Ohrožuje-li Andrej Babiš demokracii, by měli rozhodnout voliči

Obviňování Andreje Babiše ze střetu zájmů vyvěrá spíše z ohrožení moci politiků a sekretariátů politických stran. Navíc „Lex Babiš“ může ohrozit demokracii a objektivní informovanost občanů.

Andrej Babiš. foto: ČTK

Andrej Babiš.

Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona o střetu zájmů, neboli „Lex Babiš“, protože je také nebo především namířen proti Andreji Babišovi, respektive proti jeho střetu zájmů jako místopředsedy vlády, ministra financí a významného podnikatele. Podle jeho kritiků to jsou posty neslučitelné, protože vládní rozhodnutí mají významný vliv na tržby a zisky Babišova podnikatelského koncernu Agrofert.

Navíc podle nich politik tím, že koupil vlivná media, chce ovlivňovat veřejné mínění ve svůj prospěch a svým mocenským postavením v politice i hospodářství narušit politický systém založený na občanském demokratickém vládnutí. Andrej Babiš by proto podle nich neměl vlastnit vlivná media a jeho korporace (firmy) by neměly využívat nenárokových dotací a ostatních státních podpor, nebo se vzdát svých vládních postů.

Profesionální politici, politologové a ostatní akademičtí pracovníci, střídající politické posty s akademickou činností, kteří se nikdy neživili podnikáním, dokládají tento názor vahou politologických, tedy objektivně platných norem chování v demokratické společnosti. Právě tito akademici nebo ostatní politici, kteří mají většinu svých příjmů ze státního rozpočtu, však netuší nebo nechtějí přiznat, kolik úsilí, schopnosti, teoretických i praktických znalostí vyžaduje vybudování prosperující firmy ať už v jakémkoliv oboru podnikání.

Voliči to zřejmě ocenili v demokratických volbách. Politici a akademici bez těchto zkušeností jsou za hradbami svých politologických teorií a v praxi pod vlivem lobbistů. Kupodivui místopředseda vlády pro výzkum, vývoj a inovace Pavel Bělobrádek z KDU-ČSL nechce vidět, že inovačním hybatelem společnosti jsou podnikatelé.

Navázání na první republiku

V demokratické společnosti prosazují zájmy občanů politické strany a jejich poslanci. Nepolitická politika bez stran se navzdory snahám Václava Havla po sametové revoluci neprosadila. Navázalo se tedy na systém politických stran z první Československé republiky po roce 1918.

Nepolitická politika bez stran se navzdory snahám Václava Havla po sametové revoluci neprosadila. Navázalo se tedy na systém politických stran z první Československé republiky.

Hlavními dvěma politickými stranami, které se střídaly u moci i pomocí koaličního vládnutí, byla Republikánská strana československého venkova – Republikánská strana venkova a malorolnického lidu (zkráceně Agrární strana) a Československá sociálně demokratická strana dělnická. Obě strany zastupovaly odlišné zájmy i politickohospodářské strategie nezávislého státu. Jejich pojítkem bylo vlastenectví k nově vzniklému státu.

Významnými představiteli agrární strany byli podnikatelé – statkáři, například Antonín Švehla, statkář, ministr a předseda prvorepublikových vlád. Využitím svých podnikatelských schopností se stal úspěšným, lidem voleným politikem. V dnešní terminologii byli agrární politici ve střetu zájmů.

Agrárníci a sociální demokracie

Tento střet zájmů agrárníků se projevoval v jejich daňové politice státu, systému cel a jiných ochranářských opatření na podporu domácího zemědělství a (družstevního) potravinářského průmyslu, aby byl spoluvlastněn podnikateli v zemědělství a rozprostřen po celé republice nejblíže k oblastem pěstování daných zemědělských surovin.

Sociální demokracie oproti agrárníkům hájila mimo jiné hospodářské zájmy, které vedly k levnějším potravinám, ale za cenu pravděpodobného krachu drobných zemědělců

Sociální demokracie oproti agrárníkům hájila mimo jiné hospodářské zájmy, které vedly k levnějším potravinám, ale za cenu pravděpodobného krachu drobných zemědělců– k nutnému opuštění jejich domovů, a tím ke zvyšování nezaměstnanosti a sociálního napětí ve společnosti. V podmínkách krizové situace třicátých let dávali přednost uvedené politice, která posílila střední a větší zemědělce.

