Proč jsme se nestali druhým Švýcarskem

Čechům nikdy nikdo nic nesanoval. Jen stále sanují cizí dluhy a vlastní chyby.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Po listopadu 1989 se v Česku objevily nejen velké naděje, iluze a sliby, ale také nepřiměřený despekt k naší bezprostřední i starší minulosti. A navíc mnoho velikášství i malosti. Co je pro listopad 1989 a dnešek signifikantní? Sny o Česku jako o druhém Švýcarsku, které však byly tehdy i dnes iluzorní.

Tehdejší Československo mělo vlastní kompletní strojírenský, výzkumný, vývojový, výrobní a inženýrský potenciál pro většinu klíčových odvětví. Jeho univerzální záběr byl jedinečný, což bylo dáno dvěma faktory.

  • Za prvé, v Rakousku-Uhersku bylo Česko průmyslovým pilířem středoevropské „integrace“ a obsluhovalo a ovládalo trhy celého regionu. Jeho unikátní schopností bylo inženýrství – dodat na klíč investiční celky, například elektrárny, rafinerie, chemičky, cukrovary, cementárny, vodárny, čističky i zbrojní závody.
  • Za druhé, česká ekonomika po roce 1948 za železnou oponou díky těmto strojírenským a elektrotechnickým technologiím významnou měrou ovládala stejné trhy a navíc i východního ruského impéria – od jejich projektu až po předání do provozu. Určitá československá dominance byla daná jednak rozdělením světa na Východ a Západ, jednak tím, že země Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) měly omezené množství volně směnitelných měn, aby mohly zaplatit za západní technologie.
Zbrojní průmysl

K tomu je třeba přidat i nemalou kapacitu a sílu československého zbrojního průmyslu. Ten se zaměřoval na produkty od těžké techniky přes ruční zbraně až po unikátní radar Tamara, jehož se obávala i tehdejší americké novinka – „neviditelné“ letadlo Stealth. A patřila mu i většina trhů třetího světa, které navzdory tomu byly žádané. Země třetího světa sice dlužily, ale odrážely se v tom pouze imperiální priority Varšavské smlouvy, nikoli špatná volba trhů.

Zahraniční konkurenci se to však nelíbilo, a proto našla řešení: získat nebo zničit. Česko „zvládlo“ druhou variantu. Cenné, byť v daném okamžiku, ale nikoli dlouhodobě labilní a dezorganizované trhy východního bloku pak přezíravě a s velkolepými gesty a ideologickou nadřazeností „odstřelil“ tehdejší místopředseda federální vlády Vladimír Dlouhý na zasedání RVHP v lednu 1990 v Sofii.

Zahraniční konkurenci se tím značně ulevilo a okamžitě tyto trhy zahrnula zájmem a nabídkami. Tam, kde jsme byli, byli anebo chtěli být a nyní jsou například Francouzi, Američané či Belgičané. Snaha téhož politika o rok až dva později vrátit „obrovské“ zakázky z nového Ruska kvůli vyjednávací nezkušenosti a znevážení těchto schopností u československých expertů skončila znovu zahájenou výrobou, která však nikdy nebyla vyexpedovaná ani zaplacená. Rána, jež tím dostalo financování českého průmyslu, byla poslední před jeho definitivní likvidací.

Neblahý dopad ekonomické transformace

Všechny obory, podniky či produkty českého strojírenství nebyly životaschopné. Na otevřeném světovém trhu by mnohé zlikvidovala jejich malá ekonomika vah. Mohly však být prodané velkým koncernům, například výroba textilních strojů a dalších produktů lehkého strojírenství. Síla, objem a specializace některých průmyslových oborů však byly natolik vysoké, že se jich obávala i zahraniční konkurence a snažila se o rovnocennou kooperaci, zejména když stále existovaly zmíněné trhy.

Po listopadu 1989 se v Česku objevily nejen velké naděje, iluze a sliby, ale také nepřiměřený despekt k naší bezprostřední i starší minulosti

Výroba dieselelektrických lokomotiv ČKD a trh s nimi byly tehdy největší na světě – před americkým GE a evropskými producenty. Velkým aktivem bylo kompletní energetické strojírenství včetně inženýrských schopností – například Škoda Plzeň, Škoda Praha, První brněnská, Vítkovice, Žďas či Potrubí Modřany. Tyto podniky dokázaly navrhnout, vyrobit a dodat elektrárnu a parní turbínu podle individuálního přání zákazníků.

