Optimální vyústění nesympatické kauzy manželů Petra a Jany Nečasových

Manželé Petr a Jana Nečasovi byli nepravomocně zproštěni obžaloby z podplácení v případě zvaném „poslanecké trafiky“. Nepravomocný rozsudek však je v podstatě optimální vyústění, protože se budou muset dále cizelovat argumenty i protiargumenty.

Jan Schneider 24.8.2020
Jana Nečasová a Petr Nečas | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jana Nečasová a Petr Nečas | foto:  Tomáš Krist, MAFRA
Jana Nečasová a Petr Nečas

Málokdy se přihodí kauza, v níž jsou protagonisté většinově tak nesympatičtí. Má to ovšem pro komentátora velkou výhodu, že mu to výrazně brání v předpojatosti nebo dokonce nadržování. Stalo se, že manželé Petr a Jana Nečasovi byli nepravomocně zproštěni obžaloby z podplácení v případě zvaném „poslanecké trafiky“. U Jany Nečasové bylo navíc zastaveno stíhání z krácení daní v případě zvaném „kabelky pro kancléřku“ (protože již dostala za totéž pokutu).

Celé to začal spektakulární policejní zásah na Úřadu vlády pod vedením Roberta Šlachty (z něhož zůstala pouze kauza zneužitého Vojenského zpravodajství), a celé to takto (prozatím) ukončila soudkyně Hana Králová na základě klíčového svědectví bývalého ministra financí Miroslava Kalouska.

Kritické odposlechy

Soudkyně Královánepřipustila jako důkaz telefonní odposlechy, které se měly týkat „poslaneckých trafik“. Podle ní jsou odposlechy až „nejzazší možností a není možné až při jejich využití zkoumat, zda se odposlouchávaný člověk dopustil trestného činu“. Kvůli tomuto postoji však dříve čelila i kárné žalobě, ale ustála to. Rozsudek však je nepravomocný, takže o tomto problému bude ještě řeč.

Podle soudkyně Králové jsou odposlechy až „nejzazší možností a není možné až při jejich využití zkoumat, zda se odposlouchávaný člověk dopustil trestného činu“. Kvůli tomuto postoji však dříve čelila i kárné žalobě, ale ustála to.

To je v podstatě optimální vyústění, protože se budou muset dále cizelovat argumenty i protiargumenty, což je přímo podstata zkvalitňování soudního systému demokratického státu. Složitost problému nejlépe vyvstane, podívá-li se na něj čtenář z opačné strany, než se mu zamlouvá. Je-li nakloněn postupu státního zástupce, a lituje-li tohoto prozatímního výsledku, měl by zkusmo poměřit, zda by mu v případě, že by byl sám souzen, připadalo takové využití odposlechů dostatečným důvodem pro zbavení svobody.

Projevuje-li někdo radost nad tímto stanoviskem soudkyně, měl by si zase představit situaci, že by byl řešen před soudem případ, v němž by byl sám poškozeným, z odposlechů by jasně vyplývalo, kdo je pachatel, ale soud by odposlech jako důkaz nepředložil, neboť byl povolen v případě jiné trestné činnosti. Měl by stále takovou radost nad takovým důsledným dodržováním litery zákona, zdůvodněným dodržováním lidských práv – jako by poškozený žádných srovnatelných práv neměl?

Problematické trafiky

Podstata žaloby v kauze „trafik“ spočívala v tom, že tři poslanci ODS – Marek Šnajdr, Ivan Fuksa a Petr Tluchoř – se po domluvě s tehdejším premiérem Nečasem (ODS) vzdali svých poslaneckých mandátů, aby se nemuseli vyjadřovat k daňovému balíčku navrhovanému vládou jejich strany, který byl podle jejich názoru v rozporu s politickým programem téže strany. Za vzdání se mandátu měli dostat takzvané „poslanecké trafiky“.

Exministr Kalousek jmenoval dva z oněch tří exposlanců do představenstva, respektive dozorčí rady společnosti, kde je stát akcionářem, protože je považoval za odborníky, a v souladu s obecným přesvědčením, že by stát měl využívat schopnosti lidí, do jejichž vzdělávání investoval, a kteří mají dlouhou odbornou praxi, protože se to vždy vyplatí více, než kdyby takoví lidé své kapacity začali využívat proti zájmům státu

Exministr Kalousek, který dva z oněch tří exposlanců jmenoval do představenstva, respektive dozorčí rady společnosti, kde je stát akcionářem, byl ale z jiné politické strany. Učinil tak proto, že je považoval za odborníky, a v souladu s obecným přesvědčením, že by stát měl využívat schopnosti lidí, do jejichž vzdělávání investoval, a kteří mají dlouhou odbornou praxi, protože se to vždy vyplatí více, než kdyby takoví lidé své kapacity začali využívat proti zájmům státu.

Navíc například Šnajdr zastával dříve mnohem lukrativnější pozici předsedy správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, proti čemuž byl Kalouskem nabídnutý post v dozorčí radě společnosti Čepro docela slabota. Fuksa jako bývalý první náměstek ministra financí se stal vrchním ředitelem společnosti Český aeroholding. Tluchoř ale údajně nedostal nic.

Společenský užitek

Senát Nejvyššího soudu pod vedením Eduarda Teschlera už v roce 2013 prohlásil, že v případu možného uplácení „trafikami“ v podobě postů ve státních firmách oni tři obžalovaní konali jako poslanci, a tudíž se na ně vztahuje indemnita. Zdvihla se tehdy vulgární vlna odporu, že prý tento precedentní případ umožní poslancům beztrestně krást, znásilňovat či vraždit.

Tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová však poukázala na francouzskou výkladovou praxi pojmu „indemnita“, kterému by při troše snahy mohl porozumět doslova každý jen trochu gramotný občan: „Imunita zjednodušeně řečeno chrání pouze jednání, které by osoba, jež není poslancem, nemohla učinit.“ To znamená, že veškerého jednání, za které je zákonem postižen občan, se nesmí dopustit ani poslanec.

Celý tento zatrachtilý případ mohl skončit podobně jako jiné kdesi zakopnut pod kobercem a být relativní klid – a mohlo se říkat, že to by se v jisté době za jisté vlády stát nemohlo. Zde se však věci staly a z jejich inteligentního řešení lze získat společenský užitek, budou-li řešeny a společensky reflektovány důstojně, protože se konečný rozsudek někomu nebude líbit.

Chráněno je však veškeré jeho jednání, které běžný občan učinit nemůže, tedy vykonávat poslanecký mandát, či se ho vzdát, protože to je projev jeho (poslední) politické vůle. Kdyby nebyli poslanci, nemohli by se mandátu vzdát, a tím projevit své přesvědčení. Soudce Vladimír Jurka to tehdy komentoval: „Oni skutečně vykonávali poslaneckou funkci, vysvětlili, z jakých důvodů nehlasovali, proč se vzdali mandátu – a na takové jednání nelze nahlížet jinak než právě aplikovat příslušné články ústavy.“

Celý tento zatrachtilý případ s protagonisty, na část z nichž by část národa ráda zapomněla, zatímco jiná zase na ty ostatní, by přece jen mohl sehrát pozitivní roli. Protínají se v něm silokřivky mnoha společenských zájmů, emocí i výkladů zákona. Mohl skončit podobně jako jiné kdesi zakopnut pod kobercem a být relativní klid – a mohlo se říkat, že to by se v jisté době za jisté vlády stát nemohlo.

Zde se však věci staly a z jejich inteligentního řešení lze získat společenský užitek, budou-li řešeny a společensky reflektovány důstojně, protože se konečný rozsudek někomu nebude líbit.