Agrární politici byli také představiteli a podporovateli tradiční kultury národa. Proto komunisté po převzetí moci v roce 1948 s nimi tak tvrdě zacházeli. Vadil jim jejich „selský rozum“, kterým se postavili proti komunistickým utopiím mnoha levicových ideologů, ale i některým drobným rolníkům, závidějícím úspěšnost hospodaření na větších pozemcích. Komunisté se jim následně odměnili „združstevněním“ všech majetků a úpadkem zemědělství pod vedením málo schopných.

Vlastnění sdělovacích prostředků

Vládnutí dvou politických stran, agrární strany a sociální demokracie, vyvažovalo protichůdné politické a hospodářské zájmy občanů a umožnilo demokratický názorový střet. Ten vedl k poměrné stabilitě československého státu, jenž se však neobešel bez zneužívání politické a hospodářské moci k osobnímu a nezákonnému obohacování.

Politické strany, potažmo jejich vedoucí představitelé, vlastnili za první republiky také sdělovací prostředky, v té době zejména noviny. Jejich čtenost však nebyla přímo úměrná politické moci stran.

Morální autorita vůdčích politiků státu, především prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, vedla k jejich částečné eliminaci. A tehdejší právní systém byl oporou státu proti zneužívání hospodářské moci k politickým cílům. Není to poučením pro současnou diskusi o střetu zájmů politiků a podnikatelů?

Politické strany, potažmo jejich vedoucí představitelé, vlastnili za první republiky také sdělovací prostředky, v té době zejména noviny. Jejich čtenost však nebyla přímo úměrná politické moci stran. Občané oceňovali noviny podle jejich kvality, zpravodajského významu, názorové objektivnosti a vyváženosti. Proto ani Venkov, ani Právo lidu nebyly nejčtenějšími novinami vzhledem k jejich stranické orientaci. Národní listy a České noviny, s renomovanými novináři a publicisty, byly nejčtenějšími.

Menší kritika

Obviňování Andreje Babiše ze střetu zájmů vyvěrá spíše z jiných příčin – z ohrožení moci profesionálních politiků a sekretariátů jejich politických stran na rádoby monopol. Z něj politikům vyplývá jejich postavení ve společnosti, částečná moc nad podnikateli. Členové sekretariátů politických stran bez profesionálních schopností a mnohdy i morálních postojů čekají za svou „dlouhodobou“ činnost odměnu v podobě poslaneckých, zastupitelských a jiných veřejných postů.

Kdyby Agrofert vlastnil někdo jiný nebo dokonce zahraniční hospodářský subjekt, kritika střetu zájmů by byla zřejmě podstatně menší

U Babiše k tomu přispívá nedokončený historický osobnostní smír mezi činiteli jednotlivých politických etap vývoje české společnosti. Na Babišovi vadí jeho znalosti, schopnosti a zkušenosti získané za totality a využité v pozdějším podnikání. Kdyby Agrofert vlastnil někdo jiný nebo dokonce zahraniční hospodářský subjekt, kritika střetu zájmů by byla zřejmě podstatně menší, jako tomu bylo u Karla Schwarzenberga.

Při privatizacích v devadesátých letech se dostal majetek pracně budovaný po staletí českými podnikateli, družstvy i ostatními a pak ukradený komunisty v době jejich vládnutí do rukou zahraničního kapitálu. Kupodivu kritikům Andreje Babiše nevadí, že tento majetek je používán cizinci v zahraničí. Nechvalně se ve střetu zájmů projevila činnost politiků, například ministrů dopravy, kteří své schopnosti vzhledem k věku nezískali za totality, jejich podnikatelská činnost byla zahájena po roce 1989 a vládní politická pozice sloužila k jejich obohacení.

Schválený „Lex Babiš“ může paradoxně ohrozit demokracii a objektivní informovanost občanů, protože konkurence „internetového zpravodajství“ tištěným mediím je dnes obrovská. Babiš díky svému majetku si může dovolit vlastnit noviny, málo nebo vůbec ziskové a zaplatit novináře, kteří si to svou erudicí zaslouží. Srovnání s bulvárním tiskem vlastněným jenom pro zisk vydavatele je na místě. Zda Andrej Babiš ohrožuje českou demokracii, by měli rozhodnout voliči. Při posledních volbách byli jiného mínění než politici dlouhodobě působících stran.