Nezájem o udělení cen Učenou společností šokuje

I těm, kdo veřejné dění pozorně sledují, by bylo možné prominout, že nezaznamenali významnou akci v pondělí 19. května, jež není záležitostí nadšenců pro vědu, výzkum a vzdělanost. Informace o ní se totiž v podstatě neobjevila, píše Jan Růžička.

Univerzita Karlova se umísťuje kolem 300. místa na světě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Univerzita Karlova se umísťuje kolem 300. místa na světě. | foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice
Univerzita Karlova se umísťuje kolem 300. místa na světě.

V procesu vytváření nových podnětů hrají zásadní roli média – zprostředkovávají zkušenost, poznání, novinky, čímž jednak reflektují, jednak spoluutvářejí realitu. Množství nejen závažných informací, ale i nesmyslů, kterými zavalují, je skoro stejně pestré jako svět okolo nás. Média bereme na vědomí právě proto, že ani zdaleka nemůžeme být přítomní všemu a všude.

Pro pečlivé a trpělivé pozorovatele jsou vynikajícím, nikoliv však jediným odrazem a zdrojem toho, o čem se bavíme, jaké věci si sdělujeme, co nás zajímá, a co nikoli. Navzdory tomu je nesmyslné si myslet, že to, co není v médiích, neexistuje nebo není významné. Nezájem, neochota, nebo neschopnost informovat o důležitých věcech, jsou spíše výrazem ignorantství, nevědomosti a lenosti přemýšlet. Minulý týden podal, bohužel, další důkaz.

V pondělí 19. května udělovala Učená společnost České republiky v univerzitním Karolinu své každoroční medaile a ceny. I těm, kdo veřejné dění pozorně sledují, by bylo možné prominout, že tuto významnou událost vůbec nezaznamenali. Informace o ní se totiž v podstatě neobjevila. Nezájem médií ve společnosti, která si často nalhává, že je vzdělaná a vzdělanostně orientovaná, šokuje.

Úctyhodná tradice

Nejde totiž o ledabylou akci několika sebestředných nadšenců pro vědu, výzkum a vzdělanost. Původ Učené společnosti sahá do 18. století, kdy byla v roce 1784 založena Královská česká společnost nauk. Ve Francii, Itálii, Německu, či Anglii sice podobné společnosti vznikly již o více než století dříve, navzdory tomu se česká Učená společnost může pyšnit úctyhodnou tradicí (například ve Walesu vznikla obdobná společnost v roce 2010).

Této tradici dodává lesk nejen dlouhá doba činnosti, ale především lidé, kteří jsou s jejími aktivitami spojení. Seznam je to obdivuhodný – od kněze a filologa Josefa Dobrovského (1753–1829) přes filozofa Bernarda Bolzana (1781–1848) či historika Františka Palackého (1798–1876) až po mnohé další.

Neméně významní lidé, například světově proslulý vědec v oblasti makromolekulární organické chemie Otto Wichterle (1913–1998), stáli u znovuobnovení Učené společnosti v roce 1994 – komunistický režim ji v roce 1952 de facto zrušil. A vynikající osobnosti vědy jsou v jejím čele i dnes.

Příběhy, jež stojí za řeč

Součástí slavnostního setkání bylo také udělení Zlaté medaile Univerzity Karlovy profesoru Jánu Vilčekovi, který emigroval z Československa v šedesátých letech a dodnes působí na Newyorské univerzitě. Tam si vybudoval úctyhodnou kariéru v oblasti mikrobiologie. Výnosy z patentů, na nichž se podílel, mu v roce 2005 umožnily věnovat dar této univerzitě ve výši více než sto milionů dolarů.

Když mi moje maminka vyprávěla o Vilčekovu pondělním projevu v Karolinu, dávno jsem ji neslyšel něco líčit s takovým nadšením a zaujetím. Pokud tento příběh a tato příležitost nejsou hodné toho, aby se o nich psalo a mluvilo, přestává mi být jasné, čemu je třeba věnovat pozornost.

