Pandemie: Spoustu rizik lze předpovídat, ale skutečnost může překvapit

Nyní často zaznívá kritika, že stát na pandemii nebyl připraven, že chybí strategie boje proti ní. Která země však na jaře 2020 jen vytáhla své detailní plány boje s pandemií a drží se jich? Lidé většiny zemí jsou dnes odsouzeni do role pasažérů letounu a nezbývá jim než doufat, že v kokpitu sedí zkušení piloti.

Co má při svém rozhodování ČNB zohledňovat především? foto: Richard Cortés, Česká pozice

Co má při svém rozhodování ČNB zohledňovat především?

V listopadu 1988 předložil ředitel Prognostického ústavu Československé akademie věd Valtr Komárek (1930–2013) tehdejší Národohospodářské komisi Ústředního výboru Komunistické strany Československa studii Souhrnná prognóza vědeckotechnického, ekonomického a sociálního rozvoje ČSSR do roku 2010.

Obsahovala nejen příkrou kritiku fungování tehdejšího hospodářství, ale i povinné citace z marxismu-leninismu a poznámky o skvělé budoucnosti socialistického zřízení, například „soudobý socialismus je historicky povolán k tomu, aby vytvořil všechny konkrétní podmínky umožňující organicky spojit tvorbu věcného bohatství člověka s jeho mravní a duchovní sebetvorbou “.

Nejen lidský faktor

Vědecky pojatá socioekonomická prognóza do roku 2010 se rozešla s realitou již po roce… Komárek k tomu v roce 2010 přiznal: „Nejtěžší totiž je prognózovat reakce lidského faktoru.“ Kdo by to byl řekl? Ale nejen lidský faktor se obtížně prognózuje. Ani technologickou a informační revoluci (například v podobě internetu) někdejší vědečtí pracovníci Prognostického ústavu v roce 1988 nepředpověděli. Po jediném roce byly veškeré prognózy a plány k ničemu.

Posuňme se v čase. Je říjen 2008 a české ministerstvo financí předpovídá růst HDP za rok 2009 (oproti roku 2008) o 3,7 procenta. Neplánovaně ale přišla světová krize a ve skutečnosti nastal pokles HDP v roce 2009 oproti roku 2008 o 2,3 procenta, tedy -2,3 namísto +3,7. Chyba je to asi, jako kdyby navigátor při letu z Prahy do Moskvy omylem namířil letět do New Yorku… Plány, které z prognózy tehdy vycházely, se mohly hodit do koše. Předpověď ale zaujme i desetinami. Předpověď na desetiny! To jsou odborníci!

Nejen lidský faktor se obtížně prognózuje. Ani technologickou a informační revoluci (například v podobě internetu) někdejší vědečtí pracovníci Prognostického ústavu v roce 1988 nepředpověděli. Po jediném roce byly veškeré prognózy a plány k ničemu.

Co na tom, že realita hrubě zneplatní i první cifru v předpovědi, a že chyba je ve stovkách procent. Přitom každý pochopí, že je zcela nesmyslné uvádět například údaj o době letu z místa A do místa B 3,845 hodiny, ovšem s tolerancí sto hodin! Poctivou toleranci u svých předpovědí ale ekonomičtí odborníci (až na úplné výjimky) zásadně neuvádějí, protože by byla kolosální.

A propos, na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu lze nalézt podrobné statistiky úspěšností předpovědí počasí pro Česko od roku 1973 (včetně toho, co se „úspěšností“ myslí). Mimo jiné z nich vyplývá, že za rok 1973 činila úspěšnost předpovědí počasí na první den přibližně 84 procent, zatímco za rok 2017 přibližně 96 procent. Trend postupného zlepšování úspěšnosti předpovědí v čase vykazují i předpovědi na druhý a třetí den.

Například úspěšnost předpovědí na třetí den činila za rok 1973 přibližně 74 procent, zatímco za rok 2017 přibližně 93 procent. Ale to není vše. Na stránkách lze najít i další srovnání, ze kterých vyplývá, že za rok 2017 činila úspěšnost předpovědí počasí pro Česko na pátý den přibližně 88 procent, tedy více, než byla úspěšnost předpovědí na první den za rok 1973. Lze říct, že současná úspěšnost předpovědí na pátý den je zhruba na úrovni úspěšností předpovědí na první den z poloviny devadesátých let.

Důchodová reforma

Tyto údaje ukazují jasný pokrok, kterým se lze po právu chlubit. Přitom platí, že úspěšnost předpovědí na další dny dramaticky klesá a každý meteorolog potvrdí, že předpovídat počasí na dva týdny se podobá hádání z křišťálové koule. Proč podobné statistiky nezveřejňují ekonomové, politologové, sociologové a další odborníci na socioekonomické jevy?

Před několika lety jsem byl přítomen přednášce významného českého ekonoma, který v té době působil v Austrálii. V Praze měl přednášku na téma důchodové reformy v České republice. Hovořil velmi zaujatě a naléhavě s tím, že je třeba ji urychleně provést, neboť prý za 40 nebo 50 let nebude na důchody. Výklad doprovázel grafy a údaji a mluvil natolik jednoznačně, že všem muselo být naprosto jasné, že situace za 40 let bude mimořádně vážná. Bylo to jasné stejně, jako že zítra bude po noci nový den.

