Poučení z krizového vývoje: Nemávat jen řeckým klackem!

Malá země na jihovýchodě EU není středobodem zavinění, podlosti a švindlu. Za kolaps nesou vinu všichni.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Smluveno. V rámci dohody o oddlužení vymění soukromí věřitelé Řecka své znehodnocené státní dluhopisy za nové s nižší nominální hodnotou, delší dobou splatnosti a nižšími úroky. Na nominální hodnotě nových řeckých dluhopisů přijdou o 53,5 procenta. Celková ztráta pro soukromé investory má být ale až 74 procent.

Odehrává se to v atmosféře vyhrožování kolapsem Řecka, eurozóny, samotné společné měny, světa... Dokonce válkou. V předvečer vypršení termínu pro výměnu stamiliard eur bondů za znehodnocenou protidodávku nových slibů varoval washingtonský Ústav pro mezinárodní finance (IIF) před ztrátou bilionu eur v případě řeckého bankrotu. Bojte se obyvatelé! Přinuťme privátní investory, ať „dobrovolně“ přijmou tříčtvrtinové znehodnocení svých aktiv!

Jenže pokud se by tato „hrozivá“ částka – bilion – skutečně řešila již nejpozději v roce 2010, zřejmě by byla poloviční. Od té doby narostla minimálně o dva promrhané „balíčky“ v souhrnné výši 240 miliard eur a ještě se mluví o nutnosti třetí porce „pomoci“.

Snažte se, jinak spadne svět. To vám sdělujeme my, kteří jsme to celé desetiletí dobře věděli.

Snažte se tedy, vy investoři, penzijní fondy, životní pojišťovny a jiní, kteří držíte hodnoty milionů střadatelů a plátců. Jinak spadne svět. To vám sdělujeme my, kteří jsme to celé desetiletí dobře věděli. A kdyby někdo nechtěl rozumět po dobrém a připojit se ke ztrátě úspor na penzi, pojistných kmenů, tak na vás máme páku – doložku „Colective Action Clause“, která násilím donutí i ty, kteří by snad nesouhlasili s očesáním a nerovnocennou výměnou bondů za další vágní sliby. Bankovní a politické špičky to věděly nejpozději od roku 2006. Veřejnost dosud netušila, že něco takového existuje.

Plebejci věřili...

Prostá veřejnost dlouho chovala zbytky víry v poctivost a profesionalitu těch, kdo ji reprezentují. Stále – i když neoprávněně – platilo, že národ věří, poněvadž „to říkali“ (byť nevolení) špičkoví přestavitelé Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu (MMF), Ústavu pro mezinárodní finance či Evropské centrální banky (ECB). Nám plebejcům to bylo zárukou, že se něco dělá, a to včas, smysluplně a cílevědomě. A ono se nedělá nic.

Tedy pardon – dělá se, že se dělá. Stavějí se novodobé Potěmkinovy vesnice západoevropské provenience. Jmenují se Evropský fond finanční stability (EFSF), Evropský stabilizační mechanismus (EMS) nebo Trojka (MMF, ECB, Evropská komise). K tomu zaznívají upřímné a tentokrát „opravdové“ sliby politiků jižní ploutve (nikoliv už křídla) Evropské měnové unie.

Dílek pokrytectví

Ekonomika se sotva tříprocentním podílem na HDP Evropské unie by neměla ohrozit kolos o 500 milionech lidíŘecko samo o sobě není jako malá země na jihovýchodě EU středobodem zavinění, podlosti a švindlu. Je jen dílkem celkové mozaiky lží a pokrytectví hlavně evropských politiků a finančníků. Ekonomika se sotva tříprocentním podílem na HDP Evropské unie by neměla ohrozit kolos o 500 milionech lidí, pokud se její nákaza nebude šířit dále krevním systémem do celého společenství. Ale šířila se.

Řekové byli první. Jsou evidentně evropským lakmusovým papírkem, důlním kanárkem v kleci na detekci smrtelného rozšíření metanu, vzorkem a únikovým východem z evropské třinácté komnaty.

Vnější bezbřehé mantinely defektního měnového systému eura byly nastaveny se všemi známými vadami – absencí společné fiskální politiky, zrušením nástroje národní měnové politiky, v důsledku toho omezenou konkurenceschopností na mezinárodním trhu a především hypertrofií takzvaného sociálního státu. Onoho populistického nástroje pro pravicové i levicové politiky, nástroje, jak korumpovat voliče, aby vládní dělbu kořisti podpořili.

Zbrojní penězovod

Řekové sami mají svoje „specifika“ v utrácení. Absurdní rozměr řeckého sociálního státu – důchody, armáda státních zaměstnanců s „příplatky“ za včasnou docházku, počet terénních vozů Porsche či BMW na hlavu a podobné jevy – již nikoho nepřekvapuje.

Například velmi zajímavý a instruktivní je jejich vojenský rozpočet. Země o lidském a zeměpisném rozměru Česka, obklopená spojenci z NATO, po desetiletí zbrojí a zbrojí. Její současný objem výzbroje je neskutečný. Řecké ozbrojené síly provozují dodnes 1700 tanků, 1990 dělostřeleckých systémů, 2140 bojových vozidel pěchoty, 29 200 raketových odpalovacích systémů. Stovky bojových letounů včetně nadzvukových.

Proč to všechno v době míru, víc než 20 let po pádu železné opony a uprostřed spojenců? Tvrdí se, že z tradice – prý jde o relikt myšlení z dob německé invaze na počátku druhé světové války, reminiscenci na kyperský konflikt, pozůstatky nákladně privilegovaného postavení na východě tehdejšího NATO za studené války a trvalou a všudypřítomnou turkofobii. Sousední Turecko – desetinásobné územně, lidskými zdroji i snahou růst – nedá řeckým politikům spát.

