Tak mu mladý rabín vylíčil, jak se mu tam během bohoslužby pohádali, stojící polovina ječela na sedící polovinu, aby se postavili, a sedící polovina naopak. No, zamyslel se stařec, přesně tohle je na naší obci zvykem.

Názorové různice, pokud jsou vedeny věcně a na úrovni, jsou polem, z něhož může vzejít poznání. Třeba takové, které by pomohlo jak společnosti, tak nové politické reprezentaci vyhnout se chybám, které dělali jejich předchůdci – a jejich předchůdci. Například dogmatickým reakcím na normální projevy života, které často mohou být pociťovány provokativně.

Kdysi se jacísi ideologicky zaťatí strejci zasekli kvůli dlouhým vlasům, angličtině, kytarám. Pak jim začala ujíždět půda pod nohama, až jim ujela definitivně. Nedávno se zase jiní strejci ideologicky zasekli kvůli motorkářům. Nemohou to vyhrát, jen budou čím dál víc pro smích. A přitom by to mohli už dávno vědět, kdyby se místo deklamování frází o opakování dějin jimi naopak poučili.

Martin Věchet tak všem vlastně nabídl zrcadlo. Většina najde odvahu – a nespatří se v něm. Jiní tu odvahu do něho pohlédnout nenajdou, protože se bojí, co by tam zahlédli. Asi právem.