Čtěte také

Náhražky důstojnosti aneb Ceny plyšové inteligence

Náhražky důstojnosti aneb Ceny plyšové inteligence

„Lidé často po pokladech touží, všichni chtějí jako páni žít...,“ zpívá se v jedné mé písni. A nejen po pokladech, ano, i po obecném společenském uznání, po titulech a oceněních. Prach jsi, člověče, bez nálepky neznamenáš zhola nic. Propast odcizení mezi institucí a lidmi se šklebí čím dál tím víc. Na jedné straně stále intenzívněji zdůrazňovaný odstup a anonymita, na straně druhé úporný křik z propasti. Funkce, tituly...

Hele, profesorskej

Podědili jsme po středověku mnohé tituly označující hodnost v hierarchii státu i církve. Zvláštní kapitolu představují univerzity, instituce zakládané panovníkem za souhlasu papeže. Proto se mimo jiné i hodnost univerzitního mistra, tedy profesora, těšila vždycky vážnosti. Až donedávna!

Oč větší podezření budí označení institucí historicky zavedených a legitimních, o to se s naopak většími sympatiemi setkávají označení nová

Mám-li co do činění s masmédii, jako je například televize, často se ptají, jakým způsobem mají uvést mé jméno. Když je požádám, aby je uvedli i včetně profesorského titulu (zejména, jde-li o něco odborného – ostatně to snad není taková hanba), vzbudím většinou odmítavou reakci. Argumenty jsou různé. Od takových typu „jakýpak ředitel, já jsem Franta, ty jsi Tonda“ – tedy přežívající falešné rovnostářství padesátých let – až po mylně uváděné precedenty z anglosaských zemí, kde se lidé často oslovují křestními jmény. Ne však všichni! Zapomíná se také na skutečnost, že profesorský titul je označením akademického důstojenství, hodnosti, a nikoliv jenom pouhým titulem po ukončení fakulty. Ostatně, univerzitní profesory (stejně jako vládu, generály diplomaty nebo soudce) jmenuje prezident republiky a z jejich statu quo plynou některá privilegia, po nichž dneska neštěkne ani pes, jako například právo podávat návrhy na udělení Nobelovy ceny míru atd.

„Na tituly si tu nehrajeme.“ Dozajista za to může (oproti jiným kulturním a civilizovaným zemím) i skutečnost naprosto nedůstojného ohodnocení (za plat univerzitního profesora by dnes nekvalifikovaný ukrajinský bezdomovec odmítl vykonávat jakoukoli práci!), jakož i devalvace pojmu vysoké školy jako takové. Zvláštní je, že od revoluce u nás vznikla „univerzita“ takřka v kdejaké zapadlé díře. Pročpak asi? To je skutečně záhada.

Věřím, že až budou jednou mít v nějakém diskusním televizním pořadu třeba samotného papeže, budou se ho jistě ptát způsobem: „Tak co nového v církvi, Pepíčku?“, neboť na tituly si tu přece nehrajeme a „svobodný“ člověk hned tak před něčím nesedne na zadek! Novodobá prasečkařina, bosňáctví a nedovzdělanost! Gottwald (tedy Kléma) by měl opravdovou radost. Vanitas vanitatum...

V mlze sofistikovaného odcizení

Oč větší podezření budí označení institucí historicky zavedených a legitimních, o to se s naopak většími sympatiemi setkávají označení nová.V naší době se objevují (jak houby po dešti) obory i instituce, jejichž smysl a účel lze normálnímu člověku vysvětlit opravdu stěží. Jejich společným znakem je povětšinou virtualita konání a značné množství přítomných či případných peněz. Ale i tyto instituce hledají vážnost a legitimitu. Uchylují se proto k newspeakovým eufemismům, no posuďte sami. Jak nedůvěryhodně by znělo například Dům lichvy – banka, Kramářství – supermeganákupní  centrum nebo Společnost pro praní špinavých peněz – cokoli.

Touha po maximální důležitosti a vážnosti vede výše uvedený typ instituce ke zcela změněné strategii při jednání s veřejností. Uvedu zdánlivě odtažitý příklad: kdysi jste si na zdech veřejných záchodů malých venkovských nádražíček mohli všimnout jisté „lidové“ hry. Četli jste nade dveřmi „Koukni se doleva“. Vlevo zas „Koukni se doprava“. A na zdi vpravo „Koukni se dopředu“. Před vámi se skvěl nápis „Koukni se dozadu“, aby na zadní stěně konečně přišla pointa hry: „Ser a nevrť se!“ Nepřipomíná vám to něco? „Zmáčkněte křížek, stiskněte hvězdičku, chcete-li... pak kolečko, jedničku, pupínek, trojku a... a... a... jste tam, odkud jste vyšli.