Tudy také tečou řecké finance na konto nedomyšlené eurozóny. Trvale. Ono to totiž vynáší. Řeckým špičkám a zejména západoevropským zbrojovkám. Největší zbrojní kšeft se zadluženým Řeckem uskutečnila v roce 2010 Francie. Šlo o kontrakt za 871 milionů eur, zejména za vojenská letadla. Dalších 90 milionů eur země utratila u Němců a Nizozemců za vojenská vozidla a elektroniku. Itálie udala zbrojní materiál za 52 milionů, Španělsko za 33 milionů eur. To vše již v rámci čerpání prvního balíku úvěrové pomoci, tedy oněch dnes domrhávaných 110 miliard eur.

Kde jsou chyby?

Není však dobře mávat v Evropě řeckým klackem a strhávat pozornost a vinu jen na Řeky. Nejde pouze o ně. Mnohonásobně větší zavinění a máslo na hlavě mají další. Poukazování na menšiny, cizince (strangers, nikoliv nezbytně foreigners) – to už zde bylo. Byli to nacisté, kteří tím odváděli pozornost od vlastní viny a masakrování jiných. V němčině to byli „die Juden, die Slaven, die Polen,  die Tschechen, die Rusen, die  Zigeuner“. To ale skončilo 8. května 1945. Tyto manipulační praktiky do 21. století nepatří.

Řekové nejsou naprosto nevinní, ale za kolaps systému sami opravdu nemohou. Vinni jsou všichni. Kde jsou ty chyby, abychom se poučili?

  • Idea sociálního státu a všemožných deklarovaných práv všech na všechno, zejména od těch, co tvoří, ve prospěch těch, co se vezou. Hypertrofovaný řecký welfare state je Gulliverem v říši trpaslíků vzhledem k rozporu mezi vytvářenou hodnotou a rozhazovaným objemem reálně neexistujících vlastních zdrojů a prostředků.
  • Tento systém nenarazil už jen na svoje vnitřní hranice neoprávněného růstu. Narazil už i na hranice vnější, dané bezbřehým mechanismem nedomyšlené eurozóny. Tyto hranice jsou však dále nafukovány ad absurdum zneužíváním prostého lidského soucítění a solidarity. Nezodpovědný, fatálně nedokonalý systém společné měny má v Řecku odstrašující memento. Donátorské státy – dojné krávy – mají svoje prahy bolesti uměle snižované (i když sedativy a halucinogeny).
  • Třetím poučením je skutečnost naprostého selhání evropských politických a finančních elit, které nikoli nevědomě celý rozsah problému zatajovaly, marginalizovaly a při propuknutí překrývaly falešnými „záchrannými“ činy.
    Instalace euroměny přece mohla být přinejmenším provázena odborností a poctivostí. Stačilo by bedlivé analyzování, poctivá snaha o korekci počátečních chyb a nějaké to manévrování v prostředí neexistující společné fiskální politiky.
    Vše bylo naopak – nedodržování Paktu stability a růstu bylo zcela bagatelizováno a ve jménu knížete Potěmkina byly stavěny i řecké kašírované vesnice. Způsob a využívání peněz ani starost o solventnost dlužníka v průběhu splácení neexistovaly. Evidentní pro veřejnost byla již ukázka „práce“ s úvěrem při financování aténské olympiády v roce 2004. Už tehdy měly blikat všechny výstražné systémy. S těmito elitami však zůstáváme dál. V čem dalším budou klamat?
To není Marshallův plán

Aktuálně dohodnutá výměna řeckých dluhopisů za jiné by měla snížit dluh země z 350 o 107 miliard eur. Doufá snad někdo upřímně, nenaivně a odborně, že tuto zbylou částku hodlají Řekové splatit zvýšeným úsilím svého prakticky bezvýznamného průmyslu a středomořského zemědělství? Nebo snad budou stačit příjmy z cestovního ruchu? Ovšem pokud do něj někdo vnější investuje spoustu peněz. Hrdá a přemocná řecká armáda to rozhodně nebude.

Doufá snad někdo upřímně, nenaivně a odborně, že zbylou částku hodlají Řekové splatit?Evropské autority spolu s MMF v pátek konverzi dluhu uznaly a souhlasily i se spuštěním dalších 130 miliard eur do řeckého forbesu. Především sami Řekové se však musejí se situací vypořádat. Musejí chtít a přinést validní koncepce pro celonárodní ekonomiku. Zahraniční asistence a pomoc sama o sobě stačit nebude. Marshallův plán měl jiná východiska, jiné prostředky a cíle. Do Řecka žádný takový nepřichází, jde jenom o výpomoc, jež pomáhá s likviditou. Solventnost musejí Řekové teprve sami vybudovat.

Dva balíčky finanční pomoci v celkové výši 240 miliard eur (110 plus 130) představují zhruba šest bilionů českých korun. Celý dosavadní český státní dluh by se v této částce schoval a s ním i několik ročních státních rozpočtů. Česká republika s existujícím a produktivním průmyslem i dalšími odvětvími, s obyvatelstvem, které skutečně chodí do zaměstnání pracovat a tvořit produkt, by musela v takové situaci konstatovat kolaps měny a finančního systému. V případě Řecka se po ní chce, aby předstírala víru v tento zázrak věrohodnosti, „solidárně“ přispěla a přispívala dále. To jsme již jednou zažili a rádi opustili. Neměli bychom však stále říkat „ti“ a jedině „ti“ Řekové!