Ceska Pozice

Pandemie odhalila, co vše kultuře chybí. Kulturní paradigma se mění

V médiích se často objevuje entuziasmus divadelníků, jak se těší na návrat do divadel. V tomto očekávání však zřejmě nastane značná deziluze. Nic, a nejen v divadle nebude stejné jako dříve.

Národní divadlo prodává oponu Antonína Střížka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Národní divadlo prodává oponu Antonína Střížka. | foto: ÚZSVM
Národní divadlo prodává oponu Antonína Střížka.

Co mělo kdy divadlo společného s labutěmi? V shakespearovském Londýně bylo Divadlo Labuť (The Swan Theatre). Sám Shakespeare získal epiteton ornans Labuť avonská a zástup labutí na špičkách nás obšťastňoval i ve stejnojmenném jezeru. Až k našemu divadlu přišla Talebova labuť černá. Divadla se náhle ocitla v situaci, kterou historicky nezažila. Nepočítáme-li zavření divadel za protektorátu a tři neděle távky ke konci roku 1989. Situaci, kterou nikdo neočekával, ani si neuměl představit.

Přednáším předměty, jako je Infrastruktura umění či Divadelní systémy, konstituované i jako reflexe současné situace. Při přednáškách online jsem si uvědomil, že nepřednáším něco aktuálního, ale historii. Nic v divadle nebude stejné jako dříve, neb se mění celé kulturní paradigma. Často se v poslední době v médiích objevuje entuziasmus divadelníků, jak se těší na návrat do divadel – s předpokladem, že na jejich otevření se těší i diváci.

Obávám se, že v tomto očekávání nastane značná deziluze, stejná jako po roce 1989, kdy se divadla, ráz na ráz, stala zbytným statkem. Stejně jako předtím bylo divadlo vyhledáváno pro prostor svobody, ve změněném paradigmatu současnosti bude mít šanci – aby bylo vyhledávané jako kulturní fenomén –, jen když divákům vytvoří garantovaný prostor zdraví.

Pouze volnočasová aktivita

Divadlo je jen částečným problémem celého kulturního systému. Tak se vzápětí dostáváme ke kulturní politice státu. Pojem má stále až negativní konotaci. Za desetiletí jsme si zvykli, že kulturní politika se u nás odehrává jen v deklaratorní poloze. V současnosti je na stránkách ministerstva kultury návrh na kulturní politiku státu, která má nabýt účinnosti od 1. ledna 2022. Doprovází jej dotazník, kde můžete formulovat své připomínky. Lze podotknout, že na těch otázkách, i když s dobrým úmyslem, je snad všechno špatně.

Po 30 letech si stát všiml, že nemáme to, co je standardní v evropských zemích – status umělce jako povolání, jako profesi. Když je vše normální, není krize a jsou navíc finance, nic se neděje. Pokud však epidemie zastaví kulturní provoz, máme problém, protože stát neví, koho má podporovat, ani kolik umělců má. A je to tak správně, protože i pro tuto vládu je kultura pouze volnočasovou aktivitou.

Uvedu to na tom lepším případě. Po 30 letech si stát všiml, že nemáme to, co je standardní v evropských zemích – status umělce jako povolání, jako profesi. Když je vše normální, není krize a jsou navíc finance, nic se neděje. Pokud však epidemie zastaví kulturní provoz, máme problém, protože stát neví, koho má podporovat, ani kolik umělců má. A je to tak správně, protože i pro tuto vládu je kultura pouze volnočasovou aktivitou.

Nejde totiž jen napsat, že přijmeme status umělce, ale je nutné současně řešit problémy sociálního, zdravotního či penzijního pojištění. Vždyť profesní kariéry v našem ranku končí třeba už ve 40 letech. A to nemluvím o vazbách na zákoník práce, který je pro divadlo nepoužitelný. Na systémové změny má tato menšinová vláda pouhých šest měsíců. Na kulturní politiku by měly navazovat kulturní strategie a plánování, modely financování, včetně grantových cílů a priorit.

Pro úplnost je nutné přiznat, že paralelně vzniká i Strategie kulturních a kreativních průmyslů, která zase postrádá tvrdá data, tedy i mapping celého odvětví. Je třeba stále připomínat (i když je to pro mne déja vu), že i pro normální podmínky schází kultuře systémová opatření legislativní a ekonomické povahy. Jejich absence – právě za krize – je o to citelnější. Pravděpodobně schází zákon o kultuře, už jen proto, aby nebyla vnímaná jako pouhá volnočasová kratochvíle. Když kultura umí i generovat zisky. A ne malé.