Příběh profesora Vilčeka nebyl jediným, jenž stojí za řeč. Stejně by bylo dobré mluvit více o vědecké práci historika Roberta Kvačka a molekulárního genetika Jana Svobody, kteří dostali medaile za zásluhy o rozvoj vědy. Vědeckých pracovníků Vojtěcha Hladkého a Jany Roithové z Přírodovědecké fakulty UK oceněných v kategorii do 40 let by zase bylo možné se zeptat na jejich pozoruhodné badatelské aktivity i na to, co chystají, jak dělat vědu v dnešních podmínkách, či co je k jejich oboru přivedlo. Otázek se nabízí mnoho.

Čtrnáct středoškolských studentů bylo oceněno za různé projekty, přičemž pocházejí z všemožných koutů země a nechodí pouze na gymnázia. Chtěl bych vědět, co je inspirovalo, jaké mají plány, jak jim pomohla škola a mnoho dalších věcí. Určitě by tím šlo získat plastičtější obraz současného českého školství, než je ten zredukovaný na státní maturity a žehrání, že kvalita upadá.

Přínos pro českou společnost

Někdo může namítnout, že to nikoho nezajímá. Nemyslím si to. Zprávy o vyhlašování Nobelových cen se objevují každý rok. Ti, kdo byli oceněni minulé pondělí, zatím nobelisty nejsou, ale na tom nezáleží. Jejich přínos pro českou společnost je totiž důležitý.

Fakt, že lze sledovat přímý přenos z opery v New Yorku neznamená, že by neměla být opera v Praze. Možnost vidět anglickou fotbalovou ligu neznamená, že je nesmysl hrát fotbal a chodit se na něj dívat v Libři. Místně je totiž libeřský Meteor důležitější než celá Premier League. Dává totiž lidem možnost se setkat, popovídat si, zanadávat, udělat něco pro sebe.

Nic o nás nevypovídá stejně jako to, o čem se bavíme. Nejde pouze o velké příběhy, které dávají smysl naší existenci na osobní i pospolité úrovni, ale spíše o každodenní témata, o nichž prohodíme slovo s kolegy v práci, doma u večeře, na návštěvě u známých. Většinou se takové rozhovory týkají lidí a věcí, o nichž sdílíme aspoň částečně společnou představu nebo zájem.

V Praze se hovor o politice stočí spíše na Sobotkovu vládu, Miroslava Kalouska či Andreje Babiše než na návštěvu německé kancléřky Angely Merkelové ve Washingtonu. Právě proto o nás mohou tyto konverzace tolik říci. Jejich nezbytným předpokladem je přísun nových podnětů na základě osobní nebo zprostředkované zkušenosti. Jinak bychom se bavili neustále o tom samém.

V rovině zážitků je pro mnoho lidí v Česku vzpomínka na hokejový turnaj v Naganu významnější než utkání s Dánskem na právě ukončeném mistrovství světa v Bělorusku. Navzdory tomu nepochybně většina z těch, kdo se zajímají o hokej, mluvila o nečekané porážce, než aby si vzpomněla na „turnaj století“ (i tento název je srozumitelný coby odkaz na Nagano jen jisté skupině lidí).

Absurdní přístup

I proto se mi zdá, že téměř ticho o předávání cen Učené společnosti je nejen výrazem nezájmu, ale i znakem podceňování místních výsledků, přínosu a kvalit. Absurdita takového přístupu by měla být zřejmá.

Česká společnost by určitě byla duševně i materiálně chudší, kdyby v ní nebyli ti, kteří byli vyzdvihnuti minulé pondělí, v uplynulých letech nebo se jim této pocty dostane v budoucnosti. Zasloužené vyznamenávání a rozlišení kvalit je klíčové pro všechny společnosti – ukazuje, čeho a jak si vážíme.

Jediný, koho se mohu zeptat přímo, za co byl oceněn, je můj táta. Po téměř 40 letech učení a téměř 24 letech ředitelování na pražském Gymnáziu Jana Keplera obdržel cenu pro pedagogy. Verva, s níž mi několik měsíců líčí, co a jak se chystají ve škole změnit, aby byla lepší, je hodná jeho oblíbeného Nerudova citátu: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“

V souvislosti s vyhlášením cen Učené společnosti se však nabízí jiný verš z Nerudovy básně Jen dál!: „Však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!“ Těm, kteří byli vyznamenáni minulé pondělí, se to bezpochyby podařilo.