V devadesátých letech však tyto kapacity rozprášily „zvláštní“ formy ekonomické transformace. Například společnost Appian Group výhodně prodala ze Škody Plzeň, jež byla dvakrát sanovaná ze státního rozpočtu a Konsolidační agenturou, za mnoho miliard dříve údajně ztrátové a neprodejné jaderné strojírenství, hutě, kovárny, výrobu turbín Rusům, Korejcům i jiným. A Škoda Transport pod vedením manažerů z Appian Group prosperuje.

Letecký průmysl

Český letecký průmysl byl díky cvičným a bojovým podzvukovým bitevníkům L 39 a L 59 světovým hráčem. Kunovický podnik LET byl schopen vyrobit letoun L 610G, který by nahradil letadla CASA, jež byla předraženě nakoupena pro armádu, ale budou reklamovaná a možná i vrácená španělskému výrobci. A to včetně amerického motoru CT79D a avioniky, jež používají španělská letadla. Prototypy letounu L 610G rozkradli privatizátoři a poletují po světě. Stejné prototypy s domácím motorem z Motorletu L 610M sloužily českému letectvu deset let.

Model L 410 dnes úspěšně vyrábí Aircraft Industries, nástupce kunovického podniku LET. Tento letoun pro 19 cestujících byl v době svého vzniku v sedmdesátých letech světovou třídou pro provoz v extrémních podmínkách a terénech, měl snadnou údržbu a vyrábělo se jej nejvíc ročně na světě. Proto ta nevraživost konkurence včetně podniku CASA.

Nevraživost z neznámých důvodů však projevovali i někteří tehdejší čeští politici kromě tehdejšího ministra průmyslu české vlády Jana Vrby. Ten společně s ní udržel výrobu, nikoli montovnu automobilů Škoda. A firma dnes expanduje v rámci koncernu VW. V červnu 1992 však úspěšná česká privatizace skončila a nikde a nikdy se už nezopakovala.

Kuponová privatizace

Perspektivních oborů však bylo víc, například tradiční sklářství či výroba porcelánu a textilu. Jejich zánik však patří do historie korupce, neprofesionálnosti, pohrdání českou tradicí a rozkradení establishmentem. Společným jmenovatelem jejich likvidace většinou byly „specificky“ české a světově nestandardní metody transformace ekonomiky v devadesátých letech. Na to nebyl třeba žádný unikátní výkon, protože takové věci se již odehrály jindy a v jiných ekonomikách a zemích. Nebyla však vůle pozorně vyslechnout odborníky a využít zahraniční zkušenosti.

Hlavním sloganem bylo co nejoriginálněji a nejrychleji „rozstřílet“ státní vlastnictví. A likvidační metodou byla kuponová privatizace, která však nepřinesla zodpovědné vlastníky, jen vyplašené držitele investičních kuponů (DIK) a dravé, ke všemu připravené privatizační fondy. Ty pak rozkradly a rozprášily stovky miliard korun, protože je nekrotil žádný zákon. Nad „výdělkem“ splakali nejen DIKové, ale i český průmysl. A to po další ráně takzvanou velkou privatizací českých manažerů za vypůjčené peníze od našich bank. Skončilo to sanací Konsolidační agenturou ve výši dalších stovek miliard korun.

Úspěšnou transformační politikou byla takzvaná malá privatizace a především restituce. Vlastníci byli okamžitě nalezeni a začali se o své nové vlastnictví starat. Ostatně, dle Ústavního pořádku je povinností vlastníka řádně se starat o své vlastnictví.

Bankovnictví

Přáli jsme si na začátku devadesátých a přejme si i dnes české Švýcarsko – finanční a peněžnický ráj. Na to jsme však nikdy neměli. České bankovnictví bylo po roce 1918 odloučeno od rakouských matek a v roce 1945 jej zmasakrovalo znárodnění. Do roku 1989 existovalo jen torzo bankovnictví, které zajišťovalo nezbytný platební styk, cirkulaci měny a plánované úvěrování.

Mezinárodní bankovnictví a zkušenosti s ním mělo jen několik desítek profesionálů. V peněžnictví pracovalo celkem o něco víc než 20 tisíc lidí, a nikoli pouze bankéři. Byl to však jen zlomek zaměstnanců, kteří byli třeba.

Po listopadu 1989 bylo uděleno víc než 60 nových bankovních licencí. Prakticky každému, kdo přišel, požádal, kývl a chtěl. Tím vzniklo mnohem víc finančních ústavů a zaměstnanců bez náležité kvalifikace, zkušeností a osobní integrity nezbytných pro důvěryhodnost bankovnictví, než bylo třeba. Byl to hazard centrální banky, který v západním světě nemá obdoby.

