Radek John není Churchill ani Reagan, ale ostuda

Jádrem věci je naprostá nedůvěryhodnost šéfa „véček“, nikoli argumenty o údajně z etických důvodů neprostupné zdi mezi politikou a médii.

Roman Joch 9.11.2012

foto: © ISIFA, Wikipedie, montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice

Poté, co bylo oznámeno, že poslanec a exministr vnitra Radek John, nominální šéf strany Věci veřejné, se má stát redaktorem týdeníku Týden a televize Barrandov, vyvolalo to mediální nevole. Naprostá většina lidí z médií to označila za střet zájmů. A o to více, protože Radek John je předsedou branně-bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny a přichází do styku s utajovanými informacemi.

Hlavní námitka zněla: člověk si musí vybrat – buď práce v médiích, nebo politika. Mezi oběma je neprostupná zeď a jejich – incestní – propojení by znamenalo neetický konflikt zájmů. Je však tato námitka oprávněná?

Prozkoumejme proto separátně tři otázky:

  • Smí být politik/poslanec zároveň novinářem/redaktorem v médiích, ať už papírových nebo elektronických?
  • Pokud ano, je vhodné, aby byl také předsedou či členem branně-bezpečnostního výboru a přicházel do styku s utajovanými informacemi?
  • Co je zač Radek John?
Intimní propojení

V první otázce se s názorem většiny lidí z médií neztotožňuji. Politika a novinařina jsou mnohem intimněji propojené, než se v Česku sugeruje, přičemž nejde o incest. Nepropustná zeď mezi politikou a médii totiž neexistuje. Kdo tvrdí, že ano, lže sám sobě.

Média a lidé v nich nejsou politicky nezávislí. Každý z nich má nějaký politický názor nebo preferenci. Média nejsou nestranná. A nikdo to od nich ani nemůže očekávat. Kritická k politikům by být měla, nikoli však politicky nevyhraněná. To nejde, člověk je totiž živočich politický. A to i člověk-novinář.

Z přirozenosti politiky a médií vyplývá, že mezi nimi žádná neprostupná zeď neexistuje, nikdy neexistovala, a ani existovat nemůže

Čeho se týká politika? Konverzace, agitace, přesvědčování a propagování vlastního názoru, co je pro nás jako pro politickou společnost spravedlivé nebo prozíravé. V tom se lidé legitimně mohou lišit, stejně jako ve svých zájmech. Proto máme politiku, politický střet, soupeření, souboj – a volby.

K čemu slouží ať už elektronická nebo papírová média? Kromě zábavy, popisu reality, zprostředkování a komunikování faktů, zpráv a informací také svými komentáři či výběrem faktů, o nichž informují, formulují názor na to, co je pro politickou společnost spravedlivé nebo prozíravé. A ve prospěch tohoto názoru agitují, přesvědčují, argumentují… Dělají tedy totéž co politika. Ve svobodné společnosti se i v médiích lidé mohou v těchto názorech lišit. Proto je správné, aby i média byla pluralitní, názorově různorodá.

Z přirozenosti politiky a médií tudíž vyplývá, že mezi nimi žádná neprostupná zeď neexistuje, nikdy neexistovala, a ani existovat nemůže.

Hamilton, Jefferson, Churchill a Reagan

Při vzniku USA měly obě strany – federalistická i demokraticko-republikánská – vlastní noviny. A jejich lídři, Alexander Hamilton i Thomas Jefferson, do nich psali své komentáře. Nikoli však pod svými jmény, neboť se za to styděli. Novinařinu totiž pokrytecky považovali pod úroveň skutečného gentlemana a státníka.

To však neplatí pro Winstona Churchilla. Co dělal, když se ve třicátých letech 20. století ocitl v politické nemilosti, doslova jako vyhnanec na politické poušti? Jednak psal svá historická díla (nějak se živit musel), jednak politické komentáře do novin – i jako poslanec. Tento ostrý kritik Chamberlainovy politiky appeasementu si dokonce vykoledoval u vlády to, že zakázala „veřejnoprávní“ (státní) BBC zvát ho do svého vysílání, čímž mu znemožnila rozhlasové komentáře. (V BBC mohl opět začít mluvit až po vypuknutí druhé světové války, poté, co se stal členem válečného kabinetu.)

