Nedávno tomu bylo pět let od začátku největší migrační vlny v Evropě od druhé světové války v důsledku rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové, které tento kontinent navždy změnilo. Na podzim 2015 se usmívala v zástupu mladých migrantů z Blízkého východu a jásajících zaměstnanců neziskových organizací a zvolala: „Wir schaffen das“ (My to zvládneme). Málokdo ví, že realita v srpnu a září 2015 byla jiná.
Německé bezpečnostní síly byly připraveny uzavřít hranice, poněvadž se vláda v září 2015 dohodla zastavit migrační vlnu. Policisté z celé země byli sváženi auty a vrtulníky, jak píše ve svých vzpomínkách německý novinář Robin Alexander, dokonce již na hranicích stáli, ale Merkelová vyděsila rozkazem k jejich otevření, čímž pozvala více než 1,5 milionu převážně muslimských migrantů, kteří se začali valit přes Řecko a Balkán do západní Evropy.
Nepoštvat proti sobě média
Jednání Merkelové s jejími ministry se odehrálo 12. září 2015 a bylo na něm dohodnuto, že od šesti hodin odpoledne následujícího dne budou zavedeny hraniční kontroly s tím, že migranti nebudou vpuštěni. Byl dokonce vydán rozkaz k nasazení federální policie, který obsahoval i instrukci odmítat žadatele o azyl bez řádných dokladů. „Proto byli na následující ráno převeleni na hranice všichni policejní úřednici z celého Německa,“ píše ve své knize Alexander.
Pro některé je dodnes záhadou, proč německá kancléřka Angela Merkelová nechala otevřené hranice tak dlouho (téměř rok). Konspirační teorie o ní v této souvislosti mluví jako o loutce globalistů. Jenže realita je prostší. Nebyla to její láska k uprchlíkům ani plnění tajných rozkazů, ale udržení moci, čemuž přizpůsobila celou svou politickou kariéru. Její rozhodnutí mělo jedinou příčinu – nepoštvat proti sobě média. |
Jenže hned druhý den začali někteří úředníci mimo ministerstvo vnitra vyjadřovat obavy, proto tehdejší šéf tohoto resortu Thomas de Maizière zavolal Merkelové. Ta po něm vyžadovala, aby uzavření hranic obstálo před soudem a neobjevily se na veřejnosti fotografie zásahů policie proti migrantům. To však ministr vnitra de Maizière ani jeho podřízení nedokázali (ani nemohli) splnit, proto ještě 13. září Merkelová otočila a přikázala otevřít hranice.
Pro některé je dodnes záhadou, proč Merkelová nechala otevřené hranice tak dlouho (téměř rok) – jen do Německa přišly statisíce neprověřených migrantů z Blízkého východu, kteří změnili složení jeho obyvatel a narušili integritu země. Konspirační teorie v této souvislosti mluví o Merkelové jako o loutce globalistů. Jenže realita je prostší. Nebyla to její láska k uprchlíkům ani plnění tajných rozkazů, ale udržení moci, čemuž přizpůsobila celou svou politickou kariéru. Její rozhodnutí mělo jedinou příčinu – nepoštvat proti sobě média.
Stále oběti a bezbranní jedinci
Z původně konzervativní CDU se pod vedením Merkelové stala středová pokrokářská strana kopírující v některých tématech dokonce extrémní levici, například klimatické změny či sňatky osob stejného pohlaví. Merkelová neměla a nemá politické vize, pokud by německá média opěvovala komunismus a třídní boj, prosazovala by je. A dnes vlastně prosazuje, nikoli však ten rudý, ale zelený.
Německé, bruselské a téměř všechny západoevropské elity stále vidí v nelegálních migrantech oběti, nikoliv hrozbu, a bezbranné jedince, nikoliv s rozdílnou kulturou a hodnotami, kteří mohou Evropu destabilizovat a v příštích desetiletích ovládnout |
V září 2015 německá média zahájila kampaň na pomoc „uprchlíkům“ ze Sýrie, každý den představovala trpící malé děti s jejich matkami. Realita však byla jiná, 80 procent z migrantů tvořili mladí muži z Blízkého východu a násilí se často odehrávalo mezi nimi. V citovém vydírání byla média ochotná zajít tak daleko, že ukázala utonulé dítě na pláži jednoho z řeckých ostrovů a obvinila Evropany, že se na tomto zločinu podíleli – lhala, manipulovala s fakty a žádala otevření hranic.
Merkelová jim vyšla vstříc, čímž porušila Dublinská pravidla pro uprchlíky a dala přednost populismu před bezpečím obyvatel. Stala se symbolem politické zbabělosti, nikoliv humanity, jak dodnes tvrdí některá mainstreamová média v Německu i v Evropě. V souvislosti s tím se objevuje otázka: Co udělalo Německo, vedení Evropské unie a s ním celá Evropa pro bezpečnost, aby se neopakovala migrační vlna? Odpověď je skličující: Německé, bruselské a téměř všechny západoevropské elity se vůbec nepoučily.
Stále vidí v nelegálních migrantech oběti, nikoliv hrozbu, a bezbranné jedince, nikoliv s rozdílnou kulturou a hodnotami, kteří mohou Evropu destabilizovat a v příštích desetiletích ovládnout. Proto nebyly přijaty zákony, jež by tvrdě trestaly nelegální překročení hranic, ale migrační a uprchlické pakty, například Globální pakt OSN o migraci či Globální pakt o uprchlících,které ještě více znemožňují obranu Evropy proti nelegální migraci a vytvářejí podmínky pro další migrační vlnu.
Mozaika neschopnosti
Události na řecko-turecké hranici letos v březnu ukázaly, že řecká vláda musela porušit současnou legislativu, pokud se chtěla ubránit další vlně nelegálních migrantů. Do mozaiky neschopnosti řešit příčiny nelegální migrace zapadá i návrh Evropské komise ze září 2020 – povinnost členských států přijímat nelegální migranty v případě „krizové situace“, pokud se nepodaří přerozdělit alespoň 70 procent z nich, aniž by ji bruselské elity definovaly.
Do mozaiky neschopnosti řešit příčiny nelegální migrace zapadá i návrh Evropské komise ze září 2020 – povinnost členských států přijímat nelegální migranty v případě „krizové situace“, pokud se nepodaří přerozdělit alespoň 70 procent z nich, aniž by ji bruselské elity definovaly |
V dalším bodu návrhu se EU prezentuje jako chytrá horákyně: „Nevezmete-li si migranty, pak je (odmítnuté) musíte vracet do zemí původu.“ Návrh sice obsahuje, aby odmítnutí migranti mohli až osm měsíců zůstat na území států, do nichž přišli, a odkud by byli vraceni, ale potom by se jich v případě neúspěšné snahy o deportaci musela ujmout organizující země, a dočasně je umístit na svém území, což by byla Česká republika.
To nejpodstatnější však západoevropské elity stále neřeší: Proč má členský stát EU povinnost přijímat mladé lidi, kteří násilím pronikají na území Evropy, čímž porušují zákony, a současně je považovat za oběti? K tomu lze snad jen dodat: „Wir schaffen das“ (My to zvládneme), ale bez německé kancléřky Angely Merkelové a bruselských elit a jejich návrhů na společnou azylovou politiku.
