Politické hrátky se zpravodajskými službami

S našimi zpravodajskými službami bychom měli nakládat uváženě, jenže politici často dělají opak. Dokonce někteří novináři se totiž bezpečnostní problematikou zabývají déle než ti noví politici, kteří jsou souběhem různých okolností zrovna u moci.

Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zpravodajské služby. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zpravodajské služby.

Ministr vnitra Milan Chovanec tisku potvrdil, že jeho resort vypracoval návrh zákona o civilní rozvědce ÚZSI, kterým by měla služba získat účinné prostředky, aby mohla reagovat na měnící se bezpečnostní hrozby.

Špionážní odér je vítanou přísadou každé mdlé, mediálně těžko prodejné zprávy. Podobně tomu je i s poslaneckými a vládními aktivitami. Tak se oblast zpravodajských služeb, která kvůli své citlivosti má být budována, ošetřována a provozována povýtce šetrně, stává předmětem různých „zviditelňovacích“ kampaní, které již z principu nemohou být příliš uvážené. A že by braly v potaz všemožné souvislosti a důsledky, o tom již nemůže být řeč.

Neustále přicházejí na scénu noví politici. Pokládají svůj příchod za záchranu státu na poslední chvíli. Moře jim je po kotníky. Proto jsou vzdáleni byť jen pomyšlení požádat své předchůdce.

Částečně lze příčinu shledávat v samotném rotačním principu demokracie. Neustále přicházejí na scénu noví politici. Pokládají svůj příchod za záchranu státu na poslední chvíli. Moře jim je po kotníky. Proto jsou vzdáleni byť jen pomyšlení požádat své předchůdce, aby se s nimi podělili o zkušenosti. Stávají se tak – přesně po vzoru břitkého britského seriálu Ano, pane ministře – tragikomickými rukojmími setrvalých úředníků a jejich praktik. Všem změnám vskrytu oponující úředníci jim však mohou zabránit i v té horší variantě, totiž v realizaci jejich čerstvých, ani v zoologické zahradě nevyzkoušených nápadů, hraničících v některých případech s ohrožením bezpečnosti a obranyschopnosti státu.

Někteří novináři se bezpečnostní a zpravodajskou problematikou zabývají déle než ti noví, čerství politici, kteří jsou souběhem různých okolností zrovna u moci. Proto z aktuálně propuknuvší zákonodárné kreativity zručně vypíchli to, co by mohlo být zárodkem pěkného průšvihu. Jde o rozvědné odposlouchávání, eventuálně ještě i sledování osob na našem území.

Nápad ministerstva vnitra je dobrým podnětem k tomu, zopakovat některé zásady a zvyklosti týkající se zpravodajské komunity. Nebudu je absolutizovat, protože jsou výsledkem mého pozorování a reflexe, a tudíž pouze slovem do další pranice.

Kontrola

Odposlouchávání (případně též sledování) je činnost, kterou zpravodajská služba může provádět po splnění zákonem stanovených schvalovacích procedur. Odposlechy povoluje soudce na základě žádosti zpravodajské služby, jež musí být zdůvodněná. Soudce, který vykonává svou činnost zodpovědně, žádost zváží a někdy ji zamítne. Nebo schválí odposlech na kratší dobu. Nebo podmíní jeho trvání pravidelnými informacemi o jeho průběhu.

Operativní činnost rozvědky nemůže být předmětem poslanecké kontroly.

Jak má ale soudce zvážit žádost o odposlech osoby na našem území, která by byla zdůvodněna informací z oblasti působnosti rozvědky, tedy ze zahraničí? Třeba informací od pramene v Kuala Lumpuru?

Nadto je zde problém parlamentní kontroly. Operativní činnost rozvědky nemůže být předmětem poslanecké kontroly, protože ta by svým pozitivním kontrolním závěrem implicitně schválila porušování zákonů v cizích zemích. To bychom se vydali ve stopách neandrtálců v americkém Kongresu, kteří (namísto exekutivy!) nedávno naprosto bohorovně zaúkolovali rozvědku, aby se vrtala ve finančních vztazích evropských zemí.

Trojiční záhada

V České republice jsou dle zákona tři zpravodajské služby. Výrok je to paradoxně správný, protože je dvojnásobně chybný. První závadou je, že ačkoliv civilní rozvědka ÚZSI nikdy zákonem nevznikla, přesto zákon v roce 1994 konstatoval, že v ČR „působí“. Spíše to připomíná zázračné početí než legislativní kontinuitu s dobou předlistopadovou (jiné vysvětlení asi není).