Sanace takzvaného bankovního socialismu v režii vládnoucích politických stran přišla na stovky miliard korun a nevyrovnaly to ani výnosy z prodeje později očištěných bank

Následně tyto malé obskurní banky, kampeličky a další hráči na finančním trhu zkrachovali, přičemž vše bylo sanované za státní finance. Peníze, které byly z těchto institucí vysáté, přistály na privátních účtech všude ve světě. Sanace takzvaného bankovního socialismu v režii vládnoucích politických stran přišla na stovky miliard korun a nevyrovnaly to ani výnosy z prodeje později očištěných bank. Jen dividendami do zahraničních mateřských bank bylo vyvedeno z naší ekonomiky několikanásobně víc. Pod zahraničním dohledem však nyní naše banky řádně fungují.

Závislá země a montovna

Přejeme si stát se Švýcarskem, jež je v peněžnictví světovou tvrzí důvěry, jistoty a poctivosti. To se nám však nepodaří a škodolibá radost z problémů eura a eurozóny z české koruny bezpečný investiční přístav v kvalitě švýcarského franku neudělá. Jen málo z těch, kdo volají po českém Švýcarsku, si však uvědomuje, že jeho ekonomiku netvoří jen spolehlivé banky, ale i špičkový strojírenský průmysl, který je schopný dodávat na vyhrazené a náročné trhy. A navíc se podobá bývalému českému strojírenství.

Kdybychom se profesionálně a poctivě snažili a tvrdě pracovali, Švýcarsku jsme se podobat mohli, leč nestalo se. Stali jsme se jen zemí závislou zejména na automobilovém průmyslu, na exportu dílů a součástí. V jiných případech jen montovnou dílů a součástí s velkou závislostí na zahraničních matkách našich podniků a zákaznících. Síla českého spotřebitele očekávaný pokles zahraničního odbytu nenahradí.

Nestali jsme se ekonomikou služeb. Tento trend se zastavil. I Londýn se obává ztráty velké části tohoto segmentu. V IT službách nikdy nebudeme konkurenceschopní například Indii.
Skončilo snění o tom, že každý Čech nabude zaslouženého bohatství, o nějž ho dříve ochuzovalo „všelidové“ vlastnictví. Začátek i konec období od listopadu 1989 mají společné „ochuzení“ většiny obyvatel. Rozdíl je jen ve vítězích a ochuzených.

Dříve to byl komunistický režim na jedné straně a „pracující lid“ na druhé. Nyní to jsou „architekti“ přechodu od tehdejšího k dnešnímu marasmu a ti, kdo z něj těžili, a zbytek obyvatel. V devadesátých bylo co slibovat a rozdělovat. Dnes však už není co rozdělovat. Všechno bylo „odkloněno“ během všech těch privatizací a jiných machinací.

Velmoc v ohýbání práva

Při dnešním 22. výročí 17. listopadu 1989 můžeme srovnat tehdejší rozjezd a dnešní dojezd. Na začátku byl vyžadován a prosazován útěk ekonomů před právníky, existencí a vymahatelností práva. Na dnešním konci toho bylo docíleno. Jsme vyhlášenou velmocí v ohýbání práva v procesu jeho tvorby i aplikace. Zákon platí, jen jak se kdy a komu hodí. Spravedlnosti zůstala jen páska na očích. Bronzové ruční váhy jí již někdo ukradl. Ve velkých záležitostech mafie a držitelé státní kořisti, v malých pak neřešená obecná kriminalita.

Korupce je charakteristická pro začátek i konec období od listopadu 1989. Rozdíl v jejích objemech i způsobech je však značný. Na začátku byla spíš experimentální. Dnes je korupční systém pevně daný a tvoří souvislou fasádu státního stroje a moci. Stranické a zájmové klany jej vytvořily po „vypaření“ státního majetku získaného během bizarních privatizací. Státní majetek však už není. Došel. Vznikl systém, s jehož pomocí lze privatizovat mnohé státní příjmy a daňové, sociální a zdravotní toky.

Problémem také je špatná nebo žádná systematická hospodářská politika. Tuto vražednou kombinaci s korupcí zažilo nedávno Portugalsko, které se z nadějného dynamického budoucího tygra změnilo v zátěž sanovanou eurozónou. Čechům nikdy nikdo nic nesanoval, a ani to nechtěli. Jen stále sanují cizí dluhy a vlastní chyby. Snad 17. listopadu 2021 budeme mít větší důvod k oslavám.

Počet příspěvků: 5, poslední 20.11.2011 09:43 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.