Bezděkova komise k důchodové reformě se ve své závěrečné zprávě z roku 2010 ani slovem nezmínila o předpokladu růstu produktivity práce, ačkoli v průběhu mnoha jejích jednání se opakovaně objevoval. Při započítání dostatečného růstu produktivity práce totiž nakonec nevadí ani nepříznivý demografický vývoj. To se však Bezděkově komisi nehodilo.

Po přednášce byla diskuse. Po dotazech na detaily k jeho prognózám a matematickým modelům (měly především ukázat, že zvědavý posluchač je také odborník) kdosi skromně položil nevinnou otázku: „Pane XY, nyní působíte v Austrálii, kde jste i se svojí rodinou. Plánujete tam zůstat, nebo se třeba za rok přesunete zpět do Prahy?“ Na to tento ekonom nevinně, upřímně a pokorně odpověděl v duchu, že zatím neví, kde bude příští rok, zda zůstane v Austrálii, nebo se přesune do Prahy. A tím to skončilo.

Jaká je pointa tohoto příběhu? Spočívá v tom, že dotyčný ekonom věděl s jistotou, že za 40 let nebude na důchody, ale nevěděl, kde bude za jeden jediný rok. Čtenář si může sám sebe představit v roce 1980 a vzpomenout si, co si tehdy myslel, že bude v roce 2020. Jaké mají takové prognózy a plány z nich vyplývající smysl?

A propos, Bezděkova komise k důchodové reformě se ve své závěrečné zprávě z roku 2010 ani slovem nezmínila o předpokladu růstu produktivity práce, ačkoli v průběhu mnoha jejích jednání se opakovaně objevoval. Při započítání dostatečného růstu produktivity práce totiž nakonec nevadí ani nepříznivý demografický vývoj. To se však Bezděkově komisi nehodilo.

Zkušenosti a schopnosti velitele

V médiích nyní zaznívá kritika, že stát na pandemii nebyl připraven, že chybí strategie boje proti ní a výhled, co s tím vším dělat. Na začátku loňského roku všem chyběly roušky a respirátory. Kritika vlády byla jasná – nezajistila jich dostatek. To je pravda, ale nakoupili si zástupci opozice pro sebe a pro své blízké v lednu 2020 bedny roušek, když jich bylo dostatek a kdy byly laciné? Pokud ne, co jim bránilo? Jak se stalo, že celý svět situaci podcenil a že nikdo na to nebyl a stále není připraven?

Jak je možné, že západní svět intenzívně řeší uhlíkovou neutralitu na desítky let dopředu, přičemž je zaskočen dneškem a neví, co bude za měsíc?Která země na jaře 2020 jen vytáhla své detailní plány boje s epidemií a drží se jich?Měl někdo plány pro to, co se nyní děje? Možná překvapím šokujícím „odhalením“ – konstrukce osobního automobilu není „plánovaná“, aby bez úhony vydržela náraz do kamionu. Stejně drtivá většina obytných domů není „plánovaná“, aby vydržela pád dopravního letadla.

Jak je možné, že západní svět intenzívně řeší uhlíkovou neutralitu na desítky let dopředu, přičemž je zaskočen dneškem a neví, co bude za měsíc? Měl někdo plány pro to, co se nyní děje? Stylisticky perfektní plány na křídovém papíře jsou však k ničemu. Rozhodující jsou zkušenosti a schopnosti velitele.

Přitom pravděpodobnost takových událostí není nulová. Kdyby měl být osobní automobil konstruován, aby si poradil i s takovou situací, musel by z něj být… tank. A z rodinného domu by musel být „naplánován“ železobetonový bunkr… Je možné se pokusit předpovídat spoustu současných či budoucích rizik a mít plány, jak s nimi naložit. Hasiči mají plány a postupy, jak hasit rozsáhlé požáry, piloti letadel na trenažérech zase cvičí, jak si poradit s nepříznivými situacemi. Navzdory tomu skutečnost může překvapit.

Jak u rozsáhlého požáru, tak u řízení letadla je okamžik, od kdy se situací již nelze dělat nic rozumnějšího, než improvizovat. Stylisticky perfektní plány na křídovém papíře jsou totiž v takové situaci k ničemu. Rozhodující jsou zkušenosti a schopnosti velitele zásahu nebo pilota. Ostatně, když v roce 2009 úspěšně přistál pilot dopravního letadla uprostřed New Yorku na řece Hudson poté, co letounu vysadily oba motory v důsledku srážky s hejnem ptáků (více zde), hovořilo se o zázraku. Existovaly na to detailní plány? Těžko.

Troufám si tvrdit, že lidé většiny zemí jsou nyní odsouzeni do role pasažérů takového letounu a nezbývá jim než doufat, že v kokpitu sedí zkušení piloti… A modlit se, aby nebyli pasažéry výletní lodě Costa Concordia, kterou nezodpovědný kapitál navedl na mělčinu u toskánského pobřeží…

Počet příspěvků: 4, poslední 22.2.2021 09:27 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.