V České republice jsou dle zákona tři zpravodajské služby. Výrok je to paradoxně správný, protože je dvojnásobně chybný.

A to se ještě u té zatrachtilé ÚZSI mlčky přechází kompetenční zádrhel, protože je zařazena pod ministerstvo vnitra, které ale nemá působnost v zahraničí. Nicméně ani dvě služby de iure nejsou pravdou de facto. Vojenské zpravodajství totiž slučuje vojenskou rozvědku a vojenskou kontrarozvědku pouze nominálně. Prakticky nikoliv, protože nejen téměř není kde, ale většinou by to bylo i proti předpisům a zásadám zpravodajské práce.

Když byl kdysi počet zpravodajských služeb de iure snížen ze čtyř na tři, měli na vládní Radu pro zpravodajskou činnost chodit jen tři ředitelé. Vše šlo však nikoliv podle českých, ale podle Parkinsonových zákonů: na Radu začalo chodit ředitelů pět. Ředitele sjednoceného Vojenského zpravodajství doprovázel ředitel vojenské rozvědky a ředitel vojenské kontrarozvědky, neboť on za ty podřízené služby vlastně dost dobře nemohl mluvit.

Z toho je jasné, že vojenské služby jsou dvě, i když ze zákona jedna. Plus ze zákona jedna civilní kontrarozvědka a k tomu ještě de iure nevzniklá, ausgerechnet na vnitru působící civilní rozvědka. Konstantní součet tři při vší té vnitřní proměnlivosti svou záhadností připomíná nekončící spory o tajemství svaté Trojice. Dosti ale teologie, zpátky na zem.

Efektivita

Má-li být činnost zpravodajských služeb efektivní, nesmí spojovat nespojitelné, jakkoliv by si to politici přáli. Ve světě existují případy logičtější architektury zpravodajského systému, než je ta naše. Stojí za to se zamyslet nad systémem, který zavedli organizačně zkušení Němci.

V rozvědné činnosti převážil názor, že roztříštěné zpravodajství neposkytuje předpokládanou konkurenční výhodu.

V rozvědné činnosti převážil názor, že roztříštěné zpravodajství neposkytuje předpokládanou konkurenční výhodu, ale naopak vládu zanáší informacemi, které jsou z jiného pohledu shledávány spornými či nepodloženými, ne-li přímo chybnými (jak se stalo v případě důvodů k napadení Iráku v USA v roce 2003). Preferuje komplexní zahraniční informace, které předtím, než dojdou na vládu, jsou podrobeny vzájemné oponentuře přinejmenším z hlediska vojenského, geopolitického, vnitropolitického a ekonomického a nejsou ani problematické z hlediska proveditelnosti a kapacit.

U služeb kontrarozvědných naopak praxe osvědčuje oddělení civilní od vojenské, která však působí pouze „v kasárnách“, a nemá tedy působnost ani v oblasti obranného průmyslu, což bývá častým bodem sporu.

Kontaminace

Sjednocená rozvědná služba však nemůže být podřazena ministerstvu zahraničí, byť za její činnost má být odpovědný „zaminír“, a nikdo jiný. Diplomatická služba představuje trochu jiný svět se staletými zvyklostmi a tradicemi. Přiřazení špionážního sboru, notabene u nás ještě ozbrojeného, do ranku „zamini“ je sice představitelné, ale jako velká výstřednost, kontaminující diplomacii špionáží. To by z diplomatů, řečeno s Hugem Haasem, udělalo „efektivně mrtvé muže“.

Za aktivity zahraniční výzvědné služby by tedy měl nést odpovědnost ministr zahraničí, logisticky by však byla nejlépe zaparkovaná v ministerstvu obrany.

Za aktivity zahraniční výzvědné služby by tedy měl nést odpovědnost ministr zahraničí, logisticky by však byla nejlépe zaparkovaná v ministerstvu obrany, jak bývá ve vyspělých zemích dobrým zvykem.

Ministrovi obrany by pak byla podřízena vojenská kontrarozvědka a ministrovi vnitra nebo premiérovi civilní kontrarozvědka. Ze zákona by tak vypadlo „efektivně mrtvé ustanovení“, že za zpravodajské služby odpovídá vláda. Rozumí se vláda ve sboru, což jest však z hlediska odpovědnosti prázdná skořápka.

Počet příspěvků: 2, poslední 11.5.2016 06:11 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.