Národní galerie Praha: Místo umění ideologie maskovaná empatií

Program nové ředitelky Národní galerie Alicje Knastové ukazuje naši pozici – jsme lidé bez důstojnosti, kteří mají být převychováni k dobrovolné rezignaci maskované respektem k jinakosti.

Veletržní palác, sídlo Sbírky moderního a současného umění Národní galerie | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Veletržní palác, sídlo Sbírky moderního a současného umění Národní galerie | foto: archiv LN
Veletržní palác, sídlo Sbírky moderního a současného umění Národní galerie

V uplynulých letech se některá česká státní muzea umění začala měnit. U výstav byl zdůrazňován mezinárodní kontext, v doprovodných textech se objevovaly poznámky o respektu k jinakosti či programy zmiňovaly menšiny, ale především se snižovaly nároky na návštěvníka, aby se muzeum umění stalo „přátelské“ pro všechny. O to náročnější je soustředit se na umělecká díla. Návštěvníka vyrušují krkolomné formy instalace, nucená zábavnost nebo politicko-moralistní agitace, která brání kontaktu s dílem o samotě.

Je to přitom právě samota, jež je nezbytná, aby si člověk vytvořil k dílům vztah, a mohla se ho dotknout. Samota je pro svobodu myšlení natolik důležitá, že i anglický spisovatel Aldous Huxley (1894–1963) ve své knize Konec civilizace zmiňuje zákaz samoty v totalitním světě budoucnosti. V této souvislosti je přinejmenším znepokojivé, že tento její nevyslovený, navzdory tomu přítomný „zákaz“ asi nejpřesněji vystihuje atmosféru některých nových výstav umění.

Nikde doma

Trend „demokratizace“ či spíše popularizace umění (a tím jeho deformace) lze vidět i v koncepci nové ředitelky Národní galerie Praha (NGP) Alicje Knastové z Polska – je plná vědecké hantýrky. O vedení muzea píše jako o „tvorbě mise“, která vytváří „DNA instituce“, objevují se zprofanovaná slova „výzva“, „faktická inkluze“ či „nasměrování špatně přítomných trendů“. Věda jako by se posunula – není to vědecký přístup k uměleckým dílům, ale k manipulaci jimi.

Tyto změny vedou k nové identitě, která už nebude česká (možná ani ženská či mužská). Knastová se hodlá zaměřit zejména na inkluzi a digitalizaci a představuje koncepci galerie – má se změnit na sociální centrum zaměřené na návštěvníka. Na první pohled vypadá moudře a „férově“, míří však k jedinému: návštěvník, zaměstnanec nebo autor uměleckých děl ztrácí to nejpodstatnější – důstojnost.

Galerie, pokud má zůstat svobodnou, by měla poskytovat podmínky k prohlubování vnitřního světa návštěvníka a podněcovat ho k vytváření „autentických pout“; sama však tato pouta nevytváří. Nakonec se budeme cítit ve všech muzeích umění na světě natolik vítaní, že nebudeme doma nikde.

Národní galerie nedávno získala nový název Národní galerie Praha, což je jemný posun vypovídající o změně paradigmatu. Už o ní nemáme uvažovat v kontextu českého národa, ale národa obecně. Dle Knastové by se měla stát „místem, kde se bude každý obyvatel země cítit vždy vítán a vždy doma“. Chce toho docílit „identifikací intelektuálních a společenských potřeb“ a určením „optimálních způsobů komunikace a vytvořením autentického pouta mezi dědictvím a současností a mezi uměním a každodenním životem“.

V galerii by se však měl cítit návštěvník „doma“ jen výjimečně a zaslouženě „vítán“ asi nikdy. Sama umělecká díla jsou totiž pozvánkou, které je člověk lhostejný, a právě touto distancovaností ho vedou k poznání. Nevítají nikoho, pouze existují, čímž vstupují do našeho života, pokud jim věnujeme pozornost. Umění působí nepohodlí, přináší otřes, pocit slavnostnosti a propojení s duchovním světem. Za to od nás vyžaduje sebezapření, obětování jistot, čas a trpělivost, a proto není pro každého.

Galerie, pokud má zůstat svobodnou, by měla poskytovat podmínky k prohlubování vnitřního světa návštěvníka a podněcovat ho k vytváření „autentických pout“; sama však tato pouta nevytváří. Nakonec se budeme cítit ve všech muzeích umění na světě natolik vítaní, že nebudeme doma nikde. Nejen ztratíme domov, ale přijdeme i o možnost obohatit se o zkušenost setkání s odlišným prostředím, národností či kulturou.

Nové pořádky

Výroky o otvírání galerie a vstřícnosti ke kulturním menšinám nalezneme i u jiných jejích zaměstnanců. Například americká kurátorka sbírky moderního českého umění v NGP Julia Tatiana Baileyová o výběru svého povolání píše na serveru about.me: „K výběru povolání mě vedla vášeň pro vytváření podnětných myšlenek přístupných různorodému publiku, demokratizující přístup k různým kulturním projevům, sahající k místním i mezinárodním komunitám, a to v přesvědčení, že umění může vylepšit životy a budovat porozumění.“

Baileyová chápe své povolání jako práci v podstatě sociálního inženýra. Snaží se převychovat diváka k porozumění menšinám, k demokratizujícímu postoji k různým kulturám. Nenápadné, ale zásadní je její „přesvědčení“, že umění „může vylepšit životy“. To může obohatit, tedy „vylepšit“, náš život naším přičiněním, je však zejména v souvislosti s tímto výrokem nebezpečné mluvit o životě v množném čísle, obzvlášť v souvislosti s porozuměním.

Galerii nevytváří jen „lidé a jejich schopnost budovat partnerské vztahy s prostředím“, jak se uvádí v koncepci Alicje Knastové, ale také umění, jež nás vnitřní silou a vzdorem vůči našemu pochopení vychovává a přitahuje. Možná tento magický, až erotický prvek vadí těm, kdo chtějí vytvářet nové pořádky.

Národní galerie Praha je dle svého statutu „výzkumnou organizací, jejímž hlavním účelem je provádět základní i aplikovaný výzkum a experimentální vývoj a šířit jejich výsledky prostřednictvím vědeckých publikací, výstav, výukových programů, metodik, případně převodem technologií. Prvotní myšlenka, stojící u zrodu NGP, je přítomná ve všech složitých peripetiích jejího vývoje: prostřednictvím uměleckých děl povznést ducha národa. V tomto ideálu spatřujeme poslání Národní galerie i dnes.“

Dalo by se zjednodušeně říct, že návštěvník Národní galerie bude respektován, jen když ta se nebude podbízet jeho pocitům a potřebám. Její nová ředitelka Knastová si klade za prioritu přivést diváky, kteří mají k NG daleko. Toho nelze docílit jinak, než, obrazně řečeno, „vzít“ ji těm, kteří o umění zájem mají, ve prospěch někoho jiného. V tomto kontextu se jeví nepatřičná rétorika ministra kultury Lubomíra Zaorálka, když během jmenování nové šéfky několikrát zdůraznil potřebu budovat značku Národní galerie ve světě.

Galerii nevytváří jen „lidé a jejich schopnost budovat partnerské vztahy s prostředím“, jak se uvádí v koncepci Knastové, ale také umění, jež nás vnitřní silou a vzdorem vůči našemu pochopení vychovává a přitahuje. Možná tento magický, až erotický prvek vadí těm, kdo chtějí vytvářet nové pořádky. (Podobně jako přirozená sexualita, která se ze strachu před její silou technizuje a omezuje.)

Nástroj změny

V souvislosti s novou ředitelkou NGP se hovoří o její politické nezávislosti, o statečné ženě, jež odmítla pronajmout Slezské muzeum v Katovicích k předvolební kampani, proto byla odvolaná z postu ředitelky. Pozornosti však uniká něco podstatnějšího – směr, k němuž se svým programem Knastová hlásí, je politikou. Postoje, jež prezentuje, se staly předpokladem k získání jakéhokoli vedoucího postu, proto lze její koncepci s drobnými změnami použít univerzálně.

Koncepce NGP Alicje Knastové vychází vstříc ideologickému trendu, který se stále více zmocňuje institucí i jejich zaměstnanců. Činí to rafinovaně a soustavně s posvěcením vrcholných struktur Západu. Nejde vůbec o Knastovou, ta je jen nástrojem změny.

Koncepce NGP Alicje Knastové vychází vstříc ideologickému trendu, který se stále více zmocňuje institucí i jejich zaměstnanců. Činí to rafinovaně a soustavně s posvěcením vrcholných struktur Západu. Nejde vůbec o Knastovou, ta je jen nástrojem změny. Její program ukazuje naši pozici v současném světě – jsme lidé bez důstojnosti, kteří mají být převychováni k dobrovolné rezignaci maskované zjemněním a respektem k jinakosti. Pokud se odvážíme vyjádřit pochybnosti, vzbudíme podezření.

Místo umění a vědy přichází ideologie maskovaná empatií a „demokratičtějším“ postojem, jež je natolik intenzivní, že si ji mnozí neuvědomují. Nové a zarážející je, jak tento fenomén nenápadně proniká do českého uměleckého prostředí, aniž by se této změně dostávalo širší pozornosti. Místo galerií budou možná azylové domy, které si budou říkat třeba Společenské centrum Praha, protože pojem galerie by mohl urazit. Umění zřejmě zase zbude underground.

Autor

Vilma Prázná

Vilma Prázná | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články