Co dělal Ronald Reagan po 31. prosinci 1974, kdy skončil ve funkci guvernéra Kalifornie? Pracoval jako rozhlasový komentátor!

Churchill, jehož „jestřábí“ názory na nacistické Německo byly v britském parlamentu i v jeho konzervativní straně naprosto menšinové, proto měl jedinou možnost, jak své názory prezentovat britské veřejnosti – novinovými komentáři! Ještě že existovala pluralita novin a některým jejich vydavatelům nevadilo, že v nich publikoval své názory poslanec, že povolili „incestní“ vztah politiky a médií.

Co dělal Ronald Reagan po 31. prosinci 1974, kdy skončil ve funkci guvernéra Kalifornie? Pracoval jako rozhlasový komentátor! Jednak aby měl nějaký příjem, jednak aby nezmizel z povědomí veřejnosti, protože chtěl později kandidovat na další volený úřad – v roce 1976 neúspěšně a v roce 1980 úspěšně na prezidenta. Navíc většina jeho rozhlasových komentářů z let 1975 až 1979 vyšla i knižně. Reagan byl během svého života hercem, moderátorem televizní talk-show, politickým aktivistou, guvernérem, rozhlasovým komentátorem, neúspěšným kandidátem na prezidenta, opět rozhlasovým komentátorem a nakonec úspěšným kandidátem na prezidenta.

Řečeno jinak, argument, že člověk si musí vybrat buď práci v médiích, nebo politiku, buď být novinářem, nebo politikem či poslancem, nebo komentárem, popřípadě redaktorem, považuji za nesprávný, nepřirozený, neudržitelný a od samého počátku mylný.

Rada poslancům

Nyní se budu věnovat druhé otázce – Johnovu členství v branně-bezpečnostním výboru a utajovaným informacím. Každý, kdo s nimi přichází do styku, je vázán mlčenlivostí. Stejně špatné by bylo, kdyby je předal médiím ke zveřejnění anonymně, anebo kdyby je v nich zveřejnil otevřeně sám. Za obojí by byl trestní postih. Takže opět žádný problém s Johnem v médiích.

Něco jiného je však funkce šéfa branně-bezpečnostního výboru. Na tu totiž není žádné právo, ale jde o privilegium. Bylo by naprosto pochopitelné, kdyby poslanci-kolegové Radka Johna na jeho rozhodnutí stát se redaktorem v médiích zareagovali následovně:

Radku Johne, chceš mít kromě kariéry politika a poslance i paralelní kariéru mediálního redaktora? V pořádku, máš na to právo. My však máme právo tě odstranit – při zachování tvé poslanecké funkce – z vedení branně-bezpečnostního výboru sněmovny. A na toto odpovědné místo, jež zahrnuje i kontrolu bezpečnostních, zpravodajských a represivních složek státu, jmenovat někoho, kdo se chce takové důležité a náročné práci věnovat naplno. A to ty evidentně nejsi!

Aspoň já bych tak na Radka Johna a jeho rozhodnutí zareagoval, kdybych byl poslancem.

Trapnost

Co je zač, či kdo je Radek John? Naprosto nedůvěryhodný, nevěrohodný člověk, jak trefně napsal komentátor Týdne Martin Fendrych. To je skutečné jádro věci, nikoli argument, že je prý neetické být zároveň poslancem, politikem a redaktorem, novinářem. Není to neetické, pokud jste Churchillem nebo Reaganem. To však není případ Radka Johna. Ten není, slušně řečeno, ani Churchillem, ani Reaganem.

Novináři a redaktoři mezi sebou Johna nechtějí. Totéž platí o poslancích a politicích.

Nedivím se, že novináři a redaktoři nechtějí Radka Johna mezi sebou. A totéž platí o poslancích a politicích. Pro obě skupiny je nevěrohodný. A to je třeba otevřeně říct, a nepoužívat falešné argumenty o údajně z etických důvodů neprostupné, nepřekonatelné a neprůchodné „berlínské zdi“ mezi politikou a médii, prací v politice a v médiích.

Politika a média jsou spojité nádoby a lze přecházet z jedné oblasti do druhé. Jen je trapné být v obou za ostudu.