Odkaz Benedikta XVI.: Věřte si, čemu chcete, ale hlavní je péče o druhého

Zasadíme-li dílo odstupujícího papeže do českého prostředí, je třeba s ním souhlasit, že dobu křesťanské společnosti máme za sebou.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Papež Benedikt XVI., který se v pondělí 11. února rozhodl na konci tohoto měsíce abdikovat, během svého pontifikátu přiznal, že doba křesťanské společnosti pominula. Křesťanství se proměnilo v záležitost nejosobnějšího a často také nejcitlivějšího rozhodování. A jako by tato větší osobní angažovanost ve věci víry vyvolávala právě za papežství Benedikta XVI. jeden otřes za druhým.

Marco Politi, italský novinář zabývající se dlouhodobě Vatikánem, ve své knize z roku 2012 Benedikt: Krise eines Pontifikats (Benedikt. Krize jednoho pontifikátu) píše, že žádný jiný papež nemusel čelit tolika krizím jako Benedikt XVI. Dle Politiho lze papežství Benedikta XVI. označit za jednu vleklou krizi. A pontifikát, netypický mnoha aférami, měl i dramatický konec.

Rezignace je přípustná

Benedikt XVI. se stal po Celestýnu V. v roce 1294 teprve druhým papežem, který v dějinách papežství dobrovolně rezignoval. Většina odborníků na Vatikán se sice shoduje, že papežovo rozhodnutí přišlo naprosto neočekávaně, ale někteří z nich již před rokem předpovídali, že takové netradiční rozhodnutí učiní. Patřil k nim i Andreas Englisch, jenž v roce 2011 zveřejnil Ratzingerův životopis Benedikt XVI.: Der deutsche Papst (Benedikt XVI.: Německý papež) a loni v dubnu v rozhovoru pro německou zpravodajskou televizi n-tv prohlásil, že Benedikt XVI. bude druhým papežem v dějinách, kterého z úřadu nevysvobodí smrt.

Introvertní intelektuál Joseph Ratzinger si musel místo očekávaného odchodu do ústraní zvykat na světla reflektorů a na jeden skandál za druhým

Englisch v rozhovoru připomíná, že již v době, kdy byl Jan Pavel II., předchůdce Benedikta XVI., těžce nemocný, se ve Vatikánu diskutovalo o přípustnosti papežova odstoupení, pokud by jeho utrpení bylo neúnosné. Zatímco Jan Pavel II. trval na svém výroku z roku 1994, že pro emeritního papeže není v katolické církvi místo, Benedikt XVI. byl přesvědčen, že rezignace je za určitých okolností přípustná.

Ostatně on sám žádal o odchod do penze již tři roky před úmrtím Jana Pavla II., ale nebyl vyslyšen. A později si introvertní intelektuál Joseph Alois Ratzinger musel místo toužebně očekávaného odchodu do ústraní zvykat na světla reflektorů a na jeden skandál za druhým.

Sexuální skandály

Benedikt XVI. vstoupí do dějin jako papež, který nebojoval s vnějším politickým protivenstvím. Bojoval především se zlem, jež nepřichází k člověku i k církvi zvnějšku, ale naopak z jejich nitra. Dle Englische proto bude Benediktův pontifikát navždy spojený se sexuálními skandály, které byly pro papeže mimořádně bolestivé a současně veřejnost značně pohoršovaly.

Benedikt XVI. také vstoupí do dějin jako papež, který se s touto, jak tvrdil, hanbou uvnitř samotné katolické církve potýkal otevřeně a vyrovnával se s ní čestně. Žádal odvolání kněží i v případě jejich pouhého podezření, setkával se s oběťmi sexuálních deliktů, a zároveň protestoval proti tomu, aby byly nazývané oběťmi. Místo toho pro ně prosazoval pojem přeživší, neboť si uvědomoval, že až 30 procent zneužitých spáchalo sebevraždu.

Dle Andrease Englische bude Benediktův pontifikát navždy spojený se sexuálními skandály, které byly pro papeže mimořádně bolestivé

V německých médiích, která byla na „svého“ papeže často velmi přísná pro jeho konzervatismus, převládalo v uplynulých letech nespokojené smíření. Jako by uznala, že papež Benedikt XVI. dělá vše, co je v jeho silách, přičemž však má kvůli svému konzervatismu omezené možnosti. Vytrvale však kritizovala jeho přístup k vysvěcování žen na kněze, k sexuální morálce a v nedávné době i jeho nesmlouvavý postoj k celibátu.

Poté, co Benedikt XVI. ohlásil svou rezignaci, zavládl na německých zpravodajských a názorových serverech chvíli údiv nad tímto jeho rozhodnutím. Po něm však následovalo úlevné konstatování, že s papežem sice nemusíme souhlasit, ale respekt si zaslouží, a tento pojem ovládl většinu z nich.