A umělci? Hašteřivá zvířátka v nevýrobní sféře? Chtějí podrbat.

Odmítáte-li však virtualitu a hodláte-li se do věci vložit osobně, pak vězte, že se setkáte maximálně tak s employee occurrence registration and security expertem tedy vrátným, při větším štěstí s vámi bude komunikovat ještě tak public toilet senior manager alias human excrement relocation coordinator – rozuměj toaletářka, a usměje-li se na vás opravdu sám pánbů, uvidíte možná i vertical movement executive junior assistanta – liftboye. Ale to je tak asi vše. Nedomůžete se ničeho a pouze ze střípků zveřejňovaných skandálů se marně budete snažit utvářet si mlhavé povědomí o jsoucnosti dobývaného božstva, jehož faktický smysl se musí krčit za honosnou fasádou novodobých titulů, instituce ztracené, s přemnohými dalšími, v mlze sofistikovaného odcizení. Kafka by se – stejně jako Kléma výše – určitě taky zbláznil radostí...

Jen tak pro pořádek: Vzhledem k celkovému úbytku fantazie dovoluji si tímto upozornit, že výše uvedené tituly, jakož i mnohé další, jsou vám – za určitých sjednaných a stanovených podmínek – zcela k dispozici!

Ano, hledání důstojenství. Všichni hledají. Stát, instituce, sdružení, spolky i občané. Důležité ovšem je, že kdo nenese v sobě, vně nenajde! Stát hledá novou identitu. Zůstala mu ale i mnohá rezidua minulosti – řády, medaile za zásluhy, státní ceny a tak podobně. Válečný kříž, Řád bílého lva (připomeňme, že jedním z prvních nositelů obou byl i Benito Mussolini) a mnohá další vyznamenání, až konečně v našich časech utvořený Řád T. G. Masaryka.  

V rámci zdůrazňování demokratičnosti (rozuměj kvazilidovosti, která si nevidí do huby) jej může dostat pán i kmán. T. G. M. by jistě nebyl proti tomu, obdrží-li jej osobnost s vysokou mravní integritou snažící se nezištně, třeba i půl století, s nasazením vlastního života zachraňovat oběti nejrůznějších totalit. Dozajista by se však podivil, kdyby zjistil, že jsou jeho jménem vyznamenáváni občané, kteří si – ačkoli konají dobrou profesionální práci – s morálkou příliš nezadají.

 Zřiďte pro mě za mě sportovcům řád, dejme tomu M. Tyrše nebo E. Zátopka. Ale řád T. G. M.? Proč? Co má Masaryk společného s novodobým gladiátorem hrajícím za cizí mužstvo v cizí zemi pro plat rovnající se ročnímu rozpočtu okresního města? A ruku na srdce: potěší opravdu hokejistu či fotbalistu takový řád? Vždyť Masaryk byl coby hokejista či fotbalový útočník úplný břídil! A umělci? Hašteřivá zvířátka v nevýrobní sféře? Chtějí podrbat.

Směnky takřka nekryté

Totalita schraňovala pro umělce nejrůznější tituly. Přiznám se, že mě už tenkrát maně napadlo, jak by se asi vyjímalo třeba: Pablo Picasso, zasloužilý umělec, národní umělec Leonardo da Vinci, anebo El Greco, laureát státní ceny. Po Sametové Něžné vzaly tituly, jež přinášely svým držitelům mnohé výsady, zasvé. Uf! Nu, dojedli jsme se nejspíš asi příliš brzy, neboť: aniž uplynulo pár let, nejrůznější ceny se opět počaly znovuobjevovat v nechutném množství. Umělci pookřáli. Spokojena byla i všechna ta odborně umělecká sdružení, spolky, skupiny, svazy, spolčení, souručenství, bandy a grupy zviditelňujíce tak svou nepostradatelnou důležitost. Kladu otázku: Co má většina novodobých ocenění společného? Kromě stále narůstající četnosti zde můžeme klidně hovořit o směnkách – ze společenského, odborně profesionálního i hmotného hlediska v neposlední řadě – takřka nekrytých. A chceme-li se mermo takto vyrovnat světu, nabízí se tu i pár drobných rozdílů.

