Navzdory hrůzám 20. století je lidstvo stále na vzestupu

Jako by se od 11. září 2001 vůbec nic nestalo. Lidstvo si v boji o přežití a získávání vědomostí nikdy nevedlo stejně dobře.

Války jsou nejlepšími tvůrci času, nejefektivnějšími kondenzátory. Desetiletí 1937 až 1947 zahustila druhá světová válka. A iluze se ocitly v obrovském mlýnku na maso. foto: © Jevgenij ChaldějČeská pozice

Války jsou nejlepšími tvůrci času, nejefektivnějšími kondenzátory. Desetiletí 1937 až 1947 zahustila druhá světová válka. A iluze se ocitly v obrovském mlýnku na maso.

Měřítkem všeho je člověk, praví okřídlené rčení. A je to pravda. Vezměme si třeba zlatou rybku. Zlatá rybka má dvě oči. Člověk také. Zlatá rybka to evidentně odkoukala od člověka. Kdyby to neměla od člověka, kdo ví, kolik by jich vlastně měla.

Desítková soustava

Mírnost či uměřenost je – jen tak pro informaci – veledůležitá věc. I krejčí vezme člověku nejdřív míry, než ho navlékne do saka. Krejčovství na míru. Ani zdaleka totiž není jedno, jak je co velké. V superprodukci Godzilla to bylo vyjádřeno tím, že na velikosti záleží. Časomíra, rytmus. Smysl pro čas, smysl pro rytmus. Rozpoznat, kdy je načase. Při správném smyslu pro čas lze čas věnovaný čekání kvantifikovat a odhadnout. Odhadovaná hodnota však ještě není přesnou mírou v pase.

Metr byl však vzhledem ke stopě obrovským krokem kupředu. Definoval totiž, kolik je vlastně tolik. Přesnost je výsadou králů. Díky tomu údajně víme, kolik je tolik. To samozřejmě nutně neznamená, že zmizí subjektivní čas či délka. Vzdálenost ať si klidně zůstane skleněnou kuličkou a může se i stát, že v textu jedné písničky se zastaví čas.

Kolik je deset let, je-li to právě tolik? I růženec se modlí po deseti. V desítkové soustavě je desítka standardem, metrem. Často si pohrávám s myšlenkou, že tuhle měrnou jednotku vyjmu z desetinné soustavy a jinde pomocí ní změřím, kolik je právě teď tolik. Nikoli tam, kde následuje nula.

Zrychlování času

Například od roku 1913 do roku 1923 uplynulo deset let. Desetiletí. Jedním z mých nejoblíbenějších myšlenkových experimentů je změřit, kolik je „tolik“ v letech 1913 až 1923. Stalo se toho hrozně moc. V první světové válce zahynulo patnáct milionů lidí, osmnáct milionů pohřbila španělská chřipka, z povrchu zemského zmizelo Rakousko-Uhersko i císařství, zatímco kdesi v Rusku se začal rýsovat Sovětský svaz.

Iluze roku 1913 byly vložené do velkého mlýnku na maso, z nějž o deset let později vyklouzla modernita. Začalo to mazurkou a bylo z toho šimi. Televizní moderátoři dnes strašně rychle drmolí, fyzikové hovořili o zrychlování času už před 40 lety. Už dávno máme pocit, že žijeme v nejrychlejším světě a nastávají nejrychlejší změny. Dnešní tempo je však jen mírným poklusem ve srovnání s brutalitou, respektive mírou změn v letech 1913 až 1923.

Iluze roku 1913 byly vložené do velkého mlýnku na maso, z nějž o deset let později vyklouzla modernita

K podobnému výsledku dospějeme, položíme-li časomíru, stroj času, mezi roky 1937 až 1947. I to je deset let. I tenkrát se ocitly iluze v obrovském mlýnku na maso, z nějž na druhém konci vylezla modernita téhož druhu. Modernita atomového věku a logika studené války. Zkrátka bipolární světové uspořádání. Zde musím doplnit, že syndrom bipolarity je vážnou duševní poruchou, jež často vede k sebevraždě. I v tomto případě dospěla téměř ke kolektivní sebevraždě – atomové válce.

Otázku dávám zrcadlu, kam umístit své desetiletí. Války jsou nejlepšími tvůrci času, nejefektivnějšími kondenzátory. Desetiletí 1913 až 1923 zahustila první, 1937 až 1947 druhá světová válka. Během studené války bylo občas horko, až to hezké není. Kam položit svůj metr? Mezi roky 1958 až 1968? Pak z ní vypadne rok 1956. Dobře, když tolik chceš, pak 1958 až 1968.