Papež si zasloužil respekt tím, že tento, podle médií zarytý konzervativec dokázal překročit mnoho století trvající tradici a navíc požádal o prominutí vlastních chyb, přestože je z hlediska svého úřadu neomylný. Podle některých odvážnějších redaktorů, například Thomase Schmolla ze serveru stern.de, by dokonce toto jeho avantgardní gesto mohlo otřást celou katolickou církví.

Učenec a teolog

Na detailní zhodnocení Benediktova pontifikátu si sice budeme muset počkat, ale již dnes existuje shoda, že byl v první řadě papežem učencem a teologem. Z tohoto hlediska je pozoruhodná jeho první encyklika Deus caritas est (Bůh je láska). Benedikt XVI. v ní teologicky vysvětluje význam lásky pro křesťanství a zasazuje ji do každodenního života člověka moderní společnosti. A právě v tomto navýsost teologickém i praktickém pojmu se mu daří propojit teologa i pastýře věřících.

Benedikt XVI. v encyklice Deus caritas est vysvětluje význam lásky pro křesťanství a zasazuje ji do každodenního života člověka moderní společnostiTeolog a filozof Tomáš Halík ve své knize Chci, abys byl. Křesťanství po náboženství z roku 2012 označuje tuto encykliku za možná nejkrásnější ze všech papežských okružních listů. Benedikt XVI. se v ní věnuje podobám lásky v křesťanství a jejím nepochopením v současné společnosti.

V úvodu této encykliky je vzpomenut německý filozof Friedrich Nietzsche, který křesťanství vyčítal, že dal Erótu, antickému bohu smyslné lásky, napít jedu. Křesťanství se sice nepodařilo tuto touhu zničit, ale proměnilo ji v přítěž a neduh. Tato interpretace sice není pravdivá, ale dle Benedikta XVI. široce a často nekriticky přijímaná.

Benedikt XVI. proti této mylné interpretaci vztahu křesťanství a erotické lásky namítá, že křesťanství doplňuje tělesnou touhu o lidskou duši. Tím tuto touhu proměňuje a umožňuje jí vyvíjet se a zrát do podoby lásky. Ta je pravým základem člověka, neboť láskou překonává sám sebe, opouští se, aby se našel v druhém. Takto chápaná láska není často ani tolik romantická jako tragická. Je-li naplněná, opouští člověk sám sebe pro druhého.

Jiná než banální láska

První láskyplné oslovení přišlo od Boha. V citu lásky je každému člověku umožněno se přesáhnout, a tím teprve naplnit své možnosti. Právě tento vlastní přesah a sebeobětování, jak poznamenává Benedikt XVI., však dnešní doba zoufale postrádá.

Milovat znamená ctít vůči druhému závazek, který je sice daný v čase, ale současně je věčnýLáska je vztahována pouze k tělesnosti, čímž je také nemilosrdně vymezena její časovost. Láska ji však nezná, představuje totiž bytostné otevření se věčnosti. Milovat znamená ctít vůči druhému závazek, který je sice daný v čase, ale současně je věčný. Duše totiž může žít, prospívat a vyvíjet se jen pod příslibem věčné oběti druhému. Láska proto není pouhým označením vztahu opačných nebo stejných pohlaví, matky jejího dítěte ani člověka a Boha. Spíše jde o způsob, jímž člověk obývá svět, a o obětování se pro druhého.

Bolesti dnešní doby, které Joseph Alois kardinál Ratzinger jako papež Benedikt XVI. pojmenovával ve všech svých knihách, například morální relativismus, rozpad rodinných pout nebo nejistota moderního člověka, mají původ v neschopnosti dostát nárokům jiné než banální lásky. I morální relativismus totiž můžeme chápat jako potomka spíše lhostejnosti vůči druhému a uzavření se ve vlastním světě bez přesahu k druhému než lidského osvobození se kvůli uskutečnění osobních cílů.

Encyklika Deus caritas est

Zasadíme-li Benediktovo dílo do českého prostředí, je třeba s odstupujícím papežem souhlasit, že dobu křesťanské společnosti máme za sebou. Český člověk si umí pohlídat, aby na něho nebyl činěn nepřiměřený náboženský nátlak, i se vypořádat s „nátlaky“ a závazky vůči svým blízkým i vzdálenějším lidem.

Benediktova encyklika Deus caritas est ukazuje na problém v tomto přístupu. Pro českého, bytostně skeptického člověka by pak poselství encykliky mohlo znít: věřit si můžete, v co chcete, ale lidskou důstojnost si člověk zachovává pouze péčí o druhého.