Vezměme třeba pro příklad udělování takového Oscara. Čerstvý držitel je zahrnut až nepříjemnou pozorností médií. Teoretici píšou rozsáhlé rozbory jeho práce. Dostává lákavé nabídky. Vybírá si. Jeho cena mnohonásobně vzrůstá. Může si dokonce dovolit zrealizovat i to, co by si sám přál, na jeho hlavu prší bonbóny a zralé jahody...

Myslete na svého bližního a zničte jej tím, že ho vyvýšíte, neboť kdo je vyvýšen, bude ponížen

Uvedu to na vlastním případě, neboť jsem ve svém oboru obdržel již šest cen A. Radoka plus Cenu Divadelních novin (a Sazky). Ticho po pěšině, občas hláška: „On si to jistě sám vymyslel, aby mohl dostávat ceny.“ Mám-li takovou moc, proč jsem si já pitomec rovnou nevzpomněl na něco lepšího, jako třeba už zmíněného Oscara nebo Nobelovku, abych si taky trochu užil!? Anebo – kyselé zaúpění: „Jé, už zase?“ Popřípadě shovívavé konstatování: „To je holt náš rekordman.“ Potud odborné ohlasy! A po hmotné stránce? Zhola nic, jen keramická vejce, která si vždycky vystavím na Velikonoce. Aspoň ušetřím při nákupu kraslic. A co prestižní strana mince a profesní uplatnění? Po udělení ceny většinou vybudím ostražitou obavu divadel, že bych snad za svoji práci taky mohl něco chtít.

Mnohé režiséry, kteří cenu nedostali (a chtěli dostat), naplním trpkostí (opravdu nevím proč) a naše spolupráce většinou končí. Dokonce i jedno (hudební) divadlo, pro nějž jsem cenu (za hudbu) získal hned třikrát po sobě, což se mu zřejmě již nikdy nepoštěstí, dalo najevo namísto radosti nepochopitelně kyselou rozmrzelost a... sbohem. Být oceněn u nás znamená být všem jenom pro zlost. Nicméně ceny jen prší.

Představuji vám obyvatelstvo

Kdysi jsem v Reportéru (časopis z roku 1968) viděl a dodnes si pamatuji kreslený vtip V. Jiránka. Konferenciér stojící na pódiu představuje davu táhnoucímu se snad do nekonečna několik zplihlých postav se slovy: „Tak vám, soudruzi ministři, představuji obyvatelstvo.“

Mám dobrou radu pro vydavatele encyklopedií „Kdo je kdo“, jakož i výrobce nejrůznějších sborníků celebrit (celebrita – pojem, který se u nás postupem času stal téměř nadávkou stejně sprostou jako například označení lobbista či developer): uveřejněte seznam lidí, kteří u nás dosud žádnou cenu neobdrželi. Ubezpečuji vás, že vaše námaha i náklady na publikaci budou přibližně milionkrát menší nežli v opačném případě.

Ano. Mnoho bezcenných cen už bylo rozdáno. Navrhuji uspořádat uměleckou burzu. „Vyměním dva Radoky za Českého lva plus tři podpisy Karla Gotta“ anebo „dám Cenu Thálie za cenu J. Chalupeckého, cenu TÝTÝ za Cenu filmových kritiků s podpisem M. Spáčilové a J. Jágra“, možností je opravdu nepočítaně. Věřím, že v naší zemi snad žije ještě pár „nešťastníků“, na něž se dosud nedostalo. Zřiďme proto pro ně další kategorie cen. Zaplňme ostudně bílá místa! V oblasti filmu například Cenou pro nejlepší catering, v divadelnictví titulem Biletářka roku, v oboru výtvarného umění Kupkovou cenou za nejlépe našepsované plátno.

Nemusíme se však tísnit v úzkých mantinelech umění, vykročme dál. Potěšme pejskaře Cenou komisaře Rexe za vzorné venčení, dobrou polovinu obyvatelstva Cenou plyšové inteligence, naše spanilé podsvětí Babinského cenou pro nejlepší zloděje a nás všechny (zřejmě nedostupnou) Cenou Ducha Svatého. Amen!

Myslete na svého bližního a zničte jej tím, že ho vyvýšíte, neboť kdo je vyvýšen, bude ponížen. A také zameťte pod vlastním prahem! To vám jménem virtual reality development consulting holding group vzkazují: alternative home design senior representative (štěnice), saccharose resources director (šváb) a fashion after sales support operating officer (mol šatní).

Počet příspěvků: 1, poslední 18.4.2014 10:48 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.