Byznys a umění

Přetrvává zbabělost před transformací příspěvkových organizací, před socialistickým reliktem, který před veřejnou kulturní sféru staví limity a bariéry na kulturním trhu. Nejen vůči podnikatelskému, ale dokonce už i vůči neziskové sféře. To ale za normálního počasí. Při dnešní krizi má veřejná sféra přece jen své jisté. Tam, kde selhává stát, by se měl přirozeně otvírat prostor pro podnikatelský svět. Kde je řečeno, že veřejné kulturní služby by soukromá sféra neuskutečnila efektivněji či kvalitněji než sféra veřejná.

Ve všech civilizovaných evropských zemích vytvářejí veřejné instituce v oblasti živého umění páteřní systém jejich kultury. Nezpochybnitelným trendem je kooperace soukromé a veřejné sféry. My zaznamenáváme konfrontační tón a konfliktní situace. Vztah byznysu a umění je nutné u nás začít opečovávat. Měli bychom ustavit prostředí, v němž půjde o vyrovnaný, oboustranně prospěšný vztah.

Na tomto místě je ale třeba říct, že ve všech civilizovaných evropských zemích vytvářejí veřejné instituce v oblasti živého umění páteřní systém jejich kultury. Nezpochybnitelným trendem je kooperace soukromé a veřejné sféry. My zaznamenáváme konfrontační tón a konfliktní situace. Vztah byznysu a umění je nutné u nás začít opečovávat. Měli bychom ustavit prostředí, v němž půjde o vyrovnaný, oboustranně prospěšný vztah.

Zahraniční operní domy se chlubí korporátními sponzory a banky či koncerny se prezentují podporou filharmonií a galerií. Proč to venku funguje a u nás v tom stále taškaříme? V Evropě i veřejné kulturní instituce mají charakter soukromého subjektu, většinou nadace či společnosti s ručením omezeným. Je samozřejmostí, že v jejich správních radách jsou vedle zakladatelů a rozhodujících financiérů z veřejné sféry zastoupeni i představitelé byznysu, kteří se tak mohou podílet na jejich správě.

U nás v příspěvkové organizaci, ať České filharmonii či Divadle na Vinohradech, je přímý vztah zřizovatele (státu, kraje či města) a ředitel má ze zákona takzvanou nedílnou pravomoc, kterou nelze omezit správní či dozorčí radou. Proč by tedy soukromá sféra měla podporovat tento typ institucí, když má na ně monopol stát či jiný veřejný subjekt?

Ošidná prognóza

Adaptace na černou labuť se ve třech segmentech našeho divadelního systému odehrávala různě. Veřejná divadla začala streamovat své inscenace, některá i pracovní postupy, a snaží se udržet komunikační vazby s diváky. Nezisková sféra, která z povahy věcí bývá nucena k větší flexibilitě, hledá nové způsoby komunikace, nové metody i nové produkty – technologické divadlo, imerzivní či bytové divadlo, virtuální expozice, obchůzkové či pojízdné divadlo a konečně hraniční žánry typu „neviditelného“ divadla.

Dělat prognózu pro tyto dny, týdny, měsíce (a nedej bůh roky) je značně ošidné. Černá labuť snad může překvapit i v dobrém, či alespoň v lepším než nejhorším. Jedno však je jisté – vztah našeho státu ke kultuře bude nadále tristní. Naštěstí její rezistence (a nejen vůči virům) je neskutečná.

Oproti tomu soukromá divadla, jak se zdá, zalehla na matrace. Když byla řeč o tom, jak slabá máme data, že stát neví, co v kultuře kde má, ministerstvo kultury ani neví, za co odpovídá. Půvabný byl spor kultury a ministerstva průmyslu a obchodu, kdo má v pandemii podporovat soukromá divadla. Kompetenční zákon, který máme snad také ještě z dob socialismu, stanoví, že ministerstvo kultury odpovídá komplet za kulturu v tomto státě. Až na to, že tehdy asi nikoho ani nenapadlo, že by mohla být divadla soukromá.

Soudili jsme, že to máme na věčné časy, vždyť socialismus měl být „nejlepší z možných světů“, jak znělo už krédo Voltairova mladého Candida. Nevábným naším systémovým problémem je fakt, že jsme nejen neschopní hodnotit svou uměleckou sféru. Nejen že jsme neschopní evaluace, nedokážeme už ani evidenci hodnot.

Odtud nezadržitelný proces, že kdejaký póvl vyžaduje stejnou saturaci jako skutečné umění. Dělat prognózu pro tyto dny, týdny, měsíce (a nedej bůh roky) je značně ošidné. Černá labuť snad může překvapit i v dobrém, či alespoň v lepším než nejhorším. Jedno však je jisté – vztah našeho státu ke kultuře bude nadále tristní. Naštěstí její rezistence (a nejen vůči virům) je neskutečná.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.