Koronavirus: Jak překročit práh, který odděluje lidstvo od barbarství

Norma, která stanovuje, že je třeba si odříci dobro, aby bylo zachráněno, je stejně falešná a rozporuplná jako norma, která vyžaduje, abychom se pro svobodu vzdali svobody.

Lidská přirozenost není jen jedna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidská přirozenost není jen jedna. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lidská přirozenost není jen jedna.

Mor pro město znamenal začátek zkázy... Nikdo nebyl ochoten vytrvat v tom, co dříve považoval za dobré, protože věřil, že by snad mohl zemřít, než toho dosáhne.
Thúkydidés, Dějiny peloponéské války

Chtěl bych se podělit s těmi, které to zajímá, o otázku, na niž už déle než měsíc nepřestávám myslet. Jak se mohlo stát, že celá země, aniž by si to kdo uvědomil, se eticky a politicky zhroutila tváří v tvář nemoci? Slova, která jsem použil k formulaci této otázky, byla pečlivě, jedno po druhém, vyhodnocena.

Míra abdikace na vlastní etické a politické principy je ve skutečnosti velmi jednoduchá: jde o otázku, jaká je hranice, po kterou se jich nechceme vzdát. Věřím, že čtenář, který si dá práci zvažováním následujících bodů, nebude moci nesouhlasit – aniž by si to uvědomoval anebo předstíral, že si to neuvědomuje – s tím, že byl překročen práh, který odděluje lidstvo od barbarství.

Ve jménu rizika

První bod, možná nejzávažnější, se týká těl mrtvých. Jak jsme mohli přijmout – pouze ve jménu rizika, které nebylo možné určit –, že lidé, na kterých nám záleží, a obecně lidské bytosti, nejenže zemřeli sami, ale i – to, co se nikdy dříve v historii nestalo, od Antigony do dnešních dnů – jejich mrtvoly byly spáleny bez pohřbu?

Jak jsme mohli přijmout – pouze ve jménu rizika, které nebylo možné určit –, že lidé, na kterých nám záleží, a obecně lidské bytosti, nejenže zemřeli sami, ale i – to, co se nikdy dříve v historii nestalo, od Antigony do dnešních dnů – jejich mrtvoly byly spáleny bez pohřbu?

Poté jsme přijali, aniž bychom si vytvářeli příliš problémů, jen ve jménu rizika, které nebylo možné nikterak specifikovat, omezení v rozsahu, který nikdy dříve v dějinách země nenastal, a to ani během dvou světových válek (zákaz vycházení během války byl omezen na určité hodiny), naší svobody pohybu. Následně jsme v důsledku přijali, pouze ve jménu rizika, které nebylo možné specifikovat, faktické pozastavení našich přátelských a citových vztahů, protože náš bližní se stal možným zdrojem nákazy.

To se mohlo stát – a teď přicházíme k jádru tohoto jevu –, protože jsme rozdělili jednotu naší životní zkušenosti, která je vždy zároveň neoddělitelně tělesná a duchovní, do čistě biologické entity na jedné straně a do afektivního a kulturního života na druhé. Ivan Illich ukázal a David Cayley nedávno zmínil odpovědnost moderní medicíny v této separaci, která je považovaná za samozřejmou, přičemž je naopak jednou z největší abstrakcí.

Nový princip organizace společnosti

Jsem si dobře vědom, že tuto abstrakci provedla moderní věda pomocí resuscitačních zařízení, která mohou udržet tělo ve stavu čistě vegetativního života. Pokud však tato podmínka přesáhne prostorové a časové hranice, které jsou jí vlastní, jak se o to dnes snažíme, a stane se jakýmsi principem sociálního chování, dostaneme se do rozporů, z nichž neexistuje východisko.

Stejné úřady, které vyhlásily stav nouze, nepřestávají připomínat, že jakmile bude překonán, budeme muset nadále dodržovat stejné směrnice a že „sociální oddělení “, jak se eufemisticky říká, bude novým principem organizace společnosti. A v žádném případě to nelze zrušit, ať už to bylo přijato v dobré, nebo špatné víře.

Vím, že si někdo pospíší s odpovědí, že je to časově omezená podmínka, po které, až pomine, se všechno vrátí a bude jako dříve. Je skutečně zvláštní, že se to neustále opakuje, nejinak než ve špatné víře, protože stejné úřady, které vyhlásily stav nouze, nepřestávají připomínat, že jakmile bude překonán, budeme muset nadále dodržovat stejné směrnice a že „sociální oddělení “, jak se eufemisticky říká, bude novým principem organizace společnosti. A v žádném případě to nelze zrušit, ať už to bylo přijato v dobré, nebo špatné víře.

Nemohu v tomto okamžiku, protože jsem obvinil odpovědnost každého, nezmínit ještě závažnější povinnosti těch, kteří by měli za úkol dohlížet na důstojnost člověka. Především katolickou církev, která se stala služebnicí vědy – ta se nyní stala skutečným náboženstvím naší doby –, katolickou církev, která zásadně popřela své nejdůležitější principy.

Katolická církev a právníci

Katolická církev, pod papežem, který se jmenuje František, zapomněla, že svatý František objímal malomocné. Zapomněla, že jednou z úloh milosrdenství je navštěvovat nemocné. Zapomněla, že mučedníci učí, že člověk musí být ochoten obětovat spíše život než víru a že vzdát se bližního znamená vzdát se víry.

Katolická církev zapomněla, že jednou z úloh milosrdenství je navštěvovat nemocné. Zapomněla, že mučedníci učí, že člověk musí být ochoten obětovat spíše život než víru a že vzdát se bližního znamená vzdát se víry. Další kategorií, která nesplnila své povinnosti, je kategorie právníků.

Další kategorií, která nesplnila své povinnosti, je kategorie právníků. Dlouho jsme byli zvyklí na bezohledné používání nouzových vyhlášek, kterými výkonná moc skutečně nahrazuje moc zákonodárnou a ruší zásadu oddělení pravomocí, která definuje demokracii. V tomto případě však byl překročen každý limit a člověk má dojem, že slova předsedy vlády a vedoucího civilní ochrany mají, jak se říkalo o slovech Vůdce, okamžitou právní hodnotu.

A není zřejmé, až vyprší doba platnosti nařízení pro naléhavé situace, jak budou omezení svobody, jak bylo oznamováno, zachována. S jakými právními dispozitivy? Se stavem trvalé výjimky? Je povinností právníků ověřit, zda jsou dodržována pravidla ústavy, ale právníci mlčí. Quare silete iuristae in munere vestro?

Vím, že se vždy bezpochyby najdou tací, kteří namítnou, že ona vážná oběť byla provedena ve jménu morálních principů. Těm bych chtěl připomenout, že Eichmann, zdánlivě v dobré víře, neúnavně opakoval, že udělal to, co udělal, podle svědomí, aby poslechl to, co považoval za pokyny kantovské morálky. Norma, která stanovuje, že je třeba si odříci dobro, aby bylo zachráněno, je stejně falešná a rozporuplná jako norma, která od nás vyžaduje, abychom se pro svobodu vzdali svobody.

Počet příspěvků: 1, poslední 18.7.2020 05:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.