Martin C. Putna kádruje

Lidové noviny uveřejnily dne 10. ledna tradiční Poslední slovo Martina C. Putny nazvané Chvála Charty dětí. Na Putnův text, v němž kritizoval některé signatáře Charty 77 za jejich současný postoj k Rusku, zareagoval Pavel Matocha. Původní Putnův text si lze přečíst v boxu pod článkem.

Shromáždění umělců v Národním divadle. Zde se podepisovala takzvaná Anticharta | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Shromáždění umělců v Národním divadle. Zde se podepisovala takzvaná Anticharta | foto: Archiv LN
Shromáždění umělců v Národním divadle. Zde se podepisovala takzvaná Anticharta

Literární historik, vysokoškolský pedagog a společenský aktivista Martin C. Putna se rozhodl pěkně po bolševicku vypořádat se signatáři Charty 77, kteří mají na Putinovo Rusko či současnou migrační vlnu jiný názor než on.

V Posledním slově úterních Lidových novin (Chvála Charty dětí) Putna rozdělil chartisty a jejich děti na dvě skupiny. Ta první správná má na významná témata dnešního světa, jako je právě politika Vladimira Putina nebo německá vs. česká politika vůči severoafrickým a blízkovýchodním běžencům, stejný názor jako pisatel. Ta druhá, o které začíná: „jsou i tací“, jsou pro Putnu „ruští švábi“, jak načmáral na plakáty Petra Robejška, které zvaly na přednášku tohoto politologa na filozofické fakultě.

Na rozdíl od Honzy Schneidera nebyl za komunistických časů statečný a nepodepsal Chartu, ale nyní chce lustrovat, kdo je správný a kdo špatný chartistický signatář.

V článku se otřel i o mého kamaráda a bývalého kolegu z týdeníku Euro Jana Schneidera. Novinář a bezpečnostní analytik, v 90. letech důstojník Bezpečnostní informační služby a od prosince 1976 signatář Charty 77 Honza Schneider opakovaně upozorňuje na naprosto hloupé chování některých neziskovek a nátlakových skupin, jako jsou třeba Evropské hodnoty. Putna proti tomu neumí argumentovat, a tak jen s náboženským zanícením vykřikuje na střídačku moralistní klišé a urážlivé nadávky.

Ve svém sloupku Putna napsal: „Jsou i tací, kteří se v posledních letech dali do jiného díla. Jeden psal v tomto listě, že varování před kremelskou propagandou je ‚vřeštění neziskovek‘. (...) Ať si dotyční dál píší pod texty ‚bezpečnostní analytik‘, nebo ‚spisovatelka‘. Ať si však již nepíší ‚signatář Charty‘. Svůj tehdejší podpis totiž svým dnešním jednáním odvolali.“

Na tomto krátkém úryvku se Putna cele obnažil a není to hezký pohled. Je veden bolševickým diktem, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Kdo má jiný názor na mezinárodní politiku, už mezi nás nepatří a ze signatářů Charty ho vyloučíme a budeme říkat, že se vyloučil sám. Pikantní je, že ho z chartistického kruhu vylučuje ten, kdo ji sám nepodepsal.

Na rozdíl od Honzy Schneidera nebyl za komunistických časů statečný a nepodepsal Chartu, ale nyní chce lustrovat, kdo je správný a kdo špatný chartistický signatář, kdo si zaslouží psát pod své jméno „signatář Charty“ a kdo ne. Realita je přitom průzračně jednoduchá: signatář Charty si pod své jméno může psát ten, kdo ji za komunistů podepsal. Tečka. Nikdo víc a nikdo míň.

Chvála Charty dětí

O výročí Charty bylo v posledních dnech napsáno tolik, že by to stálo za studii o „mediálním obrazu výročí Charty“. Medle nejkrásněji napsal Jiří Peňás na Echu24: „Když mi bylo dvacet, byla pro mě Charta čímsi jako rockovou skupinou, jejímž fanouškem jsem se právě stal. Samotné slovo ‚charta‘ mělo omamný zvuk a vyjadřovalo hodnotu, ve které se spojovalo nebezpečí, dobrodružství, čest, ba řekl bych i jistá frajeřina.“ Taky vzpomínám, jak mě kdosi poslal na bytový kurz filozofie a jak lektor začal „Dobrý den, moje jméno je Daniel Kroupa a jsem signatář Charty 77“ a jak mi srdce spadlo do kalhot a současně se rozbušilo radostí: To je on! To je jeden z těch bohatýrů!

Jedna věc jsou vzpomínky, druhá věc, kde stojíme dnes – a kde stojí bohatýři dnes. Mnozí z chartistů odešli na věčnost. Věřím, že Hospodin připravil každému nebe podle jeho představ, takže někdo tam má posluchárnu, někdo kostel, někdo hospodu a někdo rockový klub. Mnozí dosáhli věku, v němž mají plné právo už jen vzpomínat. Je tu však nový fenomén – „chartistické děti“. Ti, kdo se za Husáka již (téměř) nestihli angažovat – kdo však pokračují v úsilí svých rodičů, aby národ nezblbnul a nepodělal se.

Když slovo národ, tak na prvním místě Paměť národa, která ve spolupráci s Post Bellum sbírá vzpomínky těch, kdo se nepodělali. A hle, kdo stojí v centru projektu: Mikuláš Kroupa, syn mého dávného učitele filozofie; Jan Dobrovský, syn Luboše Dobrovského, a další „děti“. A hle, další děti: syn a dcera Petra Uhla dělají levicovou novinařinu a politiku. Synové Václava Bendy dělají pravicovou novinařinu a politiku. A že Václav Benda začínal profesní a samizdatovou dráhu jako filozof – jeho nejmladší dcera Markéta překládá z řečtiny texty starokřesťanských filozofů. A dcery Magorovy, adresátky jeho hravých básní pro děti, obě vydaly pozoruhodné literární texty. A za všechny „a tak dále“ – Petr Pospíchal vypsal na Deníku Referendum hrdost na svou dceru, která se angažuje v iniciativě Hlavák a která se nebála postavit bandě nácků, kteří si berou do hub slovo – „národ“.

A jsou i chartisté, kteří se dodnes sami angažují tam, kde se národ podělává a blbne. A jsou i chartisté... Bohužel. Jsou i tací, kteří se v posledních letech dali do jiného díla. Jeden psal v tomto listě, že varování před kremelskou propagandou je „vřeštění neziskovek“. Jedna chodí řečnit na prokremelské demonstrace. Nejde o levici nebo pravici. Jde o to, že kremelský režim systematicky ničí přesně ta práva – shromažďování, svobody projevu a další –, na jejichž obranu kdysi Charta povstala, a zastrašuje, vyhání do exilu, ba i vraždí jejich obránce. Ať si dotyční dál píší pod texty „bezpečnostní analytik“ nebo „spisovatelka“. Ať si však již nepíší „signatář Charty“. Svůj tehdejší podpis totiž svým dnešním jednáním odvolali.

Martin C. Putna