Namísto hřmění děl hudba

Toto období by bylo možné charakterizovat i tím, že namísto hřmění děl byla všude slyšet hudba. Anebo spíše na pozadí hřmění děl vietnamské války zněla také hudba. Tentokrát nacpali do mlýnku jen dozvuky. Nakonec z toho však byla opět pouze modernita. Z dozvuků druhé světové války se narodila nová generace. Padesátá léta pokrýval ještě stín přežití druhé světové války, šedesátá však už žila budoucností. Týkala se budoucnosti. Poprvé v historii patřila Země mladým.

Čas v období 1958 až 1968 byl desetiletím věčné mládeže – od Elvise Presleyho přes Beatles až po pařížskou a pražskou revoluci. Na konci roku 1968 se však ukázalo, že modernita, která se objevila koncem tohoto období, je iluzí. Sen o socialismu i kapitalismu s lidskou tváří se během jediného roku rozplynul. Následoval brežněvovský i nebrežněvovský marasmus, 20 let trvající disko éra, do níž se v roce 1981 jen vpašovala polská Solidarita.

Disko éra trvala až do roku 1989. V roce 1989 se bez předem živených iluzí a nekoordinovaně najednou dostavila modernita nového typu. Jednopolární uspořádání světa. Poprvé se dostavilo něco nového i bez mlýnku. Svět se stal, pokud ne mezinárodním, pak aspoň jednopolárním. Jedna supervelmoc, Sovětský svaz, bez okolků skonala a postoupila místo globalizaci.

Naše civilizace se nezadržitelně konsoliduje a není ochotná se ani definitivně zvrhnout, ani zpustnout

Od té doby uplynulo víc než 20 let. Do dvacítky by šlo desítku umístit několikrát. Můžeme ji položit nejen mezi roky 1995 až 2005, ale i 1997 až 2007. Já ji však kladu do období 2001 až 2011. Zeptejte se někoho, jaké vlastně bylo první desetiletí 21. století, a uvidíte, jak znejistí. Žili jsme, jistě, na což už mnozí umřeli, ale že by se dalo mluvit o nějakém prvním desetiletí 21. století? No neblázni. Ještě pořád mi zvoní v uších.

Naděje existuje

Jako by se od 11. září 2001 vůbec nic nestalo. A stále doznívá dot.com krize z přelomu tisíciletí. Tenkrát to vypadalo na propadák modernity, po němž se dostane ke slovu zase mlýnek na maso. Zdálo se, že se z éry po skončení dějin, kterou prorokoval Fukuyama, dle Huntingtonova imperativu ocitneme opět ve středověku. Hledíme vstříc střetům civilizací. Tato věštba se navzdory válce v Afghánistánu a Iráku ukázala pouhou iluzí.

Navzdory boomu detekčních bran na všech letištích a celosvětovému rozšíření manýrů tajných služeb a boje proti terorismu vítězí teď, na konci prvního desetiletí třetího tisíciletí, modernita. Naše civilizace se nezadržitelně konsoliduje a není ochotná se ani definitivně zvrhnout, ani zpustnout. Pomocí čím dál komplikovanějších a úspěšnějších technik na řešení krize se stále drží nad vodou. Ba naopak stoupá vzhůru.

Navzdory klamnému zdání opaku je lidstvo stále na vzestupu. A není siréna, jež by z něj zpěvem dokázala vymámit sýr jeho úspěchu. Jako druh si lidstvo v boji o přežití a získávání vědomostí nikdy nevedlo stejně dobře – navzdory spoustě katastrof, bezpráví a hrůz. Ptám se, zda vůbec existuje překážka, jež by jej dokázala zastavit.

Jistě, člověk se rád lituje. Ten, dle něhož je lidstvo nejohroženějším druhem, je ihned považován za proroka a slavnostně uveden do kruhu mudrců, jako by vyřkl bůhví jakou pravdu. Pravdou však je, že jako druh jsou ohrožené gorily a orangutáni, a ani zdaleka člověk. Nikdo mi nenamluví, že překonání hranice sedmi miliard jedinců je pro nějaký druh debakl. Proto člověka nepohřbívejme, je-li dnes lidí víc než kdykoli dříve.

Odepisovat člověka je laciným trikem. Za to je těžkým posláním ho chválit. Přicházím, abych pohřbil Caesara, a nikoli ho chválil? Koloseum sice potřebuje opravit, ale není ztraceno. Možná že ani gladiátoři nevymřeli jednou provždy. Naděje tedy existuje.