O lécích na rakovinu a neetickém nafukování vědeckých výsledků

Je v pořádku, když se mluví o pokrocích základního výzkumu. Vždy je však třeba jasně říci, jak velice daleko je k případnému skutečnému léku.

Bohužel se až příliš často setkáváme s tím, že někteří vědci a vědkyně lehkomyslně ohlašují v denním tisku své objevy léků proti rakovině, léčebných postupů založených na kmenových buňkách a podobně, aniž by účinnost takových léků a terapeutických postupů nejprve důkladně prověřili náročnými standardními klinickými pokusy a poté výsledky řádně publikovali v odborném tisku.

Jako nadějné léky jsou veřejnosti často prezentovány látky, které se takto jeví pouze v preklinických testech („ve zkumavce“, popřípadě na některých zvířecích modelech) a teprve mají být klinicky testovány ve standardních klinických testech (které mají jak známo tři postupné fáze trvající celkem několik let). Takoví badatelé nezaslouženě sklízejí krátkodobý obdiv laiků (často i včetně vědců z jiných oborů, kteří do věci nevidí). Nikdo se už za pár let neptá, jak ten slibný lék vlastně nakonec dopadl – novináři se raději věnují zase nějakému jinému „převratnému objevu“.

Z látek, které se jeví jako nadějné v prvotní laboratorní fázi, se opravdovými léku stane jen asi jedna tisícinaJe samozřejmě v pořádku, když se v médiích mluví i o pokrocích na úrovni základního výzkumu, ale je třeba vždy velmi jasně říci, jak velice daleko je odtud k případnému skutečnému léku. Málo se ví, že z látek, které se jeví jako nadějné v té prvotní laboratorní fázi, se opravdovými léku stane jen asi jedna tisícina a že celkové náklady důkladného klinického testování těch opravdu nadějných látek se pohybují ve stovkách milionů dolarů (přičemž většina těchto peněz „přijde nazmar“, neboť většina i těch opravdu velmi nadějných látek nakonec jako léky schválena není...).

Myslím, že jakékoli „nafukování“ vědeckých výsledků, obcházení standardních postupů vědeckého ověřování nových výsledků a vzbuzování falešných nadějí u pacientů je velice neetické. Všichni bychom si měli vzít příklad z našeho zdaleka nejúspěšnějšího biomedicínského badatele, profesora Antonína Holého. Ten o lécích, k jejichž vývoji zásadním způsobem přispěl (ve spolupráci s belgickou virologickou laboratoří E. De Clercqa a americkou farmaceutickou firmou Gilead), začal na veřejnosti mluvit vždy teprve po definitivním schválení americkým úřadem pro kontrolu léčiv FDA. Tedy poté, kdy již bylo na tisících pacientů ověřeno, že nepochybně fungují.

Je třeba poznamenat, že Antonín Holý je v medicinální chemii skutečně nejvyšší světová třída – v roce, kdy FDA schválila k používání dvě jeho virostatika, schválila celkově jen 17 nových léků...

Počet příspěvků: 2, poslední 16.1.2